Životní příběh

S Jehovovou pomocí jsme přežili totalitní režimy

Vypráví Henryk Dornik

NARODIL jsem se v roce 1926 do rodiny horlivých katolíků. Žili jsme v hornickém městečku Ruda Slaska, které leží poblíž Katovic v jižní části Polska. Nás čtyři děti — mého staršího bratra Bernarda, mé dvě mladší sestry Różu a Edytu a mě — vedli rodiče k tomu, abychom se modlili, chodili na bohoslužby a dodržovali svátost pokání.

Dostává se k nám biblická pravda

Jednoho dne v roce 1937, když mi bylo deset let, se otec vrátil domů velmi rozradostněný. Nesl si velkou tlustou knihu, kterou získal od svědků Jehovových. Tehdy řekl: „Děti, podívejte, co jsem dostal — Svaté Písmo!“ Nikdy předtím jsem Bibli neviděl.

V našem městě i v okolí měla už odnepaměti silný vliv katolická církev. Kněží byli s majiteli dolů jedna ruka a od horníků a jejich rodin vyžadovali naprostou poslušnost. Pokud nějaký horník nepřišel na mši nebo odmítl jít ke zpovědi, byl označen za nevěřícího a vyhrožovali mu propuštěním z dolů. Podobná hrozba brzy visela i nad mým otcem kvůli jeho stykům se svědky Jehovovými. Když však kněz přišel k nám domů, otec před celou rodinou odhalil jeho náboženské pokrytectví. Zahanbený kněz nechtěl mít žádné další problémy, a tak otce z práce nevyhodili.

To, že jsem byl svědkem této konfrontace s knězem, mě posílilo v odhodlání Bibli poznat. Postupně jsem si Jehovu zamiloval a vytvořil si k němu osobní vztah. Pár měsíců po zmíněné konfrontaci jsme se zúčastnili Slavnosti na památku Kristovy smrti,  během níž byl otec představen skupině 30 lidí slovy: „Tohle je Jonadab.“ Brzy jsem se dozvěděl, že jako „Jonadabové“ byli označováni křesťané s pozemskou nadějí a že jejich počet měl dále vzrůstat. * (2. Královská 10:15–17)

„Chlapče, víš co znamená křest?“

Když otec přijal pravdu, přestal pít a stal se vzorným manželem a otcem. Maminka však s jeho náboženskými názory nesouhlasila a říkávala, že by byla raději, kdyby byl takový jako předtím, jen kdyby zůstal katolíkem. Po vypuknutí druhé světové války si ale všimla, že titíž kněží, kteří se modlili za vítězství Polska nad dobyvačnými Němci, teď pronášeli děkovné modlitby za Hitlerovy úspěchy. Později, v roce 1941, se maminka v uctívání Jehovy připojila k nám ostatním.

Už předtím jsem vyjádřil touhu symbolizovat své zasvěcení se Bohu křtem ve vodě, ale sboroví starší si mysleli, že jsem na to ještě příliš mladý. Řekli mi, abych s tím počkal. Nakonec, 10. prosince 1940, si však bratr Konrad Grabowy (který později ve věrnosti zemřel v koncentračním táboře) se mnou nenápadně popovídal v jednom malém bytě. Položil mi pět otázek a potom, když byl s mými odpověďmi spokojen, mě pokřtil. Jedna z jeho otázek zněla: „Chlapče, víš co znamená křest?“ Jiná byla: „Uvědomuješ si, že teď, když je válka, se budeš muset brzy rozhodnout, jestli budeš věrný Hitlerovi, nebo Jehovovi, a že kvůli svému rozhodnutí můžeš přijít i o život?“ Bez váhání jsem odpověděl, že si toho vědom jsem.

Začíná pronásledování

Proč mi bratr Konrad Grabowy kladl takové cílené otázky? Německá armáda napadla Polsko v roce 1939, a krátce poté byly naše víra a ryzost vystaveny tvrdým zkouškám. Den za dnem jsme byli ve stále větším napětí, protože jsme slyšeli o tom, jak jsou naši bratři a sestry zatýkáni, deportováni a posíláni do vězení nebo koncentračních táborů. Brzy měla přijít řada na nás, abychom podstoupili podobné zkoušky.

Nacisté se snažili z mladých lidí — včetně nás čtyř sourozenců — udělat horlivé stoupence Třetí říše. Otec i matka několikrát odmítli zapsat se do takzvaného Volksliste (seznamu lidí, kteří měli německé občanství nebo o něj žádali), a proto jim byly děti odebrány. Otec byl poslán do koncentračního tábora v Osvětimi. V únoru 1944 jsme společně s bratrem byli umístěni do polepšovny v Grodkówě (Grottkau) poblíž Nisy, zatímco naše sestry byly poslány do katolického kláštera v Czarnowąsy (Klosterbrück), blízko Opole. Cílem bylo vytlouct nám z hlavy to, co úřady označovaly jako „podvratné názory našich rodičů“. Matka tedy zůstala doma sama.

Každé ráno se na dvoře polepšovny vyvěšovala vlajka s hákovým křížem a nám nařizovali, abychom zvedli pravou ruku a zdravili vlajku slovy „Heil Hitler“. Byla to sice těžká zkouška víry, ale Bernard ani já jsme se kompromisu nedopustili. Kvůli tomu nás krutě bili za „neuctivé“ chování. I další pokusy zlomit nás vyšly naprázdno, a tak se esesáci nakonec rozhodli, že nám dají ultimátum: „Buď podepíšete prohlášení o věrnosti Německému státu a nastoupíte do Wehrmachtu [německé armády], nebo vás pošleme do koncentračního tábora.“

V roce 1944 úřady oficiálně rozhodly, že máme být posláni do koncentračního tábora. V dokumentech bylo uvedeno: „Je nemožné přimět je k čemukoli. Jejich mučednictví jim přináší radost. Jejich vzpurný postoj je hrozbou pro celé nápravné zařízení.“ Neměl jsem  sice ani za mák touhu stát se mučedníkem, ale když jsem kvůli své věrné oddanosti Jehovovi odvážně a s důstojností snášel utrpení, opravdu mi to dělalo radost. (Skutky 5:41) Utrpení, které mě ještě čekalo, bych však z vlastní síly nikdy nevydržel. Ale díky vroucím modlitbám jsem se přiblížil k Jehovovi a on se mi prokázal jako spolehlivý Pomocník. (Hebrejcům 13:6)

V koncentračním táboře

Záhy jsem byl poslán do koncentračního tábora Gross-Rosen ve Slezsku. Přidělili mi vězeňské číslo a dali mi fialový trojúhelník, kterým byli označováni svědkové Jehovovi. Esesáci mi udělali nabídku. Mohl jsem být z koncentračního tábora propuštěn, a dokonce se stát důstojníkem v nacistické armádě. To vše ale pod jednou podmínkou. „Musíš se zříct nauk badatelů Bible, protože ti jsou proti Třetí říši.“ Žádní jiní vězňové podobnou nabídku nedostali. Jedině svědkové Jehovovi měli možnost z táborů odejít. Přesto jsem podobně jako tisíce dalších bratrů a sester tuto „výsadu“ jednoznačně odmítl. Esesáci odpověděli: „Dobře si prohlídni tamten komín od krematoria. Ještě jednou si to dobře rozmysli, protože jinak se na svobodu dostaneš jedině tamtudy.“ Znovu jsem pevně odmítl a v tu chvíli mě zaplavil „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení“. (Filipanům 4:6, 7)

Modlil jsem se o to, abych se v táboře mohl spojit se svými spoluvěřícími, a Jehova mě vyslyšel. Mezi vězněnými spolukřesťany byl i jeden věrný bratr jménem Gustaw Baumert, který se o mě něžně a láskyplně staral. Jehova se mi nade vší pochybnost prokázal jako „Otec projevů něžného milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“. (2. Korinťanům 1:3)

Za několik měsíců blížící se Rudá armáda nacisty přinutila, aby tábor urychleně vyklidili. Když jsme se připravovali na odchod, my, bratři, jsme se rozhodli, že půjdeme do ženských baráků a zjistíme, jak je na tom našich zhruba 20 duchovních sester, mezi nimiž byla i Elsa Abtová a Gertrud Ottová. * Riskovali jsme tím sice svůj život, ale když nás sestry uviděly, rychle k nám běžely, a poté, co jsme se vzájemně krátce povzbudili, společně zazpívaly jednu píseň Království, která obsahuje slova: „Všichni oddaní a všichni věrní bázně z lidí prosti jsou.“ * Skoro žádné oko nezůstalo suché.

Do dalšího tábora

Nacisté nacpali vězně po 100 až 150 do prázdných vagónů na uhlí a bez jídla a bez  vody jsme se v mrazivém a sychravém počasí vydali na cestu. Sužovala nás žízeň a horečky. Nemocní a vyčerpaní vězňové se káceli na podlahu a umírali, a tak se uhláky vyprazdňovaly. Nohy a klouby jsem měl tak oteklé, že jsem se ani nemohl postavit. Cestovali jsme deset dní, a ta hrstka vězňů, která přežila, byla umístěna do trestního tábora Mittelbau-Dora v Nordhausenu, který leží poblíž Výmaru v Durynsku. Je pozoruhodné, že během té úděsné cesty nezahynul ani jediný bratr.

Sotva jsem se začal pomalu zotavovat z cestovních útrap, vypukla v táboře epidemie úplavice, a někteří z bratrů, včetně mě, onemocněli. Řekli nám, abychom několik dnů nejedli táborové polévky, ale abychom si dávali jen opečený chleba. Poslechl jsem a brzy jsem se uzdravil. V březnu 1945 jsme se doslechli, že biblickým textem na ten rok je Matouš 28:19: „Protož jděte a udělejte učedlníky ze všech národů.“ (American Standard Version) Bylo zjevné, že brány táborů se už brzy otevřou a dobrá zpráva se bude kázat dál. To nás naplňovalo radostí a nadějí, protože předtím jsme si mysleli, že druhá světová válka vyvrcholí Armagedonem. Jehova nás během celé té těžké doby podivuhodně posiloval.

Osvobození

Prvního dubna 1945 spojenci bombardovali esesácké baráky i náš přilehlý tábor. Mnoho lidí bylo zabito nebo zraněno. Další den spojenci podnikli hloubkové bombardování a během něj mě silný výbuch vymrštil do vzduchu.

Na pomoc mi přišel bratr Fritz Ulrich. Začal odhazovat hromady trosek a doufal, že jsem to přežil. Nakonec mě našel a vytáhl mě odtud. Když jsem se probral z bezvědomí, zjistil jsem, že mám rozsáhlá poranění na obličeji i na těle a že nic neslyším. Výbuch mi protrhl oba ušní bubínky. Ještě mnoho let poté jsem měl s ušima vážné problémy, než jsem se nakonec uzdravil.

Z tisíců vězňů přežilo toto bombardování jen pár. Někteří z bratrů zemřeli. Mezi nimi i náš milovaný Gustaw Baumert. Do zranění, která jsem utrpěl, se mi dostala infekce doprovázená vysokými horečkami. Brzy nás však objevily spojenecké jednotky a osvobodily nás. Rozkládající se mrtvoly vězňů, kteří umřeli nebo byli zavražděni, se mezitím staly semeništěm epidemie tyfu, kterým jsem se nakazil i já. Spolu s ostatními nemocnými mě odvezli do nemocnice. I přes zoufalé úsilí lékařů jsme však přežili jen tři. Jsem Jehovovi moc vděčný, že mě během té obtížné doby posiloval, abych mu zůstal věrný. A také si velmi vážím toho, že v mém případě Jehova uznal za vhodné vyprostit mě z „hlubokého stínu“ smrti. (Žalm 23:4)

Konečně zase doma!

Když byli Němci poraženi, doufal jsem, že se co nejdřív vrátím domů. Bylo to však daleko těžší, než jsem si myslel. Všimli si mě totiž nějací bývalí vězňové, kteří byli členy Katolické akce. S výkřiky „Zabte ho!“ mě povalili na zem a začali po mně šlapat. Náhodou však šel kolem nějaký muž a zachránil mi život. Trvalo mi pak dost dlouho, než jsem se zotavil, protože jsem byl zraněný a v důsledku tyfu jsem se cítil ještě slabý. Nakonec jsem se ale domů přece jen dostal. Byl jsem nevýslovně šťastný, že jsem znovu se svou rodinou. Všichni byli radostí bez sebe, že mě vidí, protože si mysleli, že jsem zahynul.

Brzy jsme začali znovu kázat a mnoho upřímných lidí, kteří hledali pravdu, projevilo zájem. Dostal jsem za úkol obstarávat pro sbory biblickou literaturu. Společně s dalšími bratry jsem měl možnost setkat se ve  Výmaru se zástupci německé odbočky. Odtud jsme přivezli do Polska vůbec první poválečné Strážné věže. Ty byly okamžitě přeloženy, byly připraveny rozmnožovací blány a zhotoveny první výtisky. Jakmile naše kancelář v Lodži převzala nad kazatelským dílem v Polsku úplný dohled, sbory začaly biblickou literaturu dostávat pravidelně. Začal jsem sloužit jako zvláštní průkopník neboli celodobý evangelista a kázal jsem po celém Slezsku, jehož větší část tehdy už patřila k Polsku.

Zakrátko však byli svědkové Jehovovi v Polsku opět pronásledováni, tentokrát ale nově zavedeným komunistickým režimem. V roce 1948 jsem byl kvůli své křesťanské neutralitě odsouzen na dva roky do vězení. Během svého pobytu v něm jsem však pomohl mnoha spoluvězňům, aby se přiblížili k Bohu. Jeden z nich se postavil na stranu pravdy a později zasvětil svůj život Jehovovi a dal se pokřtít.

V roce 1952 jsem byl do vězení poslán znovu, tentokrát proto, že jsem údajně byl špionem Spojených států. Zatímco jsem čekal na soudní proces, drželi mě na samotce a vyslýchali mě ve dne i v noci. Jehova mě však z ruky mých pronásledovatelů znovu osvobodil a v následujících letech jsem už takové zacházení nezažil.

Co mi pomáhalo vytrvat

Když se dívám zpět na všechny ty roky zkoušek a těžkostí, mohu říct, že povzbuzení jsem získával především z několika zdrojů. Sílu vytrvat mi dával hlavně Jehova a čerpal jsem ji také z jeho Slova, Bible. Stejně jako ostatním bratrům mi pomáhaly zůstat duchovně naživu neustálé vroucí modlitby k ‚Bohu veškeré útěchy‘ a rovněž každodenní studium Písma. Velkou duchovní vzpruhou pro nás byly také ručně opsané Strážné věže. A v koncentračních táborech mě velmi posilovali mí laskaví spoluvěřící, kteří mi vždy ochotně pomáhali.

Dalším požehnáním od Jehovy byla má manželka Maria. Vzali jsme se v říjnu 1950 a později se nám narodila dcera Halina, která si Jehovu také zamilovala a slouží mu. S Marií jsme byli spolu 35 let, ale pak po dlouhém boji s nemocí zemřela. Její smrt mě bolestně zasáhla a zarmoutila. Ačkoli jsem se na určitou dobu cítil ‚sražen‘, nebyl jsem ‚zničen‘. (2. Korinťanům 4:9) V těch těžkých chvílích mi byla oporou má drahá dcera, její manžel i děti — má vnoučata —, kteří všichni věrně slouží Jehovovi.

Od roku 1990 sloužím v polské odbočce svědků Jehovových. Být každý den po boku ostatních členů krásné rodiny betel je pro mě velkým zdrojem radosti. Kvůli svému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu se někdy cítím jako zemdlený orel, který nemá sílu na nic jiného, než aby jen plachtil. Nicméně do budoucnosti se dívám s důvěrou a až dodnes ‚zpívám Jehovovi, neboť se mnou jednal blahodárně‘. (Žalm 13:6) A těším se na dobu, kdy Jehova, můj Pomocník, odčiní veškeré škody napáchané pod Satanovou utlačující nadvládou.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 10]

V koncentračním táboře jsem dostal toto číslo a fialový trojúhelník

[Obrázek na straně 12]

S manželkou Marií v roce 1980