Přejít k článku

Přejít na obsah

Rozhodnutí, která vedou ke štěstí

Rozhodnutí, která vedou ke štěstí

Rozhodnutí, která vedou ke štěstí

„ŠKODA, že jsem se nerozhodl úplně jinak!“ Kolikrát jste si už takto povzdechli? Každý z nás se chce rozhodovat tak, aby neměl čeho litovat, zejména když jde o volbu, která ovlivní jeho život. Ale jak dosáhnout toho, aby naše rozhodnutí vedla ke štěstí?

Především potřebujeme měřítka, která jsou opravdu spolehlivá. Existují však vůbec? Mnozí lidé si myslí, že taková měřítka neexistují. Podle jednoho průzkumu, který byl proveden ve Spojených státech, 75 procent studentů posledního ročníku vyšších škol zastává názor, že neexistuje žádné měřítko, podle něhož by se dalo určit, co je správné a co nesprávné. Domnívají se, že představy o tom, co je dobro a co je zlo, se liší podle toho, „co každý osobně považuje za hodnoty“, a podle toho, „z jakého kulturního prostředí pochází“.

Je skutečně rozumné se domnívat, že morální měřítka jsou jen věcí osobního nebo obecně rozšířeného názoru? Takový postoj rozumný není. Kdyby si lidé mohli dělat, co chtějí, vedlo by to k chaosu. Kdo by si přál žít na nějakém místě, kde by nebyly žádné zákony, žádné soudy ani policisté? A navíc, osobní názor není vždy spolehlivým vodítkem. Možná se rozhodneme k něčemu, co považujeme za správné, a později zjistíme, že jsme se mýlili. Ostatně celé lidské dějiny potvrzují pravdivost biblické zásady, že „muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok“. (Jeremjáš 10:23) Kde tedy máme hledat vodítko, když stojíme před nějakým důležitým životním rozhodnutím?

Mladý vládce, o kterém pojednával předcházející článek, postupoval moudře, když se obrátil na Ježíše. Jak jsme již viděli, Ježíš se v odpovědi na jeho otázku odvolal na Boží Zákon. Uznával, že Jehova Bůh je nejvyšším Zdrojem poznání a moudrosti a že ví, co je pro jeho tvory nejlepší. Proto řekl: „Co vyučuji, není moje, ale patří tomu, který mě poslal.“ (Jan 7:16) Boží slovo je skutečně spolehlivým zdrojem vedení a pomůže nám, abychom se v životě rozhodovali moudře. Prozkoumejme několik biblických zásad, jejichž uplatňování přispěje k tomu, že budeme šťastnější.

Zlaté pravidlo

Ve svém slavném Kázání na hoře Ježíš vyjádřil základní zásadu, která nám pomůže moudře se rozhodovat v mezilidských vztazích. Řekl: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim.“ (Matouš 7:12) Tato zásada se týká chování a často se jí říká Zlaté pravidlo.

Někteří lidé používají podobný výrok, ale v negativním smyslu: „Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim.“ Rozdíl mezi Zlatým pravidlem a jeho negativní podobou uvidíme, jestliže se zamyslíme nad Ježíšovým podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. Jakýsi Žid ležel u cesty, ztlučený a polomrtvý. Viděl jej kněz a potom Levita, ale oba kolem něj prošli bez povšimnutí. Neudělali nic, čím by utrpení toho člověka zvětšili, a proto se dá říci, že jednali podle negativní verze Zlatého pravidla. Naproti tomu Samaritán, který šel kolem, se zastavil a zraněnému člověku pomohl. Ovázal mu rány a dopravil ho do hostince. Udělal pro onoho muže to, co by chtěl, aby někdo udělal pro něj samotného. Uplatnil Zlaté pravidlo — a rozhodl se správně. (Lukáš 10:30–37)

Toto pravidlo jednání má mnohostranné uplatnění a vždy vede k dobrým výsledkům. Dejme tomu, že se do vašeho sousedství přistěhuje nová rodina. Co kdybyste se chopili iniciativy, členům té rodiny se představili a přivítali je? Snad byste jim mohli pomoci, aby se obeznámili s okolím, a mohli byste se jich zeptat, co by rádi věděli a co potřebují. Jestliže uděláte první krok a dáte novým sousedům najevo, že vám na nich záleží, přispěje to k dobrým vzájemným vztahům. A vy sami pocítíte uspokojení, protože budete vědět, že to, co jste udělali, se líbí Bohu. Cožpak to není moudré rozhodnutí?

Rozhodnutí založená na lásce k lidem

Kromě Zlatého pravidla dal Ježíš ještě jiné vodítko, které vám může pomoci moudře se rozhodovat. Na otázku, které přikázání z mojžíšského Zákona je největší, odpověděl: „‚Budeš milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. To druhé, jemu podobné, je: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘ Na těchto dvou přikázáních závisí celý Zákon a Proroci.“ (Matouš 22:36–40)

V předvečer své smrti dal Ježíš svým učedníkům „nové přikázání“, aby milovali jeden druhého. (Jan 13:34) Proč řekl, že toto přikázání je nové? Cožpak už předtím nevysvětlil, že milovat bližního je jedno ze dvou přikázání, na nichž závisí celý Zákon? Mojžíšský Zákon Izraelitům přikazoval: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (3. Mojžíšova 19:18) Nyní však Ježíš přikázal svým učedníkům, aby dělali ještě víc. V ten večer jim řekl, že za ně dá svůj život. Potom prohlásil: „To je mé přikázání, abyste milovali jeden druhého, právě jako jsem si já zamiloval vás. Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel.“ (Jan 15:12, 13) Ano, toto přikázání bylo nové v tom smyslu, že vyžadovalo, abychom zájmy druhých lidí stavěli před své vlastní.

Jestliže se nezaměřujeme jen na své vlastní zájmy, můžeme nesobeckou lásku dávat najevo mnoha způsoby. Co kdybyste například žili v činžovním domě a chtěli byste poslouchat hlasitou hudbu, ale někomu ze sousedů by to vadilo? Byli byste ochotni pro klid svého souseda se omezit v tom, co se vám líbí? Jinými slovy, záleželo by vám na blahu vašeho bližního víc než na tom, co máte rádi vy sami?

Podívejme se na jinou situaci. Stalo se to v Kanadě. Jednoho chladného zimního dne, kdy hustě sněžilo, přišli za jistým postarším mužem dva svědkové Jehovovi. Během rozhovoru se ten muž zmínil o tom, že má potíže se srdcem a že nemohl před domem odhrabat sníh. Asi za hodinu uslyšel hlasité zvuky škrabky. Ti dva svědkové se vrátili, aby mu odklidili sníh z cestičky a ze schodů před domovními dveřmi. „Dnes jsem se přesvědčil, co znamená pravá křesťanská láska v praxi,“ uvedl v dopise, který napsal kanadské odbočce svědků Jehovových. „Předtím jsem se na dnešní svět díval v podstatě pesimisticky, ale tento zážitek mě opravdu povzbudil, a já jsem svůj názor změnil. K vašemu úsilí, které dáváte najevo všude na světě, jsem měl úctu i dříve, ale nyní si jej vážím ještě víc.“ Ano, jestliže se rozhodneme někomu poskytnout pomoc, i když snad zdánlivě nepatrnou, může to na druhé lidi zapůsobit blahodárně. A obětavé jednání, k němuž jsme se rozhodli, přinese pak nám samotným opravdovou radost.

Rozhodnutí založená na lásce k Bohu

Dalším činitelem, který je třeba při rozhodování brát v úvahu, je to, co Ježíš označil jako největší přikázání — totiž láska k Bohu. Ježíš adresoval svá slova Židům, a ti jako národ už byli zasvěceni Jehovovi. Ale jednotliví Izraelité se museli rozhodnout, zda budou svému Bohu sloužit z lásky, která naplňuje jejich celou duši a celé srdce. (5. Mojžíšova 30:15, 16)

Podobně i z vašeho rozhodování je patrný váš vztah k Bohu. Například, jestliže stále více oceňujete praktickou hodnotu Bible, i vás čeká rozhodování. Byli byste ochotni pustit se do soustavného studia Bible proto, abyste následovali Ježíše? Pokud se k tomu rozhodnete, určitě budete šťastní. Ježíš totiž řekl: „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu.“ (Matouš 5:3)

Zda mladý vládce svého rozhodnutí litoval, to nevíme. Víme však, jak smýšlel apoštol Petr, dlouholetý následovník Ježíše Krista. Ke konci svého života, asi v roce 64 n. l., napsal spoluvěřícím tato povzbudivá slova: „Vynasnažte se, abyste [Bohem] tedy nakonec byli shledáni neposkvrnění a bezvadní a v pokoji.“ (2. Petra 1:14; 3:14) Z tohoto vyjádření je jasně patrné, že svého rozhodnutí, které učinil před více než třiceti lety, Petr nelitoval. Povzbuzoval druhé, aby se pevně drželi toho, k čemu se předtím rozhodli.

Jednat podle této Petrovy rady znamená rozhodnout se, že přijmeme závazky spojené s následováním Ježíše a budeme dodržovat Boží přikázání. (Lukáš 9:23; 1. Jana 5:3) To se může zdát obtížné, ale Ježíš nám dává povzbudivý slib: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírné povahy a ponížený v srdci, a naleznete občerstvení pro své duše. Vždyť mé jho je příjemné a můj náklad je lehký.“ (Matouš 11:28–30)

Můžeme se zamyslet nad tím, co prožil Arthur. Když mu bylo deset let, začal se učit hrát na housle a měl vyhlídku, že se stane profesionálním hudebníkem. Ve čtrnácti letech už vystupoval jako houslista na koncertech. Šťastný však nebyl. Jeho otec stále pátral po smyslu života. Zval domů různé učitele náboženství, ale jejich odpovědi ho neuspokojovaly. V rodině se mluvívalo o tom, zda Bůh opravdu existuje a proč připouští zlo. Potom se Arthurův otec dal do řeči se svědky Jehovovými. Rozhovor ho zaujal, a s celou rodinou bylo zahájeno biblické studium.

Díky studiu Písma Arthur časem pochopil, proč Bůh připouští utrpení, a objasnil se mu smysl života. Společně se třemi dalšími členy své rodiny učinil rozhodnutí, kterého nelituje. Zasvětil svůj život Jehovovi. Říká: „Jsem tak rád, že mi Jehova laskavě dal poznat pravdu a uchránil mě před rivalitou, která je mezi profesionálními hudebníky tolik rozšířená. Kvůli úspěchu lidé udělají cokoli.“

Arthur stále rád hraje na housle. Hraje pro potěšení svým přátelům, ale středem jeho života to není. Ve svém životě se naopak soustřeďuje na službu Bohu. Slouží v jedné z odboček svědků Jehovových. Také vy můžete jednat podobně jako Arthur a miliony jiných lidí, a ne jako onen bohatý mladý vládce. Můžete učinit rozhodnutí, díky němuž budete dokonale šťastní. Každý z vás totiž může přijmout Ježíšovo pozvání a stát se jeho následovníkem.

[Obrázek na straně 6]

Rozhodnete-li se pomáhat, může to příznivě ovlivnit život druhých

[Obrázek na straně 7]

Budete studovat Bibli a stanete se Ježíšovými následovníky?