Navzdory překážkám přivážíme dobrou zprávu

NÁŠ kamion se blíží ke kontrolnímu stanovišti. Je tam asi 60 ozbrojených mužů, žen a teenagerů. Někteří jsou v uniformě, jiní v civilu. Mnozí mají samopaly. Vypadá to, jako by na nás čekali. V zemi panují občanské nepokoje.

Jsme na cestě už čtyři dny a vezeme deset tun biblické literatury. Říkáme si, jestli nás nechají projet. Budou chtít peníze? Jak dlouho nám asi bude trvat, než je přesvědčíme, že naše cesta nemá s válkou nic společného?

Jeden rozvášněný muž vystřelí z pušky do vzduchu, aby ukázal, kdo je tady pánem. Všimne si našich mobilních telefonů a chce, abychom mu je dali. Když vidí, že váháme, hrozivě si přejede prstem po krku, aby bylo jasné, co bude následovat, když neposlechneme. Odevzdáváme mu tedy své telefony.

Náhle jedna žena v uniformě popadne zbraň a kráčí k nám. Je to jejich „jednatelka“ a chce, abychom něco dali i jí. Život není snadný a malý „dárek“ přijde vhod. Potom jiný voják otevírá nádrž kamionu, aby si naplnil kanystr. Když protestujeme, hájí se tím, že jen poslouchá rozkazy. Nemůžeme dělat vůbec nic. Jen doufáme, že ostatní nenapadne totéž.

Nakonec se závora otevírá a my pokračujeme v cestě. Já i můj spolujezdec jsme si oddechli. Byly to perné chvíle, ale už jsme na tyto nervy drásající přejezdy kontrolních stanovišť zvyklí. Cestu z přístavního města Douala v Kamerunu do Bangui, hlavního města Středoafrické republiky, jsme od dubna 2002 do ledna 2004 absolvovali 18krát. Je dlouhá 1 600 kilometrů a nikdy na ní není nouze o nebezpečné situace a překvapení. *

„Na těchto cestách jsme se toho hodně naučili,“ říkají Joseph a Emmanuel, řidiči, kteří tuto trasu jezdí pravidelně. „Je moudré často  se v duchu modlit, a pak zůstat klidný. Žalmista napsal: ‚V Boha jsem vložil svou důvěru. Nebudu se bát. Co mi může udělat pozemský člověk?‘ Snažíme se mít stejný postoj. Jsme přesvědčeni, že Jehova ví, co je účelem naší cesty — dopravit lidem tolik potřebné poselství naděje.“ (Žalm 56:11)

Mezinárodní úsilí

V této části Afriky je mnoho lidí, kteří dobré zprávě o Božím Království rádi naslouchají. Biblická literatura je určena k tomu, aby pomohla uspokojit jejich duchovní potřeby. (Matouš 5:3; 24:14) Odbočka svědků Jehovových v Douale v Kamerunu pravidelně zásobuje touto literaturou více než 30 000 zvěstovatelů a zájemců, kteří žijí v Kamerunu a ve čtyřech sousedních zemích.

Když literatura dorazí do Kamerunu, má za sebou už pěkný kus cesty. Většina se jí tiskne v Anglii, Finsku, Itálii, Německu a Španělsku. Pak se ve Francii naloží na loď a odtud se v kontejneru přepraví do přístavu v Douale. Zásilka literatury sem dorazí obvykle každý druhý týden.

Kontejner se naloží na kamion a odveze do odbočky. V oddělení expedice se literatura roztřídí podle místa určení. Dopravit publikace do odlehlých částí vnitrozemí není snadné. Ale i to patří k pověření přinášet dobrou zprávu „do nejvzdálenější části země“. (Skutky 1:8) Odbočka spoléhá na obětavé dobrovolníky, kteří jsou ochotni tyto nebezpečné cesty absolvovat. Tak se biblická literatura pravidelně dostává k milionům lidí v centrální části Afriky.

Typická cesta

Nákladními auty se literatura vozí do sborů v Čadu, Gabonu, Kamerunu, Rovníkové Guineji a ve Středoafrické republice. Připojte se teď s námi k posádce jednoho kamionu. Představte si, že sedíte v autě spolu s řidiči a čeká vás dobrodružná výprava, která potrvá nejméně deset dní.

 Na tuto trasu vyjíždí šest řidičů. Musí být schopni dobře zvládat svoji práci, být silní, trpěliví a pěkně oblečení. Mají na sobě tradiční africký oděv nebo košili s kravatou. Při jedné příležitosti celníci prohlásili: „Podívejte se na ten čistý kamion. A ti řidiči — jsou jako ze škatulky! Přesně jako je to na obrázcích v těch jejich knížkách.“ Ještě důležitější než vzhled řidičů je však jejich ochota jet kamkoli, kam je potřeba, aby mohli sloužit druhým. (Žalm 110:3)

Z Doualy vyjíždíme asi v šest hodin ráno, hned po východu slunce, abychom se v tomto rozlehlém městě vyhnuli hustému provozu. Přejíždíme most, který je blízko odbočky, proplétáme se rušným městem a pak zamíříme na východ směrem k naší první zastávce, což je Yaoundé, hlavní město Kamerunu.

Kterýkoli ze šesti řidičů by mohl vyprávět, jak těžké je řídit kamion naložený deseti tunami knih. První tři dny jedeme po zpevněné vozovce, a cesta tedy není nijak zvlášť problematická, i když vyžaduje plnou pozornost a soustředění. Pak se náhle spustí liják. Silnice, po které jedeme, už není zpevněná. Snižuje se viditelnost a kvůli nerovnému a kluzkému povrchu musíme jet pomalu. Začíná se stmívat. Je čas zastavit, dát si něco k jídlu a s nohama na palubní desce se pokusit usnout. To k těmto cestám zkrátka patří.

Brzy ráno vyrážíme dál. Jeden z členů posádky pozorně sleduje, v jakém stavu je silnice před námi. V případě, že se auto ocitne příliš blízko škarpy, okamžitě na to upozorní. Řidiči moc dobře vědí, že když do ní auto sklouzne, může trvat celé dny, než se podaří dostat ho ven. Silnice nejsou o moc lepší, ani když přejedeme hranice se Středoafrickou republikou. Dalších 650 kilometrů vede cesta kopcovitou krajinou, která se krásně zelená. Když pomalu projíždíme vesnicemi, mávají nám děti, staří lidé i maminky s děťátky na zádech. Kvůli občanským nepokojům je v těchto dnech na silnicích jen málo aut, a tak nás lidé zvědavě pozorují.

Odměňující zážitky

Janvier, jeden z řidičů, nám říká, že i když nemají času nazbyt, mnohdy zastavují v malých vesnicích, aby si trochu odpočinuli a dali lidem biblickou literaturu. Vypráví: „V Baboui jsme se vždycky snažili setkat s jedním nemocničním zřízencem, který měl o poselství o Království velký zájem, a vedli jsme s ním krátké biblické studium. Jednou jsme jemu a jeho rodině dokonce promítli videonahrávku  o Noemovi. Přišli se podívat i přátelé a sousedé, a dům byl brzy plný nadšených diváků. Každý z nich o Noemovi slyšel a nyní mohli jeho příběh sledovat na obrazovce. Vidět jejich ocenění bylo opravdu dojemné. Chtěli nám dát najevo svou vděčnost, a tak přichystali slavnostní jídlo. Naléhali na nás, abychom zůstali přes noc. Museli jsme sice odjet a pokračovat v naší dlouhé cestě, ale byli jsme šťastní, že jsme se s těmito pokornými lidmi mohli podělit o dobrou zprávu.“

Další řidič se jmenuje Israel a vzpomíná na zážitky z jiné cesty do našeho cíle v Bangui: „Čím blíže jsme byli Bangui, tím častěji jsme se setkávali se silničními zátarasy. Mnozí vojáci byli naštěstí přátelští a náš kamion si pamatovali z předchozích cest. Pozvali nás, abychom si s nimi sedli, a rádi si od nás vzali biblickou literaturu. Každé knihy si velmi váží, takže si do ní napíšou své jméno, datum a jméno toho, od koho ji dostali. Někteří vojáci měli svědky Jehovovy mezi svými příbuznými, a to je další důvod, proč byli tak přátelští.“

Nejzkušenějším řidičem je Joseph. Říká, že tím nejkrásnějším na těchto cestách je pro něj příjezd do místa určení. Vzpomíná, co na jedné z výprav zažili: „Pár mil před Bangui jsme zatelefonovali bratrům, že za chvíli dorazíme. Doprovodili nás při průjezdu městem a pomohli nám s vyřízením posledních formalit. Když jsme se dostali do odbočky, všichni vyšli ven, aby nás na přivítanou vřele objali. Z blízkých sborů přijeli pomocníci a za několik málo hodin vyložili a narovnali do skladu stovky kartonů plných Biblí, knih, brožur a časopisů.“

„Několikrát jsme vezli také věci určené spolukřesťanům v sousední Konžské demokratické republice, jako například oblečení, boty a dárky pro děti,“ dodává Joseph. „Vidět vděčnost těch bratrů a jejich úsměvy bylo skutečně nádherné!“

Máme jeden den na odpočinek a potom chystáme kamion na zpáteční cestu. Vracíme se po stejné trase, po jaké jsme přijeli. Víme, že nás čekají problémy, ale ty jsou už teď bohatě vynahrazeny odměňujícími zážitky, které jsme měli.

Velké vzdálenosti, přívalové deště, velmi špatné silnice, píchnuté pneumatiky a poruchy na autě mohou někdy řidičům ztrpčovat život. Trvalým zdrojem problémů jsou i vojáci, kteří si dělají, co chtějí. Nic však našim bratrům nepřináší větší uspokojení, než to, že dobrou zprávu o Království mohou dopravit do hlubokého vnitrozemí Afriky a vidět, jaký vliv má na život lidí, ke kterým se dostává.

Díky těmto dodávkám literatury je například možné, aby muž, který žije v odlehlé vesnici ve Středoafrické republice, blízko hranic se Súdánem, měl k dispozici moderní překlad Bible. Jeho manželka si studuje jedno z posledních vydání Strážné věže a děti mají užitek z knihy Co se dozvídáme od Velkého učitele. * A tak se duchovní pokrm dostává k nim i mnoha dalším lidem na venkově, podobně jako k jejich křesťanským bratrům ve velkých městech. Není divu, že řidičům přináší jejich práce velké uspokojení!

[Poznámky pod čarou]

[Mapy a obrázek na straně 9]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KAMERUN

Douala

STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA

Bangui

[Obrázek na straně 9]

Joseph

[Obrázek na straně 9]

Emmanuel

[Obrázek na straně 10]

Odbočka v Bangui ve Středoafrické republice

[Obrázek na straně 10]

Vykládání kamionu v Bangui