Důležité myšlenky z knih Obadjáš, Jonáš a Micheáš
Jehovovo slovo je živé
Důležité myšlenky z knih Obadjáš, Jonáš a Micheáš
„OBADJÁŠOVO vidění.“ (Obadjáš 1) To jsou úvodní slova biblické knihy Obadjáš. Kromě svého jména nám o sobě její pisatel nic jiného nesděluje a píše ji v roce 607 př. n. l. O více než 200 let dříve dokončuje svou knihu prorok Jonáš, který otevřeně vypráví o tom, co zažil v souvislosti se svým misionářským pověřením. V období mezi službou Obadjáše a Jonáše prorokoval 60 let Micheáš, a to od roku 777 př. n. l. do roku 717 př. n. l. Tento prorok o sobě píše jen to, že pochází z vesnice Morešet a že Jehovovo slovo k němu přicházelo „za dnů judských králů Jotama, Achaza a Ezekjáše“. (Micheáš 1:1) Byl dobře obeznámen se životem na venkově, což je patrné z toho, jaká znázornění používal pro zdůraznění některých myšlenek.
EDOM BUDE MUSET „BÝT ODŘÍZNUT NA NEURČITÝ ČAS“
O Edomu Obadjáš říká: „Kvůli násilí vůči tvému bratru Jákobovi tě pokryje hanba a budeš muset být odříznut na neurčitý čas.“ Prorok má ještě v živé paměti, jak se Edomité dopouštěli násilí vůči Jákobovým synům, Izraelitům. Když v roce 607 př. n. l. Babylóňané zničili Jeruzalém, Edom „ustoupil stranou“ a spojil se s „cizinci“, kteří vpadli do města. (Obadjáš 10, 11)
Dům Jákoba naproti tomu čeká obnova. Obadjáš prorokuje: „Na hoře Sionu se prokážou být ti, kdo uniknou, a ta se stane něčím svatým.“ (Obadjáš 17)
Odpovědi na biblické otázky:
5–8 — Proč je zničení Edomu srovnáno s příchodem plenitelů za nocí a sběračů hroznů? Kdyby do Edomu vešli zloději, vzali by si jen to, co by chtěli. Kdyby do něj vešli ti, kdo pracují na sklizni, nechali by za sebou nějaké paběrky. Ale až Edom padne, bude se důkladně pátrat po jeho pokladech a bude úplně vypleněn „právě muži ve smlouvě s [ním]“, tedy svými spojenci, Babylóňany. (Jeremjáš 49:9, 10)
10 — Jak byl Edom „odříznut na neurčitý čas“? V souladu s proroctvím Edom jakožto národ, který žil na určitém území a měl svoji vládu, zanikl. Babylónský král Nabonid dobyl Edom asi v polovině šestého století př. n. l. Ve čtvrtém století př. n. l. obývali edomské území Nabatejci. Edomité se museli usadit v jižní části Judeje, v oblasti Negebu, která se později stala známou jako Idumea. Po zničení Jeruzaléma Římany v roce 70 n. l. Edomité jako národ přestali existovat.
Poučení pro nás:
3, 4. Edomité žili v oblasti vysokých rozeklaných hor a hlubokých strží, což bylo strategicky velmi výhodné místo. Proto se možná domnívali, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Taková sebejistota však byla klamná. Před Jehovovými rozsudky uniknout nelze.
8, 9, 15. Lidská moudrost a síla neposkytují v ‚Jehovově dni‘ žádnou ochranu. (Jeremjáš 49:7, 22)
12–14. Edomité jsou varovným příkladem pro lidi, kteří mají škodolibou radost, když Boží služebníci zažívají těžkosti. Jehova nebere na lehkou váhu to, že se s jeho lidem zachází špatně.
17–20. Toto proroctví o obnově, které se týkalo Jákobových synů, se začalo splňovat v roce 537 př. n. l., kdy se ostatek vrátil z Babylónu do Jeruzaléma. Jehovovo slovo se vždy splní. Božím slibům můžeme plně důvěřovat.
„NINIVE BUDE ROZVRÁCENO“
Jonáš se neřídí Božím příkazem, aby ‚šel do velkého města Ninive a prohlašoval proti němu‘ odsuzující poselství, ale místo toho utíká opačným směrem. Jehova mu v tom zabraňuje tak, že vrhá „na moře velký vítr“ a ustanovuje, aby Jonáše spolkla „velká ryba“. Pak mu opakuje příkaz, aby šel do asyrského hlavního města. (Jonáš 1:2, 4, 17; 3:1, 2)
Jonáš vstupuje do města a ohlašuje přímočaré poselství: „Už jen čtyřicet dnů, a Ninive bude rozvráceno.“ (Jonáš 3:4) Výsledek kázání je jiný, než Jonáš očekával. Proto se ‚rozpálí hněvem‘ a Jehova jej pomocí ‚lahvovité tykve‘ poučuje o milosrdenství. (Jonáš 4:1, 6)
Odpovědi na biblické otázky:
3:3 — Skutečně byla velikost Ninive „na tři dny chůze“? Ano. Označení Ninive ve starověku pravděpodobně zahrnovalo i osady, které se rozkládaly od Chorsabádu na severu až k Nimrudu na jihu. Všechny osady spadající pod Ninive tvořily trojúhelník o obvodu 100 kilometrů.
3:4 — Musel se Jonáš naučit asyrsky, aby mohl kázat Ninivanům? Jonáš už možná asyrsky uměl nebo byl schopností mluvit tímto jazykem zázračně obdařen. Další možností je, že své stručné poselství sdělil v hebrejštině a někdo jiný je tlumočil. V takovém případě by to, co říkal, budilo ještě větší zvědavost.
Poučení pro nás:
1:1–3. Pokud si někdo záměrně plánuje jiné činnosti, aby se nemusel tolik podílet na kázání o Království a činění učedníků, je to známkou špatných pohnutek. Takový člověk obrazně řečeno utíká od úkolu, který dostal od Boha.
1:1, 2; 3:10. Jehovovo milosrdenství se neomezuje pouze na jeden národ, rasu nebo zvláštní skupinu lidí. „Jehova je dobrý ke všem a projevy jeho milosrdenství jsou nade všemi jeho díly.“ (Žalm 145:9)
1:17; 2:10. Tři dny a tři noci, které Jonáš strávil uvnitř velké ryby, prorocky poukazují na Ježíšovu smrt a vzkříšení. (Matouš 12:39, 40; 16:21)
1:17; 2:10; 4:6. Jehova osvobodil Jonáše z rozbouřeného moře. Také „ustanovil, aby nad Jonášem vzešla lahvovitá tykev a stala se mu stínem nad hlavou a osvobodila ho z jeho neblahého stavu“. Dnešní Jehovovi služebníci mohou důvěřovat tomu, že je Bůh bude ve své milující laskavosti střežit a osvobozovat. (Žalm 13:5; 40:11)
2:1, 2, 9, 10. Jehova slyší modlitby svých služebníků a věnuje pozornost jejich snažným prosbám. (Žalm 120:1; 130:1, 2)
3:8, 10. Pravý Bůh „pocítil lítost“ nad neštěstím, o němž mluvil, neboli změnil na něj názor, takže ho nakonec „nezpůsobil“. Proč? Protože Ninivané „se obrátili zpět od své špatné cesty“. Podobně i dnes může hříšník odvrátit Boží nepříznivý rozsudek tím, že dá najevo upřímné pokání.
4:1–4. Žádný člověk nemůže Bohu zabránit v tom, aby projevil milosrdenství. Měli bychom si dávat pozor, abychom Jehovovo milosrdné jednání nekritizovali.
4:11. Jehova je trpělivý a nechává po celé zemi kázat poselství o Království. Podobně jako v případě 120 000 obyvatel Ninive, i dnes má totiž slitování s lidmi, „kteří vůbec neznají rozdíl mezi svou pravicí a svou levicí“. Také my bychom měli mít slitování s těmi, kdo žijí v našem okolí, a měli bychom usilovně kázat o Království a pomáhat druhým, aby se stali Kristovými učedníky. (2. Petra 3:9)
‚JEJICH LYSINA MÁ BÝT ROZŠÍŘENA‘
Micheáš vynáší na světlo hříchy Izraele a Judy, předpovídá zpustošení jejich hlavních měst a slibuje obnovu. Samaří se stane ‚hromadou trosek v poli‘. Izrael a Juda si za své modlářství zaslouží „lysinu“ neboli hanbu. Budou posláni do zajetí a tím bude jejich lysina rozšířena ‚jako lysina orla‘ — šlo podle všeho o druh supa, který má na hlavě jen trochu jemného chmýří. Jehova slibuje: „Rozhodně shromáždím Jákoba.“ (Micheáš 1:6, 16; 2:12) Také z Jeruzaléma se kvůli zkorumpovaným vůdcům a prorokům, kteří vůbec nedbají na své povinnosti, „stanou pouhé hromady trosek“. Ale Jehova svůj lid „sesbírá“. Z ‚Betléma Efraty‘ vyjde „ten, který se má stát panovníkem v Izraeli“. (Micheáš 3:12; 4:12; 5:2)
Je Jehova k Izraeli nespravedlivý? Jsou snad jeho požadavky přemrštěné? Ne. Jehova od svých ctitelů vyžaduje jen to, aby ‚uplatňovali právo, milovali laskavost a byli skromní, když chodí se svým Bohem‘. (Micheáš 6:8) Micheášovi současníci jsou však už natolik zkažení, že i „jejich nejlepší člověk je jako šípek, jejich nejpřímější je horší než trnitý plot“, takže bolestivě poraní každého, kdo se k němu přiblíží. Ale prorok se ptá: „Kdo je Bůh jako [Jehova]?“ Bůh Izraelitům opět projeví milosrdenství a ‚všechny jejich hříchy vhodí do hlubin moře‘. (Micheáš 7:4, 18, 19)
Odpovědi na biblické otázky:
2:12 — Kdy se splnilo proroctví o ‚sesbírání zbývajících z Izraele‘? Poprvé se toto proroctví splnilo v roce 537 př. n. l., kdy se ostatek Židů vrátil do své vlasti z vyhnanství v Babylóně. V naší době se proroctví plní na ‚Božím Izraeli‘. (Galaťanům 6:16) Od roku 1919 jsou pomazaní křesťané shromažďováni „jako stádo bravu v ohradě“. Zvláště od roku 1935 se k nim připojuje „velký zástup“ ‚jiných ovcí‘ a v symbolickém ovčinci to ‚hlučí lidmi‘. (Zjevení 7:9; Jan 10:16) Společně horlivě podporují pravé uctívání.
4:1–4 — Jak Jehova „v konečné části dnů“ ‚vykonává soud mezi mnoha lidmi a urovnává záležitosti vzhledem k mocným národům‘? Vyjádření ‚mnoho lidí‘ a ‚mocné národy‘ se nevztahují na národnostní skupiny nebo politické subjekty. Tato vyjádření se týkají jednotlivců ze všech národů, kteří se stávají Jehovovými ctiteli. K tomu, že Jehova vzhledem k nim vykonává soud a urovnává záležitosti, dochází v duchovním smyslu.
Poučení pro nás:
1:6, 9; 3:12; 5:2. V roce 740 př. n. l., tedy ještě za Micheášova života, Asyřané zpustošili Samaří. (2. Královská 17:5, 6) Za vlády Ezekjáše přitáhli Asyřané až k Jeruzalému. (2. Královská 18:13) V roce 607 př. n. l. byl Jeruzalém zničen Babylóňany. (2. Paralipomenon 36:19) V souladu s proroctvím se Mesiáš narodil v ‚Betlémě Efrata‘. (Matouš 2:3–6) Jehovovo prorocké slovo se vždy splní.
2:1, 2. Bylo by opravdu nebezpečné, kdybychom tvrdili, že sloužíme Bohu, ale místo ‚království a Otcovy spravedlnosti‘ bychom hledali nejprve bohatství. (Matouš 6:33; 1. Timoteovi 6:9, 10)
3:1–3, 5. Jehova očekává, že ti, kdo mezi jeho lidem poskytují vedení, budou jednat podle práva.
3:4. Chceme-li, aby Jehova vyslýchal naše modlitby, nesmíme svévolně hřešit ani vést dvojí život.
3:8. Úkol kázat dobrou zprávu, která obsahuje i odsuzující poselství, můžeme plnit jedině tehdy, když nás Jehova posiluje svým svatým duchem.
5:5. Toto mesiášské proroctví nás ujišťuje, že když proti Božímu lidu útočí nepřátelé, je vzbuzeno „sedm [což je znázorněním úplnosti] pastýřů“ a „osm vévodů“. Ti představují značný počet schopných mužů, kteří Jehovovu lidu poskytují vedení.
5:7, 8. Pro mnoho lidí jsou dnes pomazaní křesťané „podobnými rose od Jehovy“ — jsou pro ně požehnáním od Boha. Je tomu tak proto, že Bůh pomazané křesťany používá, aby ohlašovali poselství o Království. V kazatelském díle je podporují „jiné ovce“ a tak jim pomáhají duchovně osvěžovat druhé. (Jan 10:16) Toho, že druhým smíme přinášet skutečné osvěžení, si velmi vážíme.
6:3, 4. Měli bychom napodobovat Jehovu Boha a být laskaví a soucitní i k těm, s nimiž je obtížné vyjít nebo kdo jsou duchovně slabí.
7:7. I když se v závěru tohoto ničemného systému věcí potýkáme s problémy, neměli bychom podléhat sklíčenosti. Místo toho je zapotřebí, abychom podobně jako Micheáš ‚projevovali postoj očekávání vůči našemu Bohu‘.
7:18, 19. Jehova ochotně promíjí naše provinění, a proto bychom měli i my být ochotni odpustit tomu, kdo proti nám zhřeší.
Dál ‚choďte ve jménu Jehovy‘
Ti, kdo bojují proti Bohu a jeho lidu, ‚budou muset být odříznuti na neurčitý čas‘. (Obadjáš 10) Když však dbáme na božskou výstrahu a ‚obracíme se zpět od svých špatných cest‘, Jehova obrátí zpět svůj hněv. (Jonáš 3:10) „V konečné části dnů“ neboli v těchto „posledních dnech“ je pravé uctívání vyvyšováno nad veškeré falešné náboženství a proudí k němu poslušní lidé. (Micheáš 4:1; 2. Timoteovi 3:1) Buďme tedy rozhodnuti „chodit ve jménu Jehovy, našeho Boha, na neurčitý čas, dokonce navždy“. (Micheáš 4:5)
Knihy Obadjáš, Jonáš a Micheáš obsahují opravdu cenné poučení. Přestože byly napsány před více než 2 500 lety, jejich poselství „je živé a vykonává moc“ i v dnešní době. (Hebrejcům 4:12)
[Obrázek na straně 13]
Obadjáš prorokoval, že Edom bude muset „být odříznut na neurčitý čas“
[Obrázek na straně 15]
Micheáš ‚projevoval postoj očekávání vůči Jehovovi‘ a podobně můžete jednat i vy
[Obrázek na straně 16]
Kazatelské služby bychom si měli velmi vážit