Životní příběh

Naučil jsem se zcela důvěřovat Jehovovi

Vypráví Aubrey Baxter

Jednou v sobotu večer roku 1940 mě napadli dva muži a srazili mě k zemi. Opodál stáli dva policisté, ale nepomohli mi, naopak mě uráželi a násilníky chválili. Události, které se odehrály v mém životě a vedly k tomuto hroznému zážitku, měly počátek asi o pět let dříve, když jsem pracoval v uhelném dole. Dovolte mi, abych o tom vyprávěl.

NARODIL jsem se roku 1913 v Austrálii, ve městě Swansea na pobřeží Nového Jižního Walesu. Byl jsem třetí ze čtyř chlapců. Když mi bylo pět let, celá naše rodina se nakazila obávanou španělskou chřipkou, která na světě připravila o život miliony lidí. My všichni jsme šťastně přežili. V roce 1933 nás však postihla rodinná tragédie, když nám ve svých 47 letech zemřela maminka. Byla zbožná, a kdysi získala dva svazky knihy Světlo. Tyto biblické studijní pomůcky šířili svědkové Jehovovi.

Tehdy jsem pracoval v uhelném dole. Vzhledem k tomu, že se v mém zaměstnání střídala krátká období naplněná hektickou činností s obdobími téměř naprosté nečinnosti, nosil jsem si ty knihy do práce a četl je při světle karbidky, kterou jsem měl upevněnou na přílbě. Brzy jsem si uvědomil, že jsem našel pravdu. Také jsem začal poslouchat biblické přednášky, které svědkové Jehovovi vysílali v rozhlase. K mé radosti přispělo i to, že o biblickou pravdu začal projevovat zájem tatínek a všichni moji bratři.

V roce 1935 jsme znovu zažili tragickou událost, když můj mladší bratr Billy dostal zápal plic a zemřel. Bylo mu teprve 16 let. Tentokrát se však naše rodina mohla utěšovat nadějí na vzkříšení. (Skutky 24:15) Tatínek i moji starší bratři, Verner a Harold, a také manželky mých  bratrů časem zasvětili svůj život Bohu. Z nejbližších členů mé rodiny jsem dnes naživu už jenom já, ale Jehovovi stále ještě slouží také Vernerova druhá manželka Marjorie a Haroldova manželka Elizabeth.

Učím se důvěřovat Jehovovi

Poprvé jsem se osobně setkal se svědky Jehovovými koncem roku 1935, když k našemu domu přijela na kole jakási postarší žena, která pocházela z Ukrajiny. Následující neděli jsem se poprvé zúčastnil křesťanského shromáždění a za další týden jsem se připojil ke skupině svědků a šel s nimi do kazatelské služby. Svědek, který vedl schůzku před službou, mi dal několik brožur a k mému velkému údivu mě poslal do služby samotného. U prvních dveří jsem byl tak nervózní, že jsem si přál propadnout se do země. Ale muž, který tam bydlel, byl příjemný, a dokonce přijal literaturu.

Hluboce na mě zapůsobily některé biblické texty, například Kazatel 12:1 a Matouš 28:19, 20, a chtěl jsem se stát průkopníkem neboli celodobým služebníkem. Tatínek mé rozhodnutí podporoval. Ačkoli jsem ještě nebyl pokřtěný, stanovil jsem si, že s průkopnickou službou začnu 15. července 1936. Ten den jsem se vydal do odbočky svědků Jehovových v Sydney a tam jsem byl vyzván, abych spolupracoval se skupinou dvanácti průkopníků v sydneyském předměstí Dulwich Hill. Naučili mě zacházet s ručním mlýnkem, na němž průkopníci tehdy mleli pšenici, aby si vyrobili mouku a snížili tak výdaje za jídlo.

Průkopnická služba v buši

Později v tom roce jsem byl pokřtěn a potom společně se dvěma dalšími průkopníky — Aubreyem Willsem a Clivem Shadem — jsem byl přidělen do středního Queenslandu. Naše vybavení se skládalo z Aubreyova dodávkového vozu, několika jízdních kol, přenosného gramofonu pro přehrávání biblických přednášek, stanu, který se na další tři roky stal naším domovem, ze tří postelí, stolu a železného hrnce na vaření. Jednou večer, když na mě přišla řada a měl jsem vařit, dostal jsem nápad, že připravím „speciální“ večeři ze zeleniny a pšeničné mouky. Ale nikdo z nás to nemohl jíst. Náhodou byl poblíž kůň, a tak jsem jídlo předložil jemu. Očichal je, potřásl hlavou a odešel. Tím mé kuchařské pokusy skončily.

Časem jsme usoudili, že náš obvod propracujeme rychleji, jestliže ho rozdělíme na tři části a každý z nás propracuje jednu z nich. Koncem dne jsem často býval příliš daleko od našeho tábořiště, a tak jsem někdy strávil noc u pohostinných venkovských lidí. Jednu noc jsem spal na luxusní posteli v pokoji pro hosty na dobytkářské farmě, a hned příští noc jsem ležel na špinavé podlaze v chatrči lovce klokanů, obklopen hromadami páchnoucích kůží. Často jsem spal v buši. Jednou kolem mě obcházeli psi dingo, divocí psi. Úplně blízko sice nebyli, ale tmou se šířilo jejich děsivé vytí. Po bezesné noci jsem zjistil, že psi neměli zájem o mne, ale že je zajímaly odpadky na nedaleké skládce.

Při kázání používáme auto se zvukovou aparaturou

Při oznamování Božího Království jsme dobře využívali  auto se zvukovou aparaturou. V severním Queenslandu nám policisté dovolili postavit si auto do centra města Townsville. Přednáška nahraná na desce však rozčilila několik příslušníků Armády spásy, a ti nám řekli, abychom odjeli. Když jsme to odmítli, pět z nich začalo lomcovat s naší dodávkou. Byl jsem právě uvnitř a obsluhoval zvukovou aparaturu. Zdálo se, že by nebylo rozumné neústupně trvat na svých právech. Jakmile tedy ti muži od auta poodstoupili, okamžitě jsme z toho místa odjeli.

Jeden zájemce ve městě Bundabergu nám půjčil loď, abychom z ní na řece Burnett, jež protéká městem, mohli vysílat přednášku. Aubrey a Clive se vydali se zvukovou aparaturou na loď, zatímco já jsem zůstal v sále, který jsme měli pronajatý. Ten večer zněl celým Bundabergem z nahrávky silný hlas Josepha F. Rutherforda ze světového ústředí svědků Jehovových oznamující důrazné biblické poselství. Byly to opravdu neobyčejné chvíle, kdy Boží lid musel mít odvahu a víru.

Válka přináší další náročné úkoly

Krátce po začátku druhé světové války v září 1939 se Strážná věž z 1. listopadu zabývala křesťanskou neutralitou v politických záležitostech a za války. Později jsem byl moc rád, že jsem si tuto aktuální látku prostudoval. Mezitím, po třech letech spolupráce, jsme všichni — Aubrey, Clive i já — dostali samostatné úkoly, takže se naše cesty rozdělily. Já jsem byl jmenován cestujícím dozorcem a měl jsem sloužit v severním Queenslandu, což byl úkol, který pro mě byl často zkouškou důvěry v Jehovu.

V srpnu 1940 jsem sloužil sboru v Townsville, kde byli čtyři průkopníci — manželé Percy a Ilma Iszlaubovi * a sourozenci Norman a Beatrice Bellottiovi. Beatrice se za šest let stala mou manželkou. Jednou v sobotu večer, když naše skupina skončila službu na ulici, došlo k útoku, o němž jsem se zmínil na začátku. Tato křivda mě však ještě více podnítila ke službě Jehovovi.

Na severu horlivě kázaly dvě průkopnice — Una a Merle Kilpatrickovy. Strávil jsem s nimi příjemný den ve službě, a pak mě požádaly, abych je dopravil na člunu přes řeku k jedné rodině zájemců. To znamenalo doplavat ke člunu zakotvenému na protější straně, přijet s ním k sestrám a pak je odvézt přes řeku. Když jsem se však dostal ke člunu, nebyla tam vesla! Později jsme se dozvěděli, že jeden odpůrce je schoval. Jeho lest nás však nezastavila. Kdysi jsem byl několik let plavčíkem na plovárně, a pořád jsem ještě byl dobrým plavcem. Uvázal jsem si tedy kolem pasu kotevní lano, odtáhl člun na protější břeh k děvčatům a v člunu jsem je pak dovlekl zpátky. Jehova našim snahám požehnal, protože časem se členové té rodiny zájemců stali Jehovovými svědky.

Chránila mě Jehovova ruka

Vojáci postavili z bezpečnostních důvodů zátarasy hned u města Innisfall. Mé bydliště spadalo do uzavřené oblasti, a proto jsem mohl dostat  povolení ke vstupu. To se vyplatilo, když nás přijížděli navštívit zástupci kanceláře odbočky svědků Jehovových. Pokaždé jsem je ukryl v tajném prostoru pod zadním sedadlem svého automobilu, a tak se mi dařilo provézt je přes zátaras.

Benzin byl tehdy vydáván na příděl, a proto mnozí lidé vybavili svá vozidla generátorem plynu. V něm se ze žhavého dřevěného uhlí získával hořlavý plyn, jímž byl poháněn motor. Jezdil jsem tedy v noci s pytli dřevěného uhlí naskládanými nad místem, kde byl bratr schovaný. Když jsem prudce zastavil u zátarasu, odváděl jsem pozornost strážných tím, že jsem udržoval motor ve vysokých obrátkách a stále se staral o to, aby topeniště bylo do běla rozžhavené. V jedné takové noci jsem na strážné křičel: „Když motor zastavím, naruším směs plynu a vzduchu a bude těžké znovu nastarovat.“ Horko, rámus a čoud — to bylo pro strážné tak odpuzující, že prohlédli auto jen zběžně a nechali mě jet dál.

V těch dnech jsem dostal za úkol zorganizovat sjezd v Townsville, kde se měli sejít místní svědkové. Potraviny byly na příděl, a abychom dostali, co jsme potřebovali, museli jsme získat schválení od místního policejního rady. Naši křesťanští bratři byli tehdy vězněni, protože zachovávali neutralitu. Když jsem si tedy domlouval schůzku u policejního rady, uvažoval jsem: ‚Je to rozumné, anebo podráždím nepřítele?‘ Přesto jsem dál postupoval podle pokynů.

Policejní rada seděl za masivním psacím stolem a vyzval mě, abych se posadil. Když jsem mu řekl, co je účelem mé návštěvy, zarazilo ho to a dlouze a přísně se na mě zadíval. Pak zcela uvolněně řekl: „Kolik potravin chcete?“ Podal jsem mu seznam, v němž bylo uvedeno nejmenší množství toho, co jsme potřebovali. Důkladně seznam pročetl a pak řekl: „To se mi zdá málo. Bylo by lepší, aby toho bylo dvojnásobně.“ Odešel jsem z jeho kanceláře s hlubokou vděčností Jehovovi, který mi znovu dal poučení o důvěře.

V lednu 1941 byla činnost svědků v Austrálii zakázána. Mnozí lidé nás začali podezírat, a dokonce obviňovat z toho, že provádíme špionáž pro Japonce! Na náhorní rovině Atherton jsme měli farmu Království, pozemek, který jsme koupili pro pěstování plodin k jídlu. K ní se jednou přihnala dvě auta plná policistů a vojáků. Hledali reflektor, kterým jsme údajně vysílali signály nepříteli. Také jsme byli obviněni, že oséváme pole obilím tak, aby vznikla šifra, která by se dala přečíst z letadla. Samozřejmě se ukázalo, že všechna tato obvinění jsou falešná.

Protože naše činnost byla zakázána, museli jsme být velmi opatrní a vynalézaví při rozvážení literatury. Když byla například vydána kniha Děti, dostal jsem v Brisbane vždy jednu krabici plnou knih, jel vlakem na sever a knihy nechával na zastávkách v blízkosti místa, kde byl sbor. Chtěl jsem, aby vojenští a policejní inspektoři neměli zájem krabici otevřít, a proto jsem s sebou vozil kotouč z cirkulárky a před vystoupením z vlaku jsem ho přivázal ke krabici. Byla to jednoduchá taktika, ale nikdy neselhala. Zákaz naší činnosti, o němž se jeden soudce vyjádřil, že je „svévolný, neuvážený a despotický“, byl k velké úlevě Jehovova lidu v červnu 1943 zrušen.

Povoláni k vojenské službě

V průběhu předchozího roku jsme byli společně s Aubreyem Willsem a Normanem Bellottim povoláni k nástupu vojenské služby. Aubrey a Norman dostali předvolání o týden dříve než já a všichni jsme byli odsouzeni k odnětí svobody na šest měsíců. V té době pošta zabavovala časopisy Strážná věž adresované známým svědkům Jehovovým, ale nezabavovala časopisy posílané jiným předplatitelům. Naším úkolem bylo najít někoho z těchto lidí, získané časopisy rozmnožovat a kopie doručovat jiným svědkům. Tímto způsobem jsme pravidelně dostávali duchovní pokrm.

Když mi byl očekávaný rozsudek k šestiměsíčnímu trestu doručen, podle instrukcí odbočky v Sydney jsem se okamžitě odvolal. Naším cílem bylo oddalovat výkon trestu tak dlouho, dokud nebude možné jmenovat někoho jiného, kdo by mohl práci převzít. Svou  svobodu jsem využíval k tomu, abych navštěvoval některé z jednadvaceti bratrů uvězněných v severním Queenslandu. Většina bratrů byla umístěna do jedné věznice, jejíž správce nás nenáviděl. Když jsem mu připomněl, že duchovní jiných církví své lidi mohou navštěvovat, rozzuřilo ho to. Řval: „Kdybych na to měl pravomoc, všechny svědky Jehovovy bych postavil do řady a postřílel!“ Dozorci mě odtud urychleně vyvedli.

V době, kdy se mělo projednávat mé odvolání, mi byl přidělen právní zástupce, jak to vyžadoval zákon. Ve skutečnosti jsem se ale hájil sám, což znamenalo, že jsem se musel velmi spoléhat na Jehovu. A Jehova mě nezklamal. (Lukáš 12:11, 12; Filipanům 4:6, 7) Odvolání kupodivu skončilo úspěchem, protože seznam zadržených osob a jejich přestupků obsahoval administrativní chyby.

V roce 1944 mi byla přidělena služba v rozlehlém kraji, k němuž patřila celá Jižní Austrálie, severní Viktorie a město Sydney ve státě Nový Jižní Wales. Následující rok bylo zahájeno celosvětové ohlašování poselství o Království prostřednictvím veřejných přednášek. Každý řečník si musel připravit vlastní přednášku podle přidělené jednostránkové osnovy. Přednášet hodinové proslovy byl pro nás nový náročný úkol, ale my jsme postupovali s plnou důvěrou v Jehovu a on našim snahám požehnal.

Manželství a nové povinnosti

V červenci 1946 jsme se s Beatrice Bellottiovou vzali a společně jsme sloužili jako průkopníci. Bydleli jsme v obytném přívěsu neboli trajleru vyrobeném z překližky. V prosinci 1950 se narodilo naše jediné dítě, dcera Jannyce (Jann). Průkopnickou službu jsme vykonávali na několika místech, mimo jiné v Novém Jižním Walesu ve městě Kempsey, kde jsme byli jediní svědkové Jehovovi. Každou neděli jsme šli do místního kulturního sálu a já jsem si vždy připravil veřejnou přednášku, kterou jsme oznamovali pomocí letáčků. Několik měsíců byly Beatrice a miminko Jann mými jedinými posluchači. Za čas tam však začali postupně přicházet i jiní lidé. Dnes jsou v Kempsey dva duchovně živé sbory.

Když byly Jann dva roky, usadili jsme se v Brisbane. Později, když dokončila školu, jsme společně jako rodina čtyři roky vykonávali průkopnickou službu v Novém Jižním Walesu, ve městě Cessnock. Sloužili jsme tam až do té doby, než jsme se museli vrátit do Brisbane a pomáhat nemocné matce mé manželky. Nyní mám výsadu sloužit jako starší ve sboru Chermside.

Beatrice i já děkujeme Jehovovi za nesčetné dary, mimo jiné za to, že naší výsadou bylo pomoci 32 lidem, aby o něm získali poznání. Osobně jsem Jehovovi velmi vděčný za svou milovanou manželku. Je sice jemná a mírná, ale za biblickou pravdu bojovala nebojácně. Díky své lásce k Bohu a důvěře v něj a také díky tomu, že má ‚prosté oko‘, se stala velmi schopnou manželkou a matkou. (Matouš 6:22, 23; Přísloví 12:4) Společně s Beatrice z celého svého srdce říkám: „Požehnaný je zdatný muž, který spoléhá na Jehovu a jehož důvěrou se stal Jehova.“ (Jeremjáš 17:7)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 9]

V severním Queenslandu jsme používali toto auto se zvukovou aparaturou

[Obrázek na straně 10]

Když jsem v severním Queenslandu pomáhal v období dešťů sestrám Kilpatrickovým pohnout s jejich vozidlem

[Obrázek na straně 12]

V den naší svatby