Životní příběh

Bezpečným kurzem k novému světu

Vypráví Jack Pramberg

V blízkosti Arbogy, malebného městečka ve středním Švédsku, mají svědkové Jehovovi odbočku, v níž pracuje více než 80 dobrovolníků. Moje manželka Karin a já zde žijeme a pracujeme. Jak jsme se sem dostali?

KONCEM 19. století se jedna patnáctiletá dívenka přistěhovala ze Švédska do Spojených států. V newyorském útulku pro přistěhovalce se setkala se švédským námořníkem. Byla z toho velká láska, vzali se a narodil se jim syn. To jsem byl já. Narodil jsem se za první světové války, roku 1916, v newyorském Bronxu.

Krátce nato jsme se přestěhovali do Brooklynu a bydleli jsme jen několik bloků od Brooklyn Heights. Tatínek mi později vyprávěl, jak jsme si spolu pouštěli model malé plachetnice v blízkosti brooklynského mostu, na který je dobře vidět ze světového ústředí svědků Jehovových. Tehdy jsem samozřejmě neměl ani zdání, jak ta činnost, která se tam vykonává, ovlivní můj život.

V roce 1918 skončila první světová válka a v Evropě tím na čas přestalo nesmyslné zabíjení. Vojáci, kteří se vrátili domů, se ocitli tváří v tvář novému nepříteli —  nezaměstnanosti a chudobě. Otec usoudil, že bude nejlepší vrátit se do Švédska. V roce 1923 jsme se tedy vrátili. Nakonec jsme se usadili v provincii Dalsland, ve vesničce Erikstadu, která ležela nedaleko nádraží. Tatínek si tam otevřel strojnickou dílnu a já jsem tu vyrůstal a chodil do školy.

Bylo zaseto semínko

Podnikání se otci příliš nedařilo, a tak se začátkem třicátých let opět vydal na moře. Zůstali jsme sami — maminka se svými mnoha starostmi a já s odpovědností za dílnu. Jednoho dne byla maminka na návštěvě u svého švagra, mého strýce Johana. Poměry na světě ji zneklidňovaly, a proto se zeptala: „Johane, bude to takhle pokračovat stále?“

„Ne, Ruth, takhle to stále nebude,“ odpověděl. Potom jí vyprávěl, že Bůh podle svého slibu skoncuje s ničemností a že vytvoří nad zemí spravedlivou vládu prostřednictvím Království, jehož Králem bude Ježíš Kristus. (Izajáš 9:6, 7; Daniel 2:44) Vysvětlil jí, že Království, o něž se máme podle Ježíšova učení modlit, je tou spravedlivou vládou, díky které na zemi vznikne ráj. (Matouš 6:9, 10; Zjevení 21:3, 4)

Tyto biblické sliby na maminku ihned zapůsobily. Cestou domů na každém kroku děkovala Bohu. Náboženství ji začalo zajímat, ale nám, tatínkovi ani mně, se tato změna nelíbila. Někdy v té době, uprostřed třicátých let, jsem se přestěhoval do západního Švédska, do Trollhättanu, kde jsem dostal práci ve velké dílně. Maminka spolu s tatínkem se tam zanedlouho přestěhovala také, protože tatínek krátce předtím přestal pracovat na moři. Naše rodina byla tedy zase pohromadě.

Maminka toužila uspokojit svůj duchovní hlad, a proto v okolí vyhledala svědky Jehovovy. Ti se tehdy scházeli po domácnostech, stejně jako to kdysi dělali první křesťané. (Filemonovi 1, 2) Jednoho dne přišla řada také na maminku, aby shromáždění bylo u ní. S obavami se tatínka zeptala, zda může pozvat své přátele. Odpověděl: „Tvoji přátelé jsou mými přáteli.“

Tak se dveře naší domácnosti otevřely. Když lidé začali přicházet, já jsem odcházel. Ale netrvalo to dlouho, a zůstal jsem doma. Svědkové byli vřelí, uvažovali realisticky a jednoduše, a díky tomu všechny mé předsudky zmizely. V mém srdci se uchytilo semínko naděje do budoucnosti.

Vydávám se na moře

Po tatínkovi jsem určitě zdědil lásku k námořnickému životu. Také já jsem se totiž vydal na moře. Zároveň jsem si však stále více uvědomoval své duchovní potřeby. Kdykoli jsme byli v některém přístavu, vždycky jsem se snažil dostat se do styku se svědky Jehovovými. V Amsterdamu v Holandsku (nynější Nizozemsko) jsem šel na poštu a zeptal se, kde bych je mohl najít. Po chvíli dohadování jsem nakonec adresu dostal a hned jsem tam šel. U dveří mě vřele přivítala desetiletá holčička. Byl jsem sice cizí člověk, ale okamžitě jsem pocítil, že jsme si  s ní a její rodinou blízcí — uvědomil jsem si, jaké to je nádherné mezinárodní společenství bratrů.

Nemluvili jsme stejným jazykem, ale když v rodině vzali kalendář a železniční jízdní řád a začali mi kreslit plánek, pochopil jsem, že v nedalekém městě Haarlemu se bude konat sjezd. Šel jsem tam, a ačkoli jsem nerozuměl ani slovo, sjezd se mi velice líbil. Když jsem viděl, jak svědkové rozdávají pozvánky na nedělní veřejnou přednášku, měl jsem chuť se do té činnosti zapojit. A tak jsem posbíral pozvánky, které lidé zahazovali, a znovu jsem je dával dalším.

Jednou jsme kotvili v přístavu v Buenos Aires v Argentině a já jsem tam našel odbočku svědků Jehovových. Uvnitř byla kancelář a sklad. V recepci seděla žena a pletla, a malá holčička, možná její dcerka, si hrála s panenkou. Bylo pozdě večer, a nějaký muž si tam bral z police knihy, včetně knihy Stvoření ve švédštině. Když jsem viděl jejich šťastné, přátelské tváře, uvědomil jsem si, že chci patřit k těmto lidem.

Na zpáteční cestě naše loď nabrala posádku kanadského vojenského letadla, které se zřítilo u pobřeží Newfoundlandu. O několik dní později, když jsme už byli u skotského pobřeží, nás zajal anglický válečný člun. Vzali nás na kontrolu do Kirkwallu na Orknejských ostrovech. Bylo to po začátku druhé světové války, která vypukla v září 1939, když Hitlerova nacistická vojska napadla Polsko. Za několik dnů jsme byli propuštěni a bez nehody jsme se vrátili do Švédska.

Ocitl jsem se doma — nejen doslovně, ale i duchovně. Teď jsem si opravdu přál patřit k Božímu lidu a nechtěl jsem zameškávat shromáždění. (Hebrejcům 10:24, 25) Velmi rád vzpomínám na to, jak jsem ještě jako námořník vždycky vydával svědectví jiným námořníkům. A vím, že jeden z nich se také stal svědkem.

Zvláštní způsob služby

Začátkem roku 1940 jsem navštívil odbočku svědků Jehovových ve Stockholmu. Přivítal mě Johan H. Eneroth, který tehdy dohlížel na kazatelské dílo ve Švédsku. Když jsem mu řekl, že se chci celodobě podílet na kazatelské službě jako průkopník, pozorně se na mě zadíval a zeptal se: „Věříš, že toto je Boží organizace?“

„Ano,“ odpověděl jsem. A tak jsem se 22. června 1940 dal pokřtít a začal jsem sloužit v odbočce, v krásném prostředí a se znamenitými spolupracovníky. Konec týdne jsme vždy trávili v kazatelské službě. V létě jsme často jezdili na kole do vzdálených obvodů. Kazatelské službě jsme věnovali celý víkend a přespávali jsme v kupkách sena.

Většinou jsme však kázali dům od domu ve Stockholmu a jeho okolí. V jednom domě jsem viděl, jak se v suterénu nějaký muž snaží co nejrychleji opravit bojler. Vykasal jsem si rukávy a pomohl mu. Když jsme otvor v bojleru ucpali, ten muž se na mě vděčně podíval a řekl: „Myslím, že jste asi přišel kvůli něčemu jinému. Tak pojďme nahoru. Umyjeme si ruce a dáme si kávu.“ Udělali jsme to, a u kávy jsem mu vydal svědectví. Později se onen muž stal naším spolukřesťanem.

Švédsko sice bylo neutrální, ale válka na místní obyvatele přece jen doléhala. Stále více mužů bylo povoláváno k vojenské službě, a mezi nimi jsem byl i já. Vojenský výcvik jsem odmítl a několikrát jsem byl na čas uvězněn. Později jsem byl odsouzen a poslán do pracovního tábora. Mladí svědkové byli často předvoláváni před soudce, a mohli jsme vydávat svědectví o Božím Království. Tak se plnilo Ježíšovo proroctví: „Budete kvůli mně vláčeni před místodržitele a krále na svědectví jim a národům.“ (Matouš 10:18)

Můj život se mění

V roce 1945 výstřely nad Evropou utichly. Později toho roku jsme dostali návštěvu  z Brooklynu. Se svým sekretářem Miltonem Henschlem k nám přijel Nathan H. Knorr, který měl tehdy na starosti vedení celosvětového díla. Jejich návštěva byla velmi důležitá, protože vedla k reorganizaci kazatelské činnosti ve Švédsku — a přinesla také významnou změnu mně osobně. Když jsem slyšel, že je možné přihlásit se do biblické školy Strážné věže Gilead, okamžitě jsem to udělal.

Příští rok jsem už seděl ve třídě. Škola tehdy byla nedaleko South Lansingu ve státě New York. Během tohoto pětiměsíčního kurzu jsem dostal školení, díky kterému jsem si začal ještě více vážit Bible a Boží organizace. Přesvědčil jsem se, že muži, kteří se ujímají vedení celosvětového kazatelského díla, jsou přístupní a mají pochopení pro druhé. Tvrdě pracovali společně s námi ostatními. (Matouš 24:14) Sice mě to nepřekvapilo, ale byl jsem velice rád, že to vidím na vlastní oči.

Brzy přišla chvíle — bylo to 9. února 1947 — kdy osmá třída školy Gilead měla graduaci. Bratr Knorr oznámil, do kterých zemí budou studenti posláni. Když přišla řada na mě, řekl: „Bratr Pramberg se vrátí do Švédska a bude sloužit tamním bratrům.“ Představa, že se mám vrátit domů, mě — po pravdě řečeno — příliš nenadchla.

Dostávám náročný úkol

Když jsem se vrátil do Švédska, dozvěděl jsem se, že v mnoha zemích má být zahájena nová činnost — oblastní služba. Byl jsem jmenován prvním oblastním dozorcem ve Švédsku a mým působištěm bylo celé Švédsko. Organizoval jsem sjezdy, kterým se začalo říkat krajské, a také jsem nad nimi měl dozor. Konaly se ve větších i menších městech po celém Švédsku. Bylo to něco docela nového, a moc pokynů jsem nedostal. S bratrem Enerothem jsme si sedli a připravili program, jak nejlépe jsme uměli. To pověření jsem přijal s rozechvěním a opravdu mnohokrát jsem se obracel k Jehovovi v modlitbě. Výsadu pracovat v oblastní službě jsem měl 15 let.

Tehdy bylo obtížné najít vhodná místa pro shromáždění. Museli jsme se spokojit s tanečními sály a podobnými místnostmi, které často byly málo vytopené a někdy i zanedbané. Typickým příkladem byl sjezd v Rökiö ve Finsku. Konal se v bývalém společenském středisku a sál se tehdy už nějaký čas nepoužíval. Zuřila vánice a bylo dvacet stupňů pod nulou. Zatopili jsme tedy ve dvojích obrovských kamnech, která byla vyrobena z kontejnerů na naftu. Ale netušili jsme, že v komíně je ptačí hnízdo. Ve chvíli byla místnost plná kouře! Kouř nás štípal v očích, všichni jsme byli v kabátech, ale nikdo neodešel. Ten sjezd se nám obzvlášť vryl do paměti.

Pro tyto třídenní sjezdy byl mimo jiné vydán pokyn, aby pro delegáty bylo připravováno jídlo. Zpočátku jsme na to nebyli zařízeni a neměli jsme žádné zkušenosti. Ale měli jsme  báječné bratry a sestry, a ti se toho úkolu s radostí chopili. Den před sjezdem je bylo vidět, jak sehnutí nad káděmi škrábou brambory, vyprávějí si zkušenosti a vesele se baví. V těchto chvílích, kdy společně bratři a sestry tvrdě pracovali, vzniklo mnoho trvalých přátelství.

Dalším typickým rysem tehdejší činnosti byly pochody s plakáty oznamujícími krajský sjezd. Procházeli jsme v průvodu městem nebo vesnicí a zvali jsme obyvatele na veřejnou přednášku. Lidé byli vcelku velmi laskaví a uctiví. Například ve městě Finspång se stalo, že na okraji ulice, po níž jsme šli, se zastavovali dělníci, kteří vycházeli z továrny. Najednou někdo vykřikl: „Podívejte se, tohle jsou lidé, které Hitler nepřemohl!“

Velká událost v mém životě

Můj život cestujícího služebníka se měl brzy změnit. Seznámil jsem se totiž se skvělou mladou ženou Karin. Oba jsme byli pozváni na mezinárodní sjezd, který se konal v červenci roku 1953 na Yankee Stadium v New Yorku. Milton Henschel nás tam v pondělí 20. července o přestávce mezi programem oddal. Na tomto slavném baseballovém stadionu to byla událost opravdu neobyčejná. Jako cestující dozorce jsem sloužil až do roku 1962 a Karin mě doprovázela. Pak jsme byli pozváni do švédské rodiny betel. Nejdříve jsem pracoval v oddělení časopisů. Byl jsem vyučený strojník, a tak jsem později dostal za úkol starat se o tiskové stroje a různá jiná zařízení v odbočce. Karin pracovala několik let v prádelně. Teď už řadu let je v korektorském oddělení.

Jako manželé spolu sloužíme Jehovovi už přes 54 let. Náš život je opravdu šťastný, plný zajímavých událostí a má hluboký smysl. Jehova skutečně žehná organizaci svých láskyplných, pracovitých služebníků. V roce 1940, když jsem začal sloužit v odbočce, bylo ve Švédsku jen 1 500 svědků. Ale nyní jich je zde přes 22 000. V jiných místech na světě je vzrůst ještě větší, takže po celé zemi je nás dnes více než šest a půl milionu.

Jehovův duch naše dílo podporuje, jako by neustále dul do našich plachet. Očima víry pohlížíme na neklidné moře lidstva, ale neznepokojujeme se. Přímo před sebou, v kurzu, jímž plujeme, zřetelně vidíme Boží nový svět. Karin a já děkujeme Bohu za všechnu jeho dobrotu a každý den se modlíme o sílu, abychom dokázali zachovat svou ryzost a nakonec dosáhli svého cíle — Božího schválení a věčného života! (Matouš 24:13)

[Obrázek na straně 12]

U maminky na klíně

[Obrázek na straně 13]

Zde si se mnou tatínek začátkem dvacátých let pouštěl model plachetnice

[Obrázek na straně 15]

S Hermanem Henschelem (Miltonovým otcem) v Gileadu roku 1946

[Obrázky na straně 16]

Když jsme byli 20. července 1953 oddáni na Yankee Stadium