Mějme Jehovu stále před očima
Mějme Jehovu stále před očima
„Jehovu si stále stavím před sebe.“ (ŽALM 16:8)
1. Jak nás mohou ovlivňovat biblické zprávy?
JEHOVOVO psané Slovo obsahuje vynikající záznam o Božím jednání s lidstvem. Jsou v něm zmínky o mnoha lidech, kteří měli nějakou úlohu při uskutečňování Božího záměru. Biblické zprávy, v nichž jsou uvedena jejich slova a skutky, nejsou ovšem pouhými příběhy pro naše potěšení. Takové zprávy nás spíše mohou přibližovat k Bohu. (Jak. 4:8)
2, 3. Jak máme rozumět slovům v Žalmu 16:8?
2 Všichni se můžeme hodně poučit ze zážitků dobře známých biblických postav, například Abrahama, Sáry, Mojžíše, Rut, Davida, Ester a apoštola Pavla. Můžeme však mít užitek i ze zpráv o méně známých lidech. Rozjímání o biblických příbězích nám pomáhá jednat podle žalmistových slov: „Jehovu si stále stavím před sebe. Je po mé pravici, a proto nebudu přiveden k potácení.“ (Žalm 16:8) Co znamenají tato slova?
3 Voják držel meč obvykle v pravé ruce a pravou stranu neměl nijak chráněnou, protože štít držel v levé ruce. Ochranou však pro něj bylo, jestliže vedle něj, po jeho pravici, bojoval přítel. Pokud stále pamatujeme na Jehovu a děláme to, co si přeje, Jehova nás bude chránit. Podívejme se tedy, jak uvažování o biblických zprávách může posilovat naši víru, takže budeme Jehovu ‚neúnavně stavět před sebe‘. (Jeruzalémská bible)
Jehova vyslýchá naše modlitby
4. Uveďte biblický příklad, z něhož je patrné, že Bůh vyslýchá modlitby.
4 Budeme-li mít Jehovu stále před očima, bude vyslýchat naše modlitby. (Žalm 65:2; 66:19) Důkazem toho je pro nás Abrahamův nejstarší sluha, pravděpodobně Eliezer. Abraham ho poslal do Mezopotámie, aby tam našel bohabojnou manželku pro Izáka. Eliezer se modlil k Bohu o vedení, a když Rebeka napojila jeho velbloudy, poznal z toho, že tu záležitost řídí Jehova. Protože se Eliezer upřímně modlil, našel ženu, která se pak stala Izákovou milovanou manželkou. (1. Mojž. 24:12–14, 67) Je pravda, že Abrahamův sluha byl pověřen zvláštním úkolem. Ale neměli bychom mít také my stejnou jistotu, že Jehova naše modlitby vyslýchá?
5. Proč lze říci, že i krátká, tichá modlitba k Jehovovi může být účinná?
5 Někdy možná potřebujeme rychle poprosit Boha o pomoc. Perský král Artaxerxes si jednou všiml, že jeho číšník Nehemjáš je zasmušilý. Zeptal se ho: „Co se to snažíš zabezpečit?“ Nehemjáš ‚se ihned pomodlil k Bohu nebes‘. Musel se zřejmě modlit v duchu a jen krátce, ale přesto Bůh modlitbu vyslyšel. Nehemjáš totiž tehdy dostal od krále podporu, aby mohl znovu postavit jeruzalémské hradby. (Přečti Nehemjáše 2:1–8.) Ano, i krátká, tichá modlitba může být účinná.
6, 7. (a) Jaký příklad dal Epafras svými modlitbami? (b) Proč bychom se měli modlit za druhé?
6 Jsme vybízeni, abychom se ‚modlili jeden za druhého‘, i když nemáme vždy bezprostřední důkaz, že takové modlitby jsou vyslyšeny. (Jak. 5:16) Epafras, ‚Kristův věrný služebník‘, se upřímně modlil za ty, kdo mu byli příbuzní ve víře. Pavel ve svém dopisu z Říma napsal Kolosanům: „Posílá vám pozdravy Epafras, který je z vašeho středu, otrok Krista Ježíše, a stále se ve váš prospěch ve svých modlitbách namáhá, abyste nakonec stáli úplní a s pevným přesvědčením v celé Boží vůli. Skutečně o něm vydávám svědectví, že vynakládá veliké úsilí ve váš prospěch a pro ty v Laodiceji a pro ty v Hierapoli.“ (Kol. 1:7; 4:12, 13)
7 Kolosy, Laodicea a Hierapolis byla města v téže oblasti Malé Asie. Křesťané v Hierapoli žili mezi ctiteli bohyně Kybelé, v Laodiceji byli v nebezpečí, že propadnou hmotařství a v Kolosech byli vystaveni nebezpečnému vlivu lidských filozofií. (Kol. 2:8) Není divu, že Epafras, který byl z Kolos, ‚se ve svých modlitbách namáhal‘ ve prospěch věřících lidí žijících v tom městě. Bible nevysvětluje, jak byly Epafrovy modlitby vyslyšeny, ale Epafras se ve prospěch spoluvěřících modlit nepřestal. Ani my bychom neměli ve svých modlitbách za druhé polevit. Ačkoli ‚se do záležitostí druhých lidí nepleteme‘, možná víme, že některý člen naší rodiny nebo někdo z našich přátel zažívá těžkou zkoušku víry. (1. Petra 4:15) Bylo by opravdu velmi vhodné, kdybychom se za něj soukromě modlili. Pro Pavla byly úpěnlivé prosby druhých velkou pomocí, a naše modlitby za druhé mohou také udělat mnoho dobrého. (2. Kor. 1:10, 11)
8. (a) Jak víme, že si starší v Efezu uvědomovali důležitost modlitby? (b) Jak bychom měli přistupovat k modlitbě?
8 Vidí na nás druzí lidé, že si modlitby vážíme? Když se Pavel setkal se staršími v Efezu, „poklekl s nimi se všemi a modlil se“. Potom „mezi nimi všemi skutečně propukl velký pláč a padli Pavlovi kolem krku a něžně ho líbali, protože je zvláště zabolelo slovo, které pronesl, že již nespatří jeho obličej“. (Sk. 20:36–38) Jména všech těchto starších neznáme, ale je zřejmé, že to byli muži, kteří si uvědomovali důležitost modlitby. I my bychom si rozhodně měli cenit výsady, že můžeme přistupovat k Bohu v modlitbě, a měli bychom ‚pozvedat věrně oddané ruce‘ a důvěřovat, že nebeský Otec nás vyslyší. (1. Tim. 2:8)
Poslouchejme Boha ve všem
9, 10. (a) V čem byly příkladem Celofchadovy dcery? (b) Jak by poslušnost Celofchadových dcer mohla ovlivnit svobodné křesťany v jejich názoru na manželství?
9 Budeme-li mít Jehovu stále na paměti, pomůže nám to, abychom ho poslouchali, a díky tomu získáme požehnání. (5. Mojž. 28:13; 1. Sam. 15:22) Je třeba, abychom byli poslušní. Podívejme se, jaký postoj zaujalo pět rodných sester. Byly to dcery Celofchadovy a žily v době Mojžíše. Mezi Izraelity bylo zvykem, že dědictví po otcích připadlo synům. Celofchad však zemřel a žádné syny neměl. Jehova tedy přikázal, aby celé dědictví připadlo těm pěti ženám, a to pod jednou podmínkou. Měly se provdat za syny z kmene Manasseho, aby zděděný majetek zůstal v tomtéž kmenu. (4. Mojž. 27:1–8; 36:6–8)
10 Celofchadovy dcery byly přesvědčeny, že pokud budou poslouchat Boha, všechno dobře dopadne. „Právě jak Jehova přikázal Mojžíšovi, tak učinily Celofchadovy dcery,“ říká Bible. „Machla, Tirca a Chogla a Milka a Noa, dcery Celofchadovy, se tedy staly manželkami synů otcových bratrů. Staly se manželkami některých z rodin synů Manasseho, syna Josefova, aby jejich dědictví zůstalo při kmenu rodiny jejich otce.“ (4. Mojž. 36:10–12) Tyto poslušné ženy jednaly podle Jehovova příkazu. (Jozue 17:3, 4) Svobodní křesťané, kteří jsou duchovně vyspělí, projevují víru podobným způsobem. Poslouchají Boha a vstupují do manželství „pouze v Pánu“. (1. Kor. 7:39)
11, 12. Jak Kaleb dával najevo, že má důvěru v Boha?
11 Musíme Jehovu poslouchat úplně — jako kdysi Izraelita Kaleb. (5. Mojž. 1:36) Když byli v 16. století př. n. l. Izraelité osvobozeni z Egypta, poslal Mojžíš na výzvědy do Kanaánu dvanáct mužů. Ale pouze dva z nich, Kaleb a Jozue, Izraelity vybízeli, aby zcela důvěřovali Bohu a aby do té země vstoupili. (4. Mojž. 14:6–9) Asi o čtyřicet let později byli Jozue a Kaleb ještě naživu a plně Jehovu následovali. Jozua použil Bůh k tomu, aby Izraelity dovedl do Zaslíbené země. Ale těch deset zvědů, kteří neměli víru, čtyřicetileté putování pustinou zřejmě nepřežilo. (4. Mojž. 14:31–34)
12 Kaleb celé putování pustinou přežil. Ve svém pokročilém věku se mohl postavit před Jozua a říci: „Já jsem plně následoval Jehovu, svého Boha.“ (Přečti Jozua 14:6–9.) Bůh kdysi Kalebovi slíbil hornatý kraj a Kaleb o něj ve svých pětaosmdesáti letech požádal, ačkoli tam bydleli nepřátelé ve velkých opevněných městech. (Jozue 14:10–15)
13. Co máme v době zkoušek dělat, aby nás Jehova podpořil?
13 Budeme-li ‚Jehovu plně následovat‘, bude podporovat i nás, podobně jako podporoval věrného a poslušného Kaleba. Jehova nám bude pomáhat, jestliže ho ani v době velkých těžkostí nepřestaneme ‚plně následovat‘. Ale jednat tímto způsobem po celý život, jako kdysi Kaleb, může být náročné. Král Šalomoun sice na začátku své vlády Jehovu následoval, ale když zestárl, jeho manželky naklonily jeho srdce, aby sloužil falešným bohům, a on „nenásledoval Jehovu plně jako jeho otec David“. (1. Král. 11:4–6) Ať nás potkají jakékoli zkoušky, vždy Boha plně poslouchejme a stále ho mějme před očima.
Vždy důvěřujme v Jehovu
14, 15. Jak ze životního příběhu Noemi poznáváme, že je nutné důvěřovat v Boha?
14 Musíme v Boha důvěřovat zejména tehdy, jsme-li sklíčeni, protože se nám zdá naše budoucnost chmurná. Vzpomeňme si na letitou Noemi, kterou smrt jako nepřítel připravila o manžela a dva syny. Když se vrátila z Moabu do Judy, naříkala: „Nenazývejte mne Noemi [„má příjemnost“, ppč.]. Nazývejte mne Mara [„hořká“, ppč.], neboť Všemohoucí mi to učinil velmi hořké. Když jsem šla, byla jsem plná, a Jehova mě přiměl k návratu s prázdnýma rukama. Proč byste mne měly nazývat Noemi, jestliže je to Jehova, kdo mne pokořil, a Všemohoucí, kdo mi způsobil neštěstí?“ (Rut 1:20, 21)
15 Čteme-li knihu Rut pečlivě, vidíme, že Noemi stále důvěřovala v Jehovu, přestože byla sklíčená. A její situace se opravdu výrazně změnila. Noemi totiž měla ovdovělou snachu Rut a tu si vzal za manželku Boaz. Později porodila syna a Noemi se stala jeho chůvou. Biblická zpráva uvádí: „Pak mu daly sousedky jméno, když řekly: ‚Noemi se narodil syn.‘ A začaly ho nazývat Obed. Je to otec Jišaie, otce Davidova.“ (Rut 4:14–17) Až bude Noemi vzkříšena k životu na zemi, dozví se, že Rut — a ta bude v té době také žít — se stala předkem Ježíše, Mesiáše. (Mat. 1:5, 6, 16) Dostaneme-li se do nějaké nepříznivé situace podobně jako kdysi Noemi, ani my nemůžeme s jistotou vědět, jak to nakonec dopadne. Proto vždy důvěřujme v Boha, jak jsme nabádáni v Příslovích 3:5, 6: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.“
Spoléhejme se na Božího ducha
16. Jak Boží svatý duch pomáhal určitým starším mužům ve starověkém Izraeli?
16 Máme-li Jehovu stále před očima, povede nás svým svatým duchem. (Gal. 5:16–18) Bůh vložil svého ducha na sedmdesát starších mužů, kteří byli vybráni, aby pomáhali Mojžíšovi „nést náklad lidu“ Izraele. Jménem jsou uvedeni pouze dva z nich, Eldad a Medad, ale Boží duch působil, že své povinnosti mohli vykonávat všichni. (4. Mojž. 11:13–29) Nepochybně to byli schopní, bohabojní, důvěryhodní a poctiví muži — stejně jako ti, kteří byli vybráni dříve. (2. Mojž. 18:21) Takové vlastnosti projevují v dnešní době křesťanští starší.
17. Jakou úlohu při stavbě svatostánku měl Boží svatý duch?
17 Jehovův svatý duch měl důležitou úlohu při stavbě svatostánku v pustině. Jehova ustanovil hlavním řemeslníkem a stavitelem svatostánku Becalela a slíbil mu, že ho ‚naplní Božím duchem, v moudrosti a v porozumění a v poznání a v každém druhu řemeslné zručnosti‘. (2. Mojž. 31:3–5) Na tomto obdivuhodném úkolu pracovali společně s Becalelem a jeho pomocníkem Oholiabem také jiní muži „moudrého srdce“. Ty, kdo měli ochotné srdce, Jehovův duch podnítil rovněž k tomu, aby dávali štědré příspěvky. (2. Mojž. 31:6; 35:5, 30–34) Tentýž duch podněcuje dnešní Boží služebníky k tomu, aby se ze všech sil snažili podporovat zájmy Království. (Mat. 6:33) Můžeme sice mít určité schopnosti, ale máme-li vykonat práci, kterou dal Jehova svému lidu v dnešní době, musíme o svatého ducha prosit a musíme se jím nechat vést. (Luk. 11:13)
K Jehovovi vojsk mějme stále velkou úctu
18, 19. (a) Jaký postoj získáváme díky působení Božího svatého ducha? (b) Jaké poučení nám poskytuje příklad Simeona a Anny?
18 Svatý duch působí, že máme uctivý postoj k Jehovovi, a proto máme Jehovu stále před očima. Starověkému Božímu lidu bylo řečeno: „K Jehovovi vojsk máte mít velkou úctu jakožto ke svatému.“ (Iz. 8:13, Byington) V prvním století žili v Jeruzalémě dva starší lidé, kteří měli k Bohu velkou úctu. Byli to Simeon a Anna. (Přečti Lukáše 2:25–38.) Simeon věřil proroctvím o Mesiášovi a „čekal na útěchu Izraele“. Bůh vylil na Simeona svatého ducha a ujistil ho, že zůstane naživu, dokud Mesiáše neuvidí. A skutečně ho uviděl. Jednoho dne v roce 2 př. n. l. totiž malého Ježíše přinesla jeho matka Marie a jeho adoptivní otec Josef do chrámu. Pod působením Božího ducha pronesl Simeon prorocká slova o Mesiášovi a také předpověděl, že Marie prožije velký zármutek. A to se opravdu stalo, když byl Ježíš přibit na mučednický kůl. Představme si však, jakou radost měl Simeon, když držel v náručí „Jehovova Krista“! A pro dnešní Boží služebníky je Simeon opravdu znamenitým příkladem uctivého postoje k Bohu.
19 Velkou úctu k Bohu měla rovněž čtyřiaosmdesátiletá vdova Anna, která „nikdy nescházela v chrámu“. Prokazovala Jehovovi posvátnou službu nocí i dnem „s posty a úpěnlivými prosbami“. Také Anna byla v chrámu, když tam byl přinesen Ježíš jako malé děťátko. Viděla budoucího Mesiáše, a byla za to velmi vděčná. „Začala se obracet k Bohu s díky a mluvit o dítěti ke všem, kdo čekali na osvobození Jeruzaléma.“ Tuto dobrou zprávu prostě musela povědět druhým. Podobně jako Simeon a Anna, i dnešní letití křesťané jsou velmi rádi, že člověk není nikdy tak starý, aby nemohl sloužit Jehovovi jako jeho svědek.
20. Co musíme dělat bez ohledu na svůj věk a proč?
20 Bez ohledu na to, kolik je nám let, musíme mít Jehovu stále před očima. Jestliže se pokorně snažíme mluvit s druhými o jeho kralování a jeho podivuhodných skutcích, bude našemu úsilí žehnat. (Žalm 71:17, 18; 145:10–13) Máme-li Jehovu ctít, musíme projevovat bohulibé vlastnosti. Co se o takových vlastnostech můžeme dozvědět z dalších biblických zpráv?
Jak byste odpověděli?
• Jak víme, že Jehova vyslýchá modlitby?
• Proč bychom měli Boha poslouchat ve všem?
• Proč bychom měli stále důvěřovat v Jehovu, i když jsme sklíčeni?
• Jak Boží svatý duch pomáhá Božímu lidu?
[Studijní otázky]
[Obrázek na straně 4]
Nehemjášova modlitba k Jehovovi byla účinná
[Obrázek na straně 5]
Pamatujeme-li na to, jak se Noemina situace změnila v její prospěch, pomůže nám to důvěřovat v Jehovu