Žijí v odloučení, ale nejsou zapomenuti

APOŠTOL Pavel adresoval spolukřesťanům vybídku: „Konejme dobro všem, zejména však těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře.“ (Gal. 6:10) Tímto inspirovaným pokynem se řídíme i dnes, a proto hledáme způsoby, jak konat dobro našim spoluvěřícím. Mezi těmi, kdo potřebují láskyplnou pozornost křesťanského sboru a zaslouží si ji, jsou naši drazí zestárlí bratři a sestry, kteří žijí v pečovatelských domech.

V některých zemích je obvyklé, že rodiny pečují o své zestárlé rodiče doma. V jiných zemích jsou však mnozí letití lidé závislí na péči, kterou mohou obdržet v pečovatelském domě. Vznikají otázky: Jak na tom jsou letití křesťané, kteří žijí v pečovatelských domech? S jakými problémy se setkávají? Jak je mohou zvládat, pokud nemají podporu rodiny? Jak jim může pomáhat křesťanský sbor? A jaký užitek máme z toho, že je pravidelně navštěvujeme?

S jakými problémy se setkávají

Když se letitý křesťan přestěhuje do pečovatelského domu, může se ocitnout na území sboru, s jehož členy se nezná. Místní svědky proto možná nenapadne, že by ho měli často navštěvovat. Kromě toho bude v pečovatelském domě pravděpodobně mezi lidmi, kteří mají odlišné náboženské názory. Tak se může dostat do obtížné situace.

 Například někde jsou přímo v pečovatelských domech organizovány bohoslužby. Jeden pečovatel podotýká: „Stává se, že letití svědkové Jehovovi, kteří nedokáží zřetelně komunikovat, jsou přivezeni k bohoslužbám na svém invalidním vozíku, a nikdo se jich neptá, zda si to přejí.“ Personál pečovatelských domů chce také často zpestřit monotónní život obyvatel a využívá k tomu takových svátků, jako jsou narozeniny, Vánoce nebo Velikonoce. Svědkům Jehovovým navíc bývají v pečovatelských domech předkládány pokrmy, které by jim svědomí nedovolovalo jíst. (Sk. 15:29) Jestliže naše zestárlé bratry a sestry pravidelně navštěvujeme, budeme schopni jim pomáhat, aby takové situace zvládali.

Co pro ně může udělat sbor

První křesťané si byli vědomi své odpovědnosti za zestárlé spoluvěřící, kteří neměli rodinu, jež by jim pomáhala. (1. Tim. 5:9) Podobně si dnešní dozorci uvědomují, že je třeba udělat všechno pro to, aby letití křesťané žijící v pečovatelských domech v obvodu jejich sboru nebyli zanedbáváni. * Robert, který je sborovým starším, říká: „Je dobré, když křesťanští dozorci osobně navštěvují letité spolukřesťany, aby viděli, v jakých podmínkách žijí, a aby se s nimi modlili. Sbor může udělat mnoho pro to, aby se jim lépe dařilo.“ Jestliže si vyhrazujeme čas, abychom letité spolukřesťany navštěvovali, dáváme tím najevo, že chápeme, jak důležitá je  v Jehovových očích péče o ty, kdo ji potřebují. (Jak. 1:27)

Pokud je to třeba, starší se ochotně starají o to, aby bratři a sestry v místních pečovatelských domech obdrželi praktickou pomoc. Robert vysvětluje, o co může jít: „Měli bychom letité bratry a sestry povzbuzovat, aby navštěvovali křesťanská shromáždění, pokud toho jsou schopni.“ Pro ty, kteří už nemohou jezdit do sálu Království, by starší mohli zařídit něco jiného. Jacqueline, které je přes osmdesát let a trpí osteoartrózou, poslouchá program shromáždění po telefonu. Říká: „Velice mi to prospívá, když programy slyším přímo v době, kdy probíhají. Za nic na světě bych nechtěla o žádné shromáždění přijít!“

Pokud letitý křesťan nemůže poslouchat program shromáždění po telefonu, mohli by starší zajistit, aby byl pro něj nahráván. Ten, kdo nahrávku bratrovi nebo sestře do pečovatelského domu přinese, může tuto příležitost využít a povzbudivě si s nimi porozprávět. Jeden dozorce říká: „Když letití bratři a sestry slyší, co je mezi členy místního sboru nového, pociťují, že stále patří do naší duchovní rodiny.“

Udržujte komunikaci

Je pochopitelné, že pro mnoho letitých lidí je přechod do pečovatelského domu stresující zážitek a že je pro ně obtížné orientovat se v novém prostředí. Někteří proto mají sklon stáhnout se do sebe. Jestliže však naše letité bratry a sestry navštívíme brzy po jejich přestěhování a dáme jim najevo, že pro ně chceme být stále oporou, velmi jim to pomůže opět získat vnitřní klid a do jisté míry i radost. (Přísl. 17:22)

Co když některý letitý bratr nebo sestra ztrácí duševní schopnosti anebo trpí hluchotou či jinými problémy, které brání komunikaci? Někdo by se mohl domnívat, že nemá smysl je navštěvovat. Pokud k nim však dál chodíme bez ohledu na to, jak je komunikace s nimi obtížná, ukazujeme tím, že ‚poskytujeme vedení v projevování úcty‘ našim spoluvěřícím. (Řím. 12:10) Některý letitý spoluvěřící možná začíná ztrácet krátkodobou paměť. V tom případě ho můžeme vybídnout, aby nám vyprávěl něco ze svých dřívějších zážitků — dokonce i něco ze svého dětství — nebo aby nám řekl, jak poznal biblickou pravdu. Co můžeme dělat, když namáhavě hledá slova? Trpělivě naslouchejme a pokud je to vhodné, napovězme mu dvě nebo tři slova, na která si možná nevzpomněl, nebo shrňme jeho myšlenky a vybídněme ho, aby pokračoval. Jestliže je zmatený nebo má vadu řeči a je těžké mu rozumět, mohli bychom bedlivě sledovat tón jeho hlasu, a pak si možná domyslíme, co chce říci.

V případě, že již není možné domluvit se slovy, lze použít jiné prostředky. Průkopnice Laurence pravidelně navštěvuje osmdesátiletou křesťanku Madeleine, která už nemůže mluvit. Laurence líčí, jak s ní komunikuje: „Držím Madeleine za ruku, když se spolu modlíme. Ona mi pak ruku slabě stiskne a zamrká na důkaz toho, že si těchto mimořádných chvilek váží.“ Když naše letité přátele držíme za ruku nebo je vřele obejmeme, je to pro ně opravdu velkým povzbuzením.

Vaše přítomnost má velký význam

Vaše pravidelné návštěvy letitých mohou mít dobrý vliv na kvalitu péče, která jim je poskytována. Danièle, která navštěvuje spolukřesťany v pečovatelských domech už asi dvacet let, to vysvětluje: „Když si personál všimne, že nějaký člověk má pravidelné návštěvy, lépe o něj pečuje.“ Robert, jehož slova zde už byla citována, říká: „Ošetřovatelský personál spíše vyslechne člověka, který někoho navštěvuje pravidelně. Příležitostného návštěvníka možná nebude tak respektovat.“ Ošetřovatelé a ošetřovatelky musejí často jednat s rodinami, které mají náročné požadavky, a proto jsou vděční, když někdo z návštěvníků vyjádří ocenění pro jejich práci. Jestliže si s nimi vytvoříme dobrý vztah, budou snad  spíše respektovat měřítka a názory letitých svědků, kteří jsou v jejich péči.

Dobrý vztah s personálem můžeme upevňovat také tím, že nabídneme pomoc s jednoduchými úkony. V některých místech je trvalý nedostatek kvalifikovaných pracovníků a úroveň péče o letité pacienty se v důsledku toho snižuje. Ošetřovatelka jménem Rébecca doporučuje: „Jelikož doba vydávání jídla je hektická, bývá to vhodná chvíle, kdy je možné někoho z přátel navštívit a pomoci mu, aby se najedl.“ Nerozpakujme se a zeptejme se personálu, jak můžeme být nápomocni.

Budeme-li totéž pečovatelské zařízení navštěvovat pravidelně, uvidíme, co naši letití spolukřesťané potřebují. Když to personál dovolí, můžeme se ujmout iniciativy a něco pro ně udělat. Můžeme například zútulnit jejich pokoj fotografiemi jejich příbuzných nebo obrázky, které nakreslily děti. Když nám záleží na tom, aby se náš bratr nebo sestra dobře cítili, můžeme jim přinést teplý župan nebo nějaké toaletní potřeby. Jestliže je u pečovatelského domu zahrada, co kdybychom své přátele vzali ven na čerstvý vzduch? Laurence, o které jsme zde už četli, říká: „Madeleine se na mé každotýdenní návštěvy těší. Když s sebou přivedu děti, hned se začne usmívat a rozzáří se jí oči.“ Takové iniciativní kroky mohou život lidí v pečovatelském domě zásadně změnit k lepšímu. (Přísl. 3:27)

Oboustranný užitek

Když letité osoby navštěvujeme pravidelně, může při tom být vystavena zkoušce „pravost [naší] lásky“. (2. Kor. 8:8) Jak to? Pozorovat, jak někdo z přátel stále více slábne, totiž může být velmi bolestné. Laurence vzpomíná: „Když se Madeleinin stav zhoršoval, zpočátku to na mě působilo tak silně, že jsem po každé návštěvě plakala. Poznala jsem však, že vroucí modlitba nám může pomoci, abychom překonali obavy a byli pro druhé větším zdrojem povzbuzení.“ Robert už řadu let navštěvuje Larryho — křesťana, který trpí Parkinsonovou nemocí. Říká: „Jeho stav se tak zhoršil, že už jeho slovům vůbec nerozumím. Ale když se spolu modlíme, stále cítím, že má silnou víru.“

Jestliže navštěvujeme letité spoluvěřící, mají z toho užitek nejen oni, ale i my sami. Z toho, že jsou rozhodnuti zůstat Jehovovi nablízku, i když žijí mezi lidmi, kteří nesdílejí jejich náboženství, se učíme, že je třeba mít víru a projevovat odvahu. To, že i přes své zrakové a sluchové postižení dychtí po duchovním pokrmu, svědčí o pravdivosti slov, že „člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst“. (Mat. 4:4) Když vidíme, jak naše letité spolukřesťany těší prosté věci — například dětský úsměv nebo společné jídlo —, připomínáme si, že bychom měli být spokojeni s tím, co máme. Jejich láska k duchovním hodnotám nám může pomoci, abychom si sami stanovili správný žebříček hodnot.

Není pochyb o tom, že podporujeme-li naše letité spolukřesťany, má z toho užitek celý sbor. Proč? Ti, kdo mají méně tělesných sil, potřebují více bratrské náklonnosti, a sbor tak má příležitost více projevovat soucit. Péči o naše letité — a to i v případě, že je dlouhodobá — by každý z nás měl považovat za součást služby, kterou máme prokazovat jeden druhému. (1. Petra 4:10, 11) Pokud starší budou v tomto směru poskytovat vedení, jiní členové sboru si lépe uvědomí, že tuto stránku naší křesťanské činnosti nesmíme nikdy zanedbávat. (Ezek. 34:15, 16) Když našim letitým spolukřesťanům ochotně a láskyplně pomáháme, ujišťujeme je, že nejsou zapomenuti.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 28]

„Když si personál všimne, že nějaký člověk má pravidelné návštěvy, lépe o něj pečuje“

[Obrázek na straně 26]

Naše vroucí modlitby mohou spolukřesťanovi pomoci, aby opět získal vnitřní klid

[Obrázek na straně 26]

Když našim letitým spolukřesťanům projevujeme něžnou náklonnost, dodává jim to sílu