Přejít k článku

Přejít na obsah

„Jehova je má síla“

„Jehova je má síla“

„Jehova je má síla“

Vypráví Joan Covillová

Narodila jsem se v červenci roku 1925 v Huddersfieldu v Anglii. Byla jsem jediným dítětem v rodině a měla jsem chatrné zdraví. Můj otec říkával: „Jakmile na tebe zafouká vítr, onemocníš.“ A zřejmě to tak opravdu bylo!

KDYŽ jsem byla malá, duchovní se horlivě modlili za mír, ale když vypukla druhá světová válka, modlili se o vítězství. To mě mátlo a také ve mně vyvolávalo pochybnosti. Právě v té době k nám přišla Annie Ratcliffová, jediný svědek Jehovův, který žil v našem okolí.

Poznávám pravdu

Annie u nás nechala knihu Salvation (Záchrana) a pozvala maminku, aby se zúčastnila biblického rozhovoru, který se měl konat v bytě Annie. * Maminka mě požádala, abych šla s ní. Na tento první rozhovor si dosud vzpomínám. Mluvilo se o výkupném a k mému údivu to vůbec nebylo nudné. Dostala jsem odpověď na mnoho svých otázek. Příští týden jsme tam šly znovu. Tentokrát bylo vysvětlováno Ježíšovo proroctví o znamení posledních dnů. Já i maminka jsme si všímaly žalostných poměrů ve světě, a proto jsme okamžitě rozpoznaly, že jde o pravdu. Tentýž den jsme byly pozvány do sálu Království.

Tam jsem se setkala s několika mladými průkopnicemi, mezi nimiž byla Joyce Barberová (nyní Ellisová), která dosud slouží se svým manželem Peterem v londýnském betelu. Získala jsem dojem, že v průkopnické službě je prostě každý. Tak jsem hned začala kázat 60 hodin měsíčně, i když jsem ještě chodila do školy.

Za pět měsíců, 11. února 1940, jsme byly obě s maminkou pokřtěny na zónovém sjezdu (nyní se mu říká krajský sjezd) v Bradfordu. Tatínek naši nově získanou víru toleroval, ale na stranu pravdy se nikdy nepostavil. Přibližně v té době, kdy jsem byla pokřtěna, se začínalo se svědeckou službou na nárožích ulic. Také jsem se jí účastnila a mívala v ruce tašku s časopisy a na sobě plakát. Jednou v sobotu jsem dostala za úkol postavit se v nejrušnější části nákupního střediska. Ještě pořád jsem měla strach z lidí, a stalo se přesně to, čeho jsem se obávala — kolem rohu, kde jsem stála, prošli snad všichni moji spolužáci.

Skupina (tak se tehdy říkalo sboru), do které jsem patřila, musela být v roce 1940 rozdělena. Potom, co k tomu došlo, byli téměř všichni moji vrstevníci v té druhé skupině. Stěžovala jsem si na to skupinovému služebníkovi (nyní se mu říká předsedající dozorce). Řekl mi: „Když chceš mladé přátele, jdi kázat mezi mladé lidi a najdi si je mezi nimi.“ A přesně to jsem udělala! Brzy nato jsem se seznámila s Elsie Nobleovou. Přijala pravdu a stala se mou celoživotní přítelkyní.

Průkopnická služba přináší požehnání

Po ukončení školy jsem pracovala jako účetní. Když jsem však pozorovala radost celodobých služebníků, moje touha sloužit Jehovovi jako průkopnice vzrůstala. Proto mě velice potěšilo, že jsem v květnu 1945 byla jmenována zvláštní průkopnicí. Celý první den mé zvláštní průkopnické služby silně pršelo. Byla jsem ale ve službě tak ráda, že mi déšť vůbec nevadil. Služba vlastně měla na mé zdraví dobrý vliv, protože jsem byla venku každý den a pravidelně jezdila na kole. Ačkoli jsem nikdy nevážila víc než 42 kilo, nestalo se, že bych musela průkopnickou službu přerušit. Během let jsem v doslovném smyslu zažila, že „Jehova je má síla“. (Žalm 28:7)

Protože jsem sloužila jako zvláštní průkopnice, byla jsem posílána do měst, kde nebyli žádní svědkové. Cílem bylo zakládat nové sbory. Nejprve jsem tři roky sloužila v Anglii a potom tři roky v Irsku. V době své průkopnické služby v irském Lisburnu jsem studovala s jedním mužem, který byl pomocným pastorem v protestantské církvi. Když se dozvídal pravdu o základních biblických naukách, předával své nově získané poznatky členům svého sboru. Někteří z nich si stěžovali představitelům církve a ti od něj samozřejmě požadovali vysvětlení. Řekl, že považuje za svou křesťanskou povinnost povědět stádu, že je vyučoval mnoho lží. Ačkoli se jeho rodina proti němu tvrdě postavila, zasvětil svůj život Jehovovi a věrně mu sloužil až do smrti.

V Larne, mém druhém průkopnickém působišti v Irsku, jsem v roce 1950 sloužila šest týdnů sama, protože moje partnerka v průkopnické službě se v New Yorku účastnila sjezdu Růst teokracie. To pro mě bylo krušné období. Toužila jsem také být na tom sjezdu. V těchto týdnech jsem však měla několik povzbudivých zážitků v kazatelské službě. Potkala jsem staršího muže, který už před více než dvaceti lety dostal jednu z našich publikací. Za ta léta ji přečetl tolikrát, že ji znal skoro nazpaměť. Pravdu pak přijal společně se svými dětmi, synem a dcerou.

Školení v Gileadu

V roce 1951 jsem byla společně s deseti jinými průkopníky z Anglie pozvána do 17. třídy školy Gilead v South Lansingu ve státě New York. Biblické poučování, které jsme v těch měsících dostávali, se mi opravdu moc líbilo! V té době se nemohly sestry účastnit sborové teokratické školy, ale v Gileadu jsme dostávaly za úkol přednést cvičné proslovy a zprávy. Měly jsme hroznou trému! Během prvního proslovu se mi ruka, v níž jsem držela své poznámky, po celou dobu chvěla. Instruktor, bratr Maxwell Friend, žertem řekl: „Nebyla jsi nervózní jen na začátku, jako všichni dobří řečníci, ale byla jsi nervózní až do konce.“ V průběhu kurzu jsme všichni zlepšili svou schopnost vyjadřovat se před třídou. Naše školení uteklo neskutečně rychle a my absolventi jsme pak byli přiděleni do mnoha cizích zemí. Mým novým působištěm bylo Thajsko!

„Země úsměvů“

Považovala jsem to za dar od Jehovy, že mou misionářskou partnerkou v Thajsku se stala Astrid Andersonová. Jely jsem tam nákladní lodí a cesta trvala sedm týdnů. Když jsme přijely do hlavního města, Bangkoku, uviděly jsme velkoměsto s rušnými tržišti a sítí kanálů, které sloužily jako jeho dopravní tepny. V roce 1952 nebylo v Thajsku ani 150 zvěstovatelů Království.

Když jsme poprvé viděly Strážnou věž v thajštině, říkaly jsme si: ‚Dokážeme vůbec někdy mluvit tímto jazykem?‘ Mimořádně náročné bylo zvolit u jednotlivých slov správný tón. Například slovo khaù — když se začne vyslovovat na určité úrovni a pak se hlasem klesne, znamená „rýže“, ale totéž slovo vyslovené nízkým tónem znamená „zpráva“. A tak když jsme vyšly do kazatelské služby, zpočátku jsme lidem horlivě říkaly „Nesu vám dobrou rýži“ místo „Nesu vám dobrou zprávu“. Ale postupně — a potom, co jsme se hodně nasmály — jsme se ten jazyk naučily.

Thajci jsou velmi přátelští lidé. Proto je docela vhodné, že se Thajsku říká Země úsměvů. Naším prvním působištěm bylo město Korat (nynější Nakhonratchasima), kde jsme sloužily dva roky. Později jsme byly poslány do města Chiangmai. Lidé v Thajsku jsou většinou buddhisté a Bibli neznají. V Koratu jsem studovala s poštmistrem. Jednou jsme mluvili o patriarchovi Abrahamovi. Protože ten muž jméno Abraham už předtím slyšel, nadšeně přikyvoval. Brzy jsem však zjistila, že nemluvíme o tomtéž Abrahamovi. On měl na mysli Abrahama Lincolna, někdejšího prezidenta Spojených států.

S radostí jsme učily upřímné Thajce znát Bibli a oni zároveň učili nás, jak být šťastné i při jednoduchém způsobu života. Bylo to cenné poučení, protože v prvním misionářském domově v Koratu nebyla elektřina ani tekoucí voda. Na takových místech jsme se ,naučily tajemství, jak mít hojnost i jak trpět nouzi‘. Stejně jako apoštol Pavel jsme zažily, co to znamená ,mít sílu mocí toho, kdo sílu předává‘. (Fil. 4:12, 13)

Nový partner a nové působiště

Již dříve, v roce 1945, jsem navštívila Londýn. Při této návštěvě jsem šla společně s několika jinými průkopníky a betelity do Britského muzea. Jedním z nich byl Allan Coville, který brzy nato absolvoval 11. třídu Gileadu. Byl poslán do Francie a potom do Belgie. * Později, zatímco jsem ještě sloužila jako misionářka v Thajsku, mě požádal o ruku, a já jsem jeho nabídku přijala.

Vzali jsme se 9. července 1955 v Bruselu v Belgii. Vždycky jsem snila o tom, že na svatební cestu pojedu do Paříže, a tak Allan zařídil, abychom se tam v následujícím týdnu zúčastnili sjezdu. Jenže hned po našem příjezdu bratři Allana požádali, aby jim vypomohl a během celého sjezdu sloužil jako překladatel. Každý den musel časně ráno odjet a na místo ubytování jsme se vraceli pozdě v noci. Tak jsem svou svatební cestu sice strávila v Paříži, ale Allana jsem viděla většinou jen zdálky, když byl na pódiu. Přesto jsem byla ráda, že můj novomanžel slouží bratrům a sestrám, a vůbec jsem nepochybovala, že budeme opravdu šťastní, jestliže středem našeho manželství bude Jehova.

Manželství mě také přivedlo do nového kazatelského obvodu — do Belgie. Téměř všechny mé vědomosti o této zemi se daly shrnout do informace, že Belgie v několika válkách posloužila jako bitevní pole. Brzy jsem však zjistila, že Belgičané jsou mírumilovní lidé. Bylo také třeba, abych se naučila francouzsky, protože tímto jazykem mluví lidé v jižní části té země.

V roce 1955 bylo v Belgii asi 4 500 zvěstovatelů. Strávili jsme zde s Allanem téměř 49 let. Během té doby jsme sloužili v betelu a také jsem ho doprovázela ve službě cestujícího dozorce. Zpočátku jsme se dva a půl roku přemísťovali na kole — jezdili jsme s kopce do kopce a za jakéhokoli počasí. Během těch let jsme nocovali ve více než 2 000 domácnostech našich spolukřesťanů. Často jsme se setkávali s bratry a sestrami, kteří nebyli tělesně zdatní, ale sloužili Jehovovi ze všech svých sil. Jejich příklad mě povzbuzoval, abych ve službě nepolevovala. Koncem každého týdne stráveného se sborem jsme se vždy cítili povzbuzeni. (Řím. 1:11, 12) Allan byl skutečně pravý druh. Velmi přesně to vyjadřují slova z Kazatele 4:9, 10: „Dva jsou lepší než jeden, . . . vždyť kdyby snad jeden z nich upadl, druhý může svého společníka pozvednout.“

Celoživotní služba v ‚Jehovově síle‘ přináší požehnání

Během let jsme oba s Allanem měli mnoho radostných zážitků, když jsme pomáhali druhým sloužit Jehovovi. Například v roce 1983 jsme navštívili francouzský sbor v Antverpách, kde jsme bydleli u jedné rodiny, která hostila také Benjamina Bandiwilu, mladého bratra ze Zairu (nynější Konžské demokratické republiky). Benjamin se přestěhoval do Belgie, aby získal vyšší vzdělání. Řekl nám: „Opravdu vám závidím, jak žijete, že jste zcela oddaní službě Jehovovi.“ Allan na jeho slova reagoval: „Říkáš, že nám závidíš, a přesto usiluješ o světskou kariéru. Nemyslíš, že je to trochu rozpor?“ To přímočaré vyjádření Benjamina přimělo, aby se zamyslel nad svým životem. Později se vrátil do Zairu, začal s průkopnickou službou a v současné době slouží jako člen výboru odbočky.

V roce 1999 mi byl operativně odstraněn vřed z jícnu. Od té doby vážím pouze třicet kilo. Skutečně jsem křehká ,hliněná nádoba‘. Přesto jsem vděčná, že mi Jehova dal „moc, která je nad to, co je normální“. Po operaci mi poskytl možnost znovu doprovázet Allana ve službě cestujícího dozorce. (2. Kor. 4:7) V březnu 2004 Allan ve spánku zemřel. Velmi mi chybí, ale vím, že je v Jehovově paměti, a to mě utěšuje.

Dnes, kdy je mi třiaosmdesát, vzpomínám na více než 63 let své celodobé služby. Dosud aktivně sloužím, vedu doma jedno biblické studium a denně využívám příležitosti, kdy mohu mluvit o Jehovově úžasném záměru. Občas si kladu otázku: „Jaký by byl můj život, kdybych v roce 1945 nevstoupila do průkopnické služby?“ Tehdy se zdálo, že mé chatrné zdraví je pádným důvodem k tomu, abych to neudělala. Jsem však opravdu velmi vděčná, že jsem s průkopnickou službou začala už ve svém mládí! Měla jsem výsadu osobně zažít, že pokud Jehovu dáme na první místo, bude naší silou.

[Poznámky pod čarou]

^ 6. odst. Kniha Salvation vyšla v roce 1939. Dnes se již netiskne.

^ 22. odst. Životní příběh bratra Covilla byl uveřejněn v anglickém vydání Strážné věže z 15. března 1961.

[Obrázek na straně 18]

S misionářskou partnerkou Astrid Andersonovou (vpravo)

[Obrázek na straně 18]

Doprovázím manžela ve službě cestujícího dozorce, 1956

[Obrázek na straně 20]

S Allanem v roce 2000