„Usilujme o věci, které působí k pokoji“

NOVĚ vyasfaltovaná silnice se zdá být trvanlivá a odolná. Za nějaký čas se na ní však mohou objevit trhliny a díry. Aby bylo možné ji nadále bezpečně používat, je nutné ji opravit.

Podobně i v našich vztazích s druhými někdy může vzniknout napětí, a dokonce se v nich mohou objevit trhliny. Z toho, co apoštol Pavel napsal sboru v Římě, vyplývá, že k určitým neshodám došlo i mezi tamními křesťany. Dal jim radu: „Usilujme o věci, které působí k pokoji, a o věci, které jsou k vzájemnému budování.“ (Řím. 14:13, 19) Proč je zapotřebí ‚usilovat o věci, které působí k pokoji‘? Jak můžeme o pokoj usilovat odvážně a účinně?

Proč o pokoj usilovat?

Pokud se nic nedělá s malými trhlinami ve vozovce, mohou se postupně změnit v nebezpečné díry. Podobně závažné důsledky může mít to, když neřešíme osobní neshody. Apoštol Jan napsal: „Jestliže někdo prohlašuje: ‚Miluji Boha‘, a přece nenávidí svého bratra, je lhář. Ten, kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl.“ (1. Jana 4:20) Nevyřešená osobní neshoda může nakonec vést k tomu, že svého bratra začneme nenávidět.

Ježíš Kristus ukázal, že Jehovovi je naše uctívání nepřijatelné, pokud jsme se s druhými neusmířili. Svým učedníkům dal pokyn: „Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ (Mat. 5:23, 24) Hlavním důvodem, proč usilovat o pokoj, je tedy to, že chceme mít přízeň Jehovy Boha. *

Ze situace, která nastala ve sboru ve Filipech, je patrný další důvod, proč usilovat o pokoj. Blíže neurčený spor, ke kterému došlo mezi sestrami Euodií a Syntyche, očividně ohrožoval pokoj celého sboru. (Fil. 4:2, 3) Neřešená osobní neshoda se může rychle stát veřejně známou. Touha zachovat ve sboru  lásku a jednotu nás podněcuje, abychom usilovali o pokoj s ostatními křesťany.

„Šťastní jsou ti, kdo působí pokoj,“ řekl Ježíš. (Mat. 5:9, ppč.) Když usilujeme o pokoj, přináší nám to vnitřní radost. Pokoj dokonce podporuje dobré zdraví, protože „klidné srdce je životem pro tělesný organismus“. (Přísl. 14:30) Pokud naopak chováme zášť, může to přispět ke vzniku fyzického onemocnění.

Většina křesťanů je přesvědčena, že usilovat o pokoj je nezbytné. Když ale nějaká osobní neshoda vznikne, jak ji urovnat? Prozkoumejme několik biblických zásad, které nám v tom pomohou.

Klidný rozhovor obnovuje pokoj

Drobné trhliny ve vozovce lze často opravit tím, že se poškozené místo překryje asfaltem. Mohli bychom našim bratrům odpouštět a tak překrývat jejich drobná selhání? Tímto způsobem budeme zřejmě schopni urovnat většinu osobních neshod, protože apoštol Petr napsal, že „láska přikrývá množství hříchů“. (1. Petra 4:8)

Nicméně občas může vzniknout problém, který je natolik závažný, že jej zkrátka nemůžeme jen tak přejít. Připomeňme si, co se stalo krátce poté, co Izraelité vzali do vlastnictví Zaslíbenou zemi. Předtím než „synové Rubena a synové Gada a polovina kmene Manasse“ přešli řeku Jordán, postavili „velmi nápadný oltář“. Ostatní izraelské kmeny měly za to, že jde o oltář k modlářskému uctívání a nemohly tento problém ignorovat. Připravily se tedy na vojenský zásah. (Jozue 22:9–12)

Někteří Izraelité mohli mít pocit, že o provinění těchto kmenů není pochyb a že když na ně zaútočí nečekaně, budou mít méně ztrát na životech. Protože však kmeny na západ od Jordánu nejednaly ukvapeně, vyslaly zástupce, kteří měli onen problém projednat. Tito zástupci se zeptali: „Jaký skutek nevěry jste to spáchali proti Bohu Izraele, že jste se dnes obrátili zpět od následování Jehovy?“ Kmeny, které oltář postavily, ve skutečnosti vůbec nejednaly nevěrně. Jak ale na obvinění zareagují? Oboří se na ty, kteří za nimi přišli, nebo odmítnou s nimi mluvit? Nařčené kmeny odpověděly mírně a daly jasně najevo, že ke stavbě oltáře je podnítila touha sloužit Jehovovi. Díky mírné odpovědi si uchovaly vztah s Bohem a bylo ušetřeno mnoho životů. Klidným rozhovorem se celá záležitost vyjasnila a obnovil se pokoj. (Jozue 22:13–34)

Dříve než Izraelité podnikli závažné kroky, moudře si o problému promluvili s těmi, kterých se týkal — s kmenem Ruben, Gad a polovinou kmene Manasse. Boží Slovo nám radí:  „Neukvapuj se ve svém duchu, takže by ses urazil, protože urážlivost spočívá v náruči hlupáků.“ (Kaz. 7:9) Bible nám ukazuje, že vážné osobní neshody by se měly řešit pomocí klidného a otevřeného rozhovoru. Jestliže máme pocit, že nám někdo ublížil, můžeme snad očekávat, že nám Jehova bude žehnat, pokud k tomu člověku chováme zášť a nesnažíme se náš vztah napravit?

Nebo naopak, co když nějaký křesťan přijde kvůli určitému problému za námi a možná nás dokonce falešně obviní? „Odpověď, když je mírná, odvrací vztek,“ říká Bible. (Přísl. 15:1) Nařčené izraelské kmeny vysvětlily mírně, a přesto jasně své stanovisko, a tak zklidnily bezpochyby citově vypjatý střet se svými bratry. Pokud se kvůli nějakému problému rozhodneme jít za spolukřesťanem, nebo on přijde za námi, měli bychom se zamyslet: ‚Jaký způsob chování, tón hlasu a jaká slova nejspíše přispějí k zachování pokoje?‘

Buďme moudří v tom, jak mluvíme o druhých

Jehova chápe, že potřebujeme mluvit o tom, co nám dělá starost. Pokud neshodu se svým bratrem neurovnáme, pravděpodobně nás to bude svádět, abychom o problému s někým mluvili. Negativní pocity vůči druhému člověku mohou snadno vést ke kritickým slovům. O nesprávné řeči se v Příslovích 11:11 říká: „Kvůli ústům ničemných je [město] strženo.“ Podobně mohou bezmyšlenkovitá slova o spolukřesťanovi narušit pokoj ve sboru.

Usilovat o pokoj nicméně neznamená, že se vyhýbáme jakékoli řeči o našich bratrech a sestrách. Apoštol Pavel dal ostatním křesťanům radu: „Nechť z vašich úst nevychází žádné ošklivé slovo, nýbrž je-li jaké dobré k potřebnému budování, aby přineslo dobrodiní těm, kdo ho slyší. . . . Stávejte se k sobě navzájem vlídnými, milosrdnými, mezi sebou si promíjejíce.“ (Ef. 4:29–32, Pavlík) Řekněme, že za vámi přijde bratr, jehož se dotklo něco, co jste udělali nebo řekli. Nebude pro vás jednodušší se omluvit a usmířit se s ním, pokud o vás předtím mluvil s druhými hezky? Když tedy máme ve zvyku o ostatních křesťanech mluvit pěkně, bude pro nás v případě, že dojde k nějaké neshodě, snazší obnovit pokoj. (Luk. 6:31)

Služme Bohu „rameno vedle ramena“

Ve své hříšnosti máme sklon odtáhnout se od těch, kdo se nás nějak dotkli, a izolovat se. Takové jednání je však nemoudré. (Přísl. 18:1) Jehovovo jméno vzýváme v jednotě s našimi bratry a jsme rozhodnuti ‚sloužit mu rameno vedle ramena‘. (Sef. 3:9)

Pokud druzí řeknou nebo udělají něco nesprávného, nikdy by to nemělo oslabit naši horlivost pro čisté uctívání. Krátce poté, co Ježíš otevřeně odsoudil znalce Zákona, a jen několik dní před tím, než jeho výkupní oběť nahradila oběti předkládané v chrámu, si Ježíš všiml, že jedna chudá vdova vhodila „všechny [své] prostředky k životu“ do chrámové pokladnice. Snažil se ji Ježíš od toho odradit? Ne, naopak se pochvalně vyjádřil o její věrné podpoře Jehovova sboru v té době. (Luk. 21:1–4) To, že druzí jednali nespravedlivě, ji nezbavovalo závazku podporovat uctívání Jehovy.

Pokud máme pocit, že se nějaký bratr nebo sestra zachovali nesprávně, nebo dokonce nespravedlivě, jak na to zareagujeme? Přestaneme Jehovovi sloužit celou duší? Nebo se budeme odvážně snažit každou neshodu vyřešit, aby byl zachován drahocenný pokoj novodobého Božího sboru?

Písmo nám radí: „Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem.“ (Řím. 12:18) Buďme rozhodnuti tuto radu uplatňovat. Pomůže nám to zůstat na cestě k životu.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 17]

Euodie a Syntyche potřebovaly usilovat o pokoj

[Obrázek na straně 18]

Jaký způsob chování, tón hlasu a jaká slova nejspíše přispějí k zachování pokoje?