S vděčností sleduji růst Božího lidu v Koreji

Vypráví Milton Hamilton

„S lítostí vám sdělujeme, že vláda Korejské republiky všem misionářům zrušila víza a dala najevo, že v této zemi nejste vítáni. . . . Vzhledem k tomu budete prozatím přiděleni do Japonska.“

TUTO zprávu jsme s manželkou dostali z Brooklynu koncem roku 1954. Počátkem toho roku jsme dokončili studium ve 23. třídě školy Gilead v severní části státu New York. V době, kdy nám uvedený dopis přišel, jsme dočasně sloužili ve městě Indianapolis ve státě Indiana.

V roce 1948 jsem se oženil s Liz (rozenou Semockovou), mojí spolužačkou ze střední školy. Liz milovala celodobou službu, ale měla obavy opustit Spojené státy a sloužit v cizí zemi. Co se stalo, že svůj názor změnila?

Liz byla ochotná jít se mnou na schůzku se zájemci o školu Gilead, která se konala na mezinárodním sjezdu na Yankee stadionu v New Yorku v létě 1953. Schůzka byla velmi povzbudivá a my jsme si po ní podali přihlášku do školy Gilead. Velmi nás překvapilo, že jsme byli pozváni hned do další třídy, která začínala v únoru 1954.

Byli jsme přiděleni do Koreje, kde krátce předtím, v létě 1953, skončila tři roky trvající válka. Země byla ve zpustošeném stavu. V souladu s pokyny ve výše citovaném dopise jsme se nejprve vydali do Japonska. Spolu se šesti dalšími misionáři, kteří byli také původně přiděleni do Koreje, jsme se do Japonska dostali v lednu 1955 po 20denní plavbě přes oceán. V 6.00 hodin ráno nás na molu vyzvedl Lloyd Barry, který tehdy byl dozorcem japonské odbočky. Brzy jsme už byli na cestě do misionářského domova v Jokohamě. Ještě téhož dne jsme vyrazili do služby.

Konečně v Koreji

Zanedlouho jsme víza ke vstupu do Korejské republiky přece jen dostali. Sedmého března 1955 se naše letadlo vzneslo z tokijského mezinárodního letiště Haneda a po třech hodinách letu jsme přistáli na letišti Yeouido v Soulu. Přišlo nás přivítat přes 200 korejských bratrů a sester. Po všech tvářích tekly slzy radosti. V celé Koreji tehdy bylo jen asi tisíc svědků. Tak jako mnoho dalších lidí ze Západu jsme si mysleli, že všichni lidé v Orientu, bez ohledu na svou národnost, vypadají stejně a mají stejné způsoby. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že to tak není. Korejci mají nejen vlastní jazyk a abecedu, ale jsou také  charakterističtí svým vzhledem, oblečením, tradiční kuchyní a dalšími věcmi, například architekturou.

Prvním velkým úkolem bylo naučit se jazyk. Neměli jsme k dispozici žádné učebnice korejštiny. Brzy nám došlo, že ke správné výslovnosti korejských slov nestačí používat jen hlásky, které se vyskytují v angličtině. Je k tomu nutné znát i korejskou abecedu.

Neobešlo se to bez chyb. Jednou se Liz například oslovené ženy zeptala, zda má Bibli. S udiveným výrazem žena zašla dovnitř a vrátila se s krabičkou sirek. Liz se totiž ptala, jestli má songnjang (sirky), namísto songgjong (Bibli).

Za několik měsíců jsme dostali pověření založit misionářský domov v Pusanu — přístavním městě na jihu země. Pronajali jsme si tři malé místnosti, v nichž jsme bydleli my dva a také dvě sestry, které sem byly přiděleny s námi. Nebyla tam tekoucí voda ani splachovací záchod. Vodu jsme brali z hadice, ale do druhého patra, kde jsme bydleli, se voda kvůli nedostatečnému tlaku dostala jen v noci. Střídali jsme se proto a vstávali v časných ranních hodinách, abychom napustili vodu do nádob. Bylo však možné ji pít jen po převaření nebo po přidání chloru.

Setkávali jsme se i s dalšími náročnými okolnostmi. Dodávka elektřiny byla natolik omezená, že jsme nemohli používat pračku ani žehličku. Kuchyň byla na chodbě a byla vybavena jen petrolejovým vařičem. Ve vaření jsme se střídali. Připravit jídlo v těchto podmínkách jsme se však naučili brzy. Tři roky po příjezdu jsme se oba nakazili hepatitidou. Touto chorobou tam tehdy onemocněla většina misionářů. Trvalo měsíce, než jsme se uzdravili, a zažívali jsme i jiné zdravotní obtíže.

Povzbuzení pro korejské bratry

Již 55 let je Korejský poloostrov jedním z ohnisek politického napětí v Asii. Padesát pět kilometrů severně od Soulu, hlavního města Korejské republiky, leží demilitarizované pásmo, které dělí celý poloostrov na dvě části. V roce 1971 jsem k této nejvíce střežené hranici na světě vzal bratra Fredericka Franze z brooklynského ústředí, který byl tehdy v Koreji na návštěvě. Během let se zde opakovaně setkávali zástupci Organizace spojených národů a představitelé obou korejských vlád.

 Vzhledem k politických záležitostem, včetně situace na Korejském poloostrově, jsme samozřejmě neutrální. (Jan 17:14) Přes 13 000 korejských svědků bylo v průběhu doby uvězněno na celkem více než 26 000 let kvůli tomu, že odmítli pozvednout zbraň proti svým bližním. (2. Kor. 10:3, 4) Všichni mladí bratři v Koreji vědí, že v tomto ohledu budou muset zaujmout stanovisko, ale nenechávají se tím zastrašit. Je smutné, že vláda označuje za „zločince“ křesťanské služebníky, jejichž jediným „zločinem“ je to, že se odmítají zpronevěřit své křesťanské neutralitě.

Ještě v roce 1944, za druhé světové války, jsem i já odmítl nastoupit vojenskou službu a musel jsem pak dva a půl roku strávit v americké věznici v Lewisburgu v Pensylvánii. I když naši korejští bratři měli ve vězení tvrdší podmínky, dobře vím, čím tito mladí svědkové prošli. Pro mnoho bratrů bylo povzbuzením, že i někteří z nás, misionářů v Koreji, zažili podobné situace. (Iz. 2:4)

Obtížné období

Neutralita misionářů byla příčinou problému, který vyvstal v roce 1977. Státní představitelé si mysleli, že podněcujeme mladé Korejce, aby odmítali nastoupit vojenskou službu a nosit zbraň. Vláda tedy rozhodla, že misionářům, kteří zemi z jakéhokoli důvodu opustili, nebude umožněno se vrátit. Tento postup byl uplatňován v letech 1977 až 1987. Pokud bychom z Koreje v té době vycestovali, nebylo by nám dovoleno se vrátit. Během těch let jsme tedy ani jednou nejeli domů, a to ani na návštěvu.

Mnohokrát jsme se setkali se zástupci vlády a vysvětlovali jim neutrální postoj, který jakožto následovníci Krista zaujímáme. Nakonec si uvědomili, že se nedáme zastrašit, takže toto omezení bylo po deseti letech konečně zrušeno. Během oněch let muselo několik misionářů zemi opustit, například kvůli zdravotním problémům, ale většina z nás zůstala. Jsme rádi, že jsme se tak rozhodli.

V polovině osmdesátých let pak odpůrci naší služby falešně obvinili představitele naší korporace, že vedou mladé muže k tomu, aby nevstupovali do vojska. Vláda proto všechny představitele korporace, mezi něž jsem patřil i já, předvolala k výslechu. Prokuratura však 22. ledna 1987 vydala rozhodnutí, podle kterého byla obvinění nepodložená. Záležitost tedy byla i do budoucnosti vyjasněna.

Bůh požehnal naší práci

Kvůli otázce neutrality se v Koreji odpor proti kazatelskému dílu v průběhu let zvětšoval. Bylo tedy stále obtížnější zajišťovat místa, kde by se mohly konat sjezdy. Svědkové se proto chopili iniciativy a v Pusanu postavili sjezdový sál — první sjezdový sál v Orientu. Zde jsem měl 5. dubna 1976 výsadu přednést proslov k zasvěcení, který si vyslechlo 1 300 přítomných.

Na území Koreje se od roku 1950 vystřídaly desítky tisíc vojáků ze Spojených států. Mnozí  z nich se po svém návratu domů stali svědky. Často od nich dostáváme dopisy. Považujeme za požehnání, že jsme jim mohli v duchovním ohledu pomoci.

V roce 2006, bylo to 26. září, jsem ztratil svou milovanou manželku Liz. Musím přiznat, že mi velmi chybí. Během těch 51 let, které jsme zde strávili, se ochotně ujala jakéhokoli úkolu a vůbec si nestěžovala. Nikdy ani slovem nenaznačila, že by se chtěla vrátit do Spojených států — do země, o které kdysi řekla, že z ní nechce odejít.

Nadále sloužím v korejské rodině betel. V počátečních letech ji tvořilo jen několik lidí, ale postupně se rozrůstala a dnes v betelu pracuje asi 250 bratrů a sester. Mám výsadu sloužit v sedmičlenném výboru odbočky, který dohlíží na dílo v zemi.

V době, kdy jsme do Koreje přišli, to byla velmi chudá země, ale dnes patří mezi ty nejrozvinutější. Je zde více než 95 000 svědků, z nichž téměř 40 procent slouží jako pravidelní nebo pomocní průkopníci. To všechno přispívá k mojí radosti z toho, že zde mohu Bohu sloužit a sledovat, jak se jeho lid rozrůstá.

[Obrázek na straně 24]

S dalšími misionáři po příjezdu do Koreje

[Obrázek na straně 24 a 25]

Sloužíme v Pusanu

[Obrázek na straně 25]

S bratrem Franzem u demilitarizovaného pásma, 1971

[Obrázek na straně 26]

S manželkou krátce předtím, než zemřela

[Obrázek na straně 26]

Korejská odbočka, kde dále sloužím jako člen rodiny betel