„To je ta cesta. Choďte po ní.“

Příběh Emilie Pedersonové

Vypráví Ruth E. Pappasová

MOJE matka, Emilia Pedersonová, se narodila v roce 1878. Stala se sice učitelkou, ale to, po čem opravdu toužila, bylo pomáhat druhým, aby se přiblížili k Bohu. Důkazem této její touhy byl veliký lodní kufr, který jsme měli u nás doma, v městečku Jasper ve státě Minnesota. Kufr si opatřila proto, aby měla kam dát své věci, až pojede do Číny, kde chtěla sloužit jako misionářka. Pak ale zemřela její matka, a tak se musela svých plánů vzdát, zůstat doma a pečovat o své mladší sourozence. V roce 1907 se provdala za Theodora Holiena. Já jsem se narodila 2. prosince 1925 jako poslední ze sedmi dětí.

Maminka usilovně hledala odpovědi na otázky, které ji napadaly při čtení Bible. Jedna z nich se týkala nauky, že ničemní lidé budou trpět v ohnivém pekle. Zeptala se vizitujícího duchovního luterské církve, kde by mohla pro tuto nauku najít oporu v Bibli. V podstatě jí odpověděl, že na tom, co Bible říká, nezáleží — o pekle se zkrátka kázat musí.

Její touha po pravdě je uspokojena

Krátce po roce 1900 maminčina sestra Emma odešla studovat hudbu do Northfieldu v Minnesotě. Bydlela u svého učitele Miliuse Christiansona, jehož žena patřila k badatelům Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Emma se zmínila o tom, že její sestra je nadšenou čtenářkou Bible. Netrvalo dlouho a paní Christiansonová napsala mamince dopis, ve kterém její otázky zodpověděla.

Jednoho dne přijela vlakem do Jasperu badatelka Bible Lora Oathoutová ze Sioux Falls v Jižní Dakotě, aby v našem městě kázala. Maminka od ní dostala biblickou literaturu, studovala ji a v roce 1915 začala o biblické pravdě mluvit s druhými, přičemž rozšiřovala literaturu od Lory.

V roce 1916 se maminka dozvěděla, že na sjezdu v Sioux City ve státě Iowa bude Charles Taze Russell. Chtěla se toho sjezdu zúčastnit. V té době měla pět dětí a nejmladšímu z nich, Marvinovi, bylo teprve pět měsíců. Cesta vlakem do Sioux City byla dlouhá 160 km, přesto se tam maminka se všemi dětmi vypravila. Slyšela zde proslovy bratra Russella, viděla „Fotodrama stvoření“ a byla pokřtěna. Když se vrátila domů, napsala o sjezdu článek, který byl uveřejněn v místním časopise Jasper Journal.

V roce 1922 byla maminka mezi těmi asi 18 tisíci lidmi, kteří navštívili sjezd v Cedar Pointu ve státě Ohio. Po tomto sjezdu maminka nikdy nepřestala zvěstovat Boží Království. Svým příkladem nás vybízela, abychom  reagovali na výzvu z Izajáše 30:21: „To je ta cesta. Choďte po ní.“

Služba pro Království přináší ovoce

Počátkem dvacátých let se moji rodiče a sourozenci odstěhovali do domu za městem. Tatínek měl prosperující firmu a živil velkou rodinu. Nestudoval sice Bibli tak horlivě jako maminka, ale upřímně podporoval kazatelskou činnost a v našem domě byli vždy vítáni cestující služebníci, kterým se tehdy říkalo poutníci. Často se stávalo, že když někdo z těchto bratrů měl v našem domě proslov, přišlo si jej vyslechnout sto nebo i více lidí, takže zaplnili obývací pokoj, jídelnu a ložnici.

Když mi bylo asi sedm let, zavolala nám maminčina sestra Lettie a řekla, že její sousedé, Ed Larson a jeho žena, by chtěli studovat Bibli. Dychtivě přijímali pravdu a později ke studiu přizvali další sousedku, Marthu Van Daalenovou, která měla osm dětí. Martha a celá její rodina se také stali badateli Bible. *

Asi v tu dobu začal u tatínka pracovat Gordon Kammerud, mladý muž, který bydlel několik kilometrů od nás. Než k nám přišel, varovali ho: „Dej si pozor na šéfovy dcery. Mají nějaké zvláštní náboženství.“ Gordon však začal studovat Bibli a brzy se přesvědčil, že našel pravdu. O tři měsíce později byl pokřtěn. Badateli Bible se stali i jeho rodiče. Naše rodiny — my, Kammerudovi a Van Daalenovi — se brzy spřátelily.

Sjezdy jsou pro nás posilou

Sjezd v Cedar Pointu maminku tak povzbudil, že od té doby nechtěla žádný sjezd vynechat. Už od svého dětství si tedy pamatuji, že jsme podnikali dlouhé cesty, abychom se jich mohli účastnit. Zvlášť významný byl sjezd v Columbu ve státě Ohio, který se konal v roce 1931. Tam jsme totiž přijali jméno svědkové Jehovovi. (Iz. 43:10–12) Dobře si pamatuji také sjezd ve Washingtonu D.C. v roce 1935, kde zazněl pamětihodný proslov, v němž byla odhalena totožnost ‚velkého zástupu‘, o kterém se mluví ve Zjevení. (Zjev. 7:9) Mezi osmi sty pokřtěnými na tomto sjezdu byly i moje sestry Lilian a Eunice.

Naše rodina cestovala na sjezd v Columbu (Ohio, 1937), v Seattlu (Washington, 1938) a v New Yorku (1939). Jezdili jsme spolu s Van Daalenovými, Kammerudovými a dalšími a cestou jsme přespávali ve stanech. V roce 1940 se Eunice provdala za Lea Van Daalena a společně vstoupili do průkopnické služby. Ve stejném roce si Lilian vzala Gordona Kammeruda a také oni se stali průkopníky.

 Silné vzpomínky mám na sjezd, který se konal v roce 1941 v St. Louis (Missouri). Tisíce mladých lidí zde dostaly knihu Děti. Tento sjezd byl pro mě přelomový. Krátce nato, 1. září 1941, jsem se společně se svým bratrem Marvinem a jeho manželkou Joyce přihlásila do průkopnické služby. Bylo mi 15.

V naší zemědělské oblasti nebylo vždy pro bratry lehké dostat se na sjezd, protože ty se často konaly v době sklizně. Po sjezdu jsme se proto scházeli u nás na dvoře a opakovali si myšlenky z programu k užitku těch, kteří na sjezdu nemohli být. Na tato shromáždění mám pěkné vzpomínky.

Gilead a služba v zahraničí

V únoru 1943 byl založen Gilead — škola pro průkopníky, kteří chtějí sloužit jako misionáři. První třídy se zúčastnilo šest členů rodiny Van Daalenových — bratři Emil, Arthur, Homer a Leo, jejich bratranec Donald a Leova manželka (moje sestra Eunice). Když jsme se s nimi loučili, měli jsme smíšené pocity, protože jsme nevěděli, kdy je znovu uvidíme. Po graduaci bylo všech šest vysláno na Portoriko, kde v té době sloužilo ani ne deset svědků.

O rok později absolvovali třetí třídu Gileadu Lilian a Gordon společně s Marvinem a Joyce. Také oni byli vysláni na Portoriko. V září 1944, když mi bylo 18, jsem do Gileadu nastoupila i já, a to do čtvrté třídy. Po graduaci, která proběhla v únoru 1945, jsem se připojila ke svým sourozencům na Portoriku. Byla to pro mě nesmírně zajímavá, nová zkušenost. Naučit se španělsky sice nebylo jednoduché, ale brzy někteří z nás vedli více než 20 biblických studií. Jehova práci žehnal. Dnes na Portoriku slouží asi 25 000 svědků.

Rodinu postihují tragédie

Leo a Eunice zůstali na Portoriku i poté, co se jim v roce 1950 narodil syn Mark. O dva roky později si naplánovali dovolenou, aby mohli doma navštívit příbuzné. V pátek 11. dubna 1952 nasedli do letadla. Krátce po startu se však letadlo zřítilo do oceánu. Leo a Eunice zahynuli. Jejich dvouletého syna Marka našel na hladině oceánu jeden z přežijících. Hodil ho do nafukovacího záchranného člunu a dal mu umělé dýchání, takže Marka zachránil. *

O pět let později, 7. března 1957, jeli rodiče do sálu Království a cestou píchli. Když tatínek na kraji silnice vyměňoval kolo, srazilo ho projíždějící auto, a on na místě zemřel. Pohřební proslov navštívilo asi 600 lidí a bylo při něm vydáno pěkné svědectví, protože tatínek byl u místních lidí v úctě.

Nové úkoly

Krátce před tatínkovou smrtí jsem byla přidělena do Argentiny. V srpnu 1957 jsem dorazila do města Mendoza v předhůří And. V roce 1958 byl do Argentiny přidělen George Pappas, absolvent 30. třídy Gileadu. Stali se z nás dobří přátelé a v dubnu 1960 jsme se vzali. O rok později zemřela ve věku 83 let maminka. Věrně kráčela po cestě pravého uctívání  a pomohla mnoha, mnoha dalším, aby se po této cestě vydali také.

Deset let jsme s Georgem sloužili jako misionáři a vystřídali několik misionářských domovů. Potom jsme strávili sedm let v krajské službě. V roce 1975 jsme se vrátili do Spojených států, abychom mohli pečovat o členy rodiny, kteří byli nemocní. V roce 1980 byl můj manžel požádán, aby jako krajský dozorce sloužil španělským sborům. V té době bylo ve Spojených státech asi 600 španělsky mluvících sborů. Během 26 let, kdy jsme se této službě věnovali, jsme navštívili mnoho z nich a zažili jsme, jak jejich počet vzrostl na více než 3 000.

Kráčejí po ‚té cestě‘

Maminka zažila radost také z toho, že se celodobé služby chopili mladší členové její rodiny. Například Carol, dcera mé nejstarší sestry Ester, začala s průkopnickou službou v roce 1953. Provdala se za Dennise Trumbora a od té doby se celodobé službě věnují společně. Lois, další dcera mé sestry Ester, si vzala Wendella Jensena. Absolvovali 41. třídu Gileadu a 15 let sloužili jako misionáři v Nigérii. Marka, jehož rodiče zahynuli při havárii letadla, adoptovala Leova sestra Ruth La Londe s manželem Curtissem. Také Mark a jeho manželka Lavonne léta sloužili jako průkopníci a i jejich čtyři děti nastoupily ‚tu cestu‘. (Iz. 30:21)

Orlenovi — mému jedinému sourozenci, který je ještě naživu — je nyní už více než 90 let a stále věrně slouží Jehovovi. George a já s radostí pokračujeme v celodobé službě.

Maminčin odkaz

Zdědila jsem jednu z maminčiných nejcennějších věcí — její psací stůl. Dostala jej od mého otce jako svatební dar. V jedné zásuvce je starý tlustý sešit, kam si nalepovala dopisy a novinové články, které napsala a kterými vydala pěkné svědectví. Některé z nich pocházejí z počátku dvacátého století. Ve stole jsou uloženy také cenné dopisy, které jí psaly její děti, misionáři. Mohla bych je číst znovu a znovu. I dopisy, které ona posílala nám, byly vždy velmi povzbudivé a plné pozitivních myšlenek. Přání být misionářkou se mamince sice nikdy nesplnilo, ale svým nadšením pro misionářskou službu ovlivnila několik generací. Nemůžu se dočkat, až se celá naše rodina znovu s maminkou a tatínkem sejde v novém světě. (Zjev. 21:3, 4)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 17]

Emilia Pedersonová

[Obrázek na straně 18]

Maminka, tatínek (drží Marvina); dole zleva doprava: Orlen, Ester, Lilian, Mildred; 1916

[Obrázek na straně 19]

Leo a Eunice krátce před svou smrtí

[Obrázek na straně 20]

Nahoře zleva doprava: Ester, Mildred, Lilian, Eunice, Ruth; dole: Orlen, maminka, tatínek a Marvin; 1950

[Obrázek na straně 20]

George a Ruth Pappasovi v krajské službě, 2001