Přejít k článku

Přejít na obsah

Nikdy nezapomeň na Jehovu

Nikdy nezapomeň na Jehovu

Nikdy nezapomeň na Jehovu

NĚKTEŘÍ z nich už něco podobného zažili. Pro většinu Izraelitů to však bylo poprvé a také naposled, kdy suchou nohou mohli projít místy, která jsou vždy pokryta vodou. Jehova totiž způsobil, aby řeka Jordán přestala téct. Miliony Izraelitů nyní v mohutném a dlouhém zástupu procházely říčním korytem do Zaslíbené země. Podobně jako jejich předkové před 40 lety u Rudého moře si jistě i mnozí z nich při přecházení Jordánu říkali: „Nikdy nezapomenu na to, co zde Jehova udělal.“ (Jozue 3:13–17)

Jehova však věděl, že někteří Izraelité ‚rychle zapomenou na jeho díla‘. (Žalm 106:13) Jozuovi, vůdci Izraelitů, proto dal pokyn, aby vzali z říčního koryta 12 kamenů a uložili je na místě, kde se poprvé utáboří. Jozue to vysvětlil: „Tyto kameny budou sloužit izraelským synům jako památka.“ (Jozue 4:1–8) Tento kamenný památník měl Izraelitům pomáhat, aby nezapomněli na Jehovovy mocné skutky, a trvale jim připomínat, proč mu mají vždy věrně sloužit.

Může se z tohoto záznamu nějak poučit Boží lid dnes? Ano. Ani my nesmíme na Jehovu zapomenout, ale naopak mu musíme dále věrně sloužit. Na dnešní Boží služebníky se mohou vztahovat i další varování určená izraelskému národu. Zamysleme se nad Mojžíšovými slovy: „Měj se na pozoru, abys nezapomněl na Jehovu, svého Boha, takže bys nedodržoval jeho přikázání a jeho soudcovská rozhodnutí a jeho ustanovení.“ (5. Mojž. 8:11) To, že někdo zapomíná na Jehovu, je zde spojeno s vědomou neposlušností. Ve stejném nebezpečí jsme také my, protože před ‚týmž vzorem neposlušnosti‘, který Izraelité projevili v pustině, Pavel varoval křesťany. (Hebr. 4:8–11)

Zamysleme se nad několika událostmi z historie Izraele, které jasně ukazují, proč bychom na Boha neměli zapomenout. A poučení ze života dvou věrných Izraelitů nám pomůže, abychom Jehovovi sloužili s vytrvalostí a vděčností.

Proč na Jehovu pamatovat

Po všechny ty roky, kdy Izraelité byli v Egyptě, Jehova na ně nikdy nezapomněl. Pamatoval totiž „na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem“. (2. Mojž. 2:23, 24) A to, jak je pak osvobodil z otroctví, bylo skutečně pamětihodné.

Jehova postihl Egypt devíti ranami. Faraonovi kněží provozující magii tomu mohli jen bezmocně přihlížet. Přesto se faraon stavěl Jehovovi na odpor a odmítal Izraelity propustit. (2. Mojž. 7:14–10:29) Desátá rána však tohoto pyšného vládce přinutila, aby se Boží vůli podřídil. (2. Mojž. 11:1–10; 12:12) Izraelité a velká smíšená společnost v celkovém počtu asi tří milionů lidí opustili pod Mojžíšovým vedením Egypt. (2. Mojž. 12:37, 38) Netrvalo dlouho a faraon své rozhodnutí změnil. Vyslal ozbrojené dvoukolé vozy a jízdu — v té době nejmocnější armádu světa —, aby bývalé otroky přivedly zpět. Jehova mezitím Mojžíšovi řekl, aby Izraelity dovedl k Pihachirotu, na místo vklíněné mezi horami a Rudým mořem. Mohlo se zdát, že odtud není úniku. (2. Mojž. 14:1–9)

Faraon byl přesvědčen, že Izraelité se dostali do pasti, a jeho armáda se chystala je napadnout. Jehova však mezi ně a Izraelity umístil sloup ohně a oblaku, kterým Egypťany zadržel. Potom Bůh rozdělil Rudé moře a vytvořil koridor, jehož vodní stěny možná sahaly až do výšky 15 metrů. Izrael začal přecházet na druhou stranu po suchém mořském dně. Když se zanedlouho dostali na pobřeží Egypťané, viděli už jen, jak Izraelité postupují k opačnému břehu. (2. Mojž. 13:21; 14:10–22)

Prozíravější vojenský velitel by to již vzdal. Ne však faraon. Sebevědomě poručil, aby vozatajové a jezdci v pronásledování Izraelitů pokračovali. Vjeli na mořské dno, ale jejich šílená jízda skončila dříve, než se mohli dostat k zadním izraelským vojům. Egyptské dvoukolé vozy nemohly pokračovat dál — Jehova jim totiž odebral kola. (2. Mojž. 14:23–25; 15:9)

Zatímco se Egypťané potýkali se vzniklou situací, všichni Izraelité došli na východní pobřeží. Mojžíš pak vztáhl ruku nad Rudé moře. Nato Jehova způsobil, že stěny koridoru tvořené vodou se zhroutily. Miliony tun vody se s burácením zavřely nad faraonem a jeho válečníky, a oni se utopili. Nikdo z nepřátel nepřežil. Izraelité byli osvobozeni! (2. Mojž. 14:26–28; Žalm 136:13–15)

Zpráva o této události zanechala v okolních národech pocit hrůzy. (2. Mojž. 15:14–16) Raab, která pocházela z Jericha, řekla o čtyřicet let později dvěma izraelským mužům: „Padl [na nás] úlek z vás . . . Slyšeli jsme totiž, jak Jehova před vámi vysušil vody Rudého moře, když jste vyšli z Egypta.“ (Jozue 2:9, 10) Dokonce ani pohanské národy nezapomněly, jak Jehova vysvobodil svůj lid. Oč více důvodů pamatovat na Jehovu tedy měli Izraelité.

‚Střežil je jako zřítelnici svého oka‘

Poté, co Izraelité přešli Rudým mořem, vstoupili do Sinajské pouště, ‚veliké a bázeň vzbuzující pustiny‘. I když putovali po ‚žíznivé zemské půdě, která nemá vodu‘ a která neposkytovala dostatek potravy pro takové množství lidí, Jehova o ně dále pečoval. Mojžíš jednou řekl: „[Jehova] našel [Izrael] v zemi pustiny a v prázdné vyjící poušti. Začal ho obklopovat, aby se o něho postaral, aby ho bedlivě střežil jako zřítelnici svého oka.“ (5. Mojž. 8:15; 32:10) Jak Jehova o svůj lid pečoval?

Jehova Izraelitům dával „z nebes chléb“, kterému říkali manna a který se zázračně objevoval „na povrchu pustiny“. (2. Mojž. 16:4, 14, 15, 35) Také jim vyvedl vodu „z pazourkové skály“. Díky Božímu požehnání se jim po dobu čtyřiceti let, které strávili v pustině, neobnosily přehozy ani jim neotekly nohy. (5. Mojž. 8:4) Co od nich Jehova oprávněně očekával na oplátku? Mojžíš jim řekl: „Jenom se měj na pozoru a dobře pečuj o svou duši, abys nezapomněl na věci, které viděly tvé oči, a aby se nevzdálily z tvého srdce po všechny dny tvého života.“ (5. Mojž. 4:9) Pokud by Izraelité s vděčností vzpomínali na Jehovovy záchranné skutky, nikdy by nepřestali Bohu sloužit a snažili by se poslouchat jeho zákony. Jak ale Izrael jednal?

Kdo zapomíná, snadno se stane nevděčným

Mojžíš prohlásil: „Na Skálu, jež byla tvým otcem, jsi zapomínal a začal jsi vypouštět z paměti Boha.“ (5. Mojž. 32:18) Tomu, co Jehova udělal u Rudého moře, a jeho opatřením, díky kterým národ přežil v pustině, a také všem dalším dobrým věcem, které Jehova učinil, Izraelité nevěnovali pozornost, nebo na ně dokonce zapomněli. Stali se z nich buřiči.

Jednou se Izraelité domnívali, že není možné získat vodu, a začali to Mojžíšovi vyčítat. (4. Mojž. 20:2–5) Na mannu, která je udržovala naživu, si stěžovali: „Naše duše si zošklivila ten opovrženíhodný chléb.“ (4. Mojž. 21:5) Zpochybnili Boží vedení, odmítli Mojžíše jako vůdce a řekli: „Kdybychom jen byli zemřeli v egyptské zemi nebo kdybychom jen byli zemřeli v téhle pustině! . . . Ustanovme si hlavu a vraťme se do Egypta!“ (4. Mojž. 14:2–4)

Jak neposlušnost Izraelitů působila na Jehovu? Jeden žalmista o těchto událostech později napsal: „Jak často se proti němu bouřili v pustině, ubližovali mu na poušti! A znovu a znovu Boha zkoušeli a působili bolest dokonce Svatému Izraele. Nevzpomínali na jeho ruku, na ten den, kdy je vyplatil od protivníka, jak dal svá znamení v Egyptě.“ (Žalm 78:40–43) To, že na něj Izraelité zapomínali, Jehovu skutečně bolelo.

Dva, kteří nezapomněli

Někteří Izraelité však na Jehovu nezapomněli. Patřili k nim i Jozue a Kaleb. Byli mezi dvanácti zvědy vyslanými z Kadeš-barneje, aby prozkoumali Zaslíbenou zemi. Deset zvědů podalo negativní zprávu, ale Jozue a Kaleb lidem řekli: „Země, kterou jsme prošli, abychom v ní vyzvídali, je velmi, velmi dobrá země. Jestliže v nás Jehova nalezl potěšení, potom nás do téhle země jistě uvede a dá nám ji, zemi, která oplývá mlékem a medem. Jen se nebouřete proti Jehovovi.“ Když tato slova lidé slyšeli, začali mluvit o tom, že Jozua a Kaleba ukamenují. Oni však zůstali pevní a důvěřovali v Jehovu. (4. Mojž. 14:6–10)

O mnoho let později Kaleb Jozuovi řekl: „Jehovův sluha Mojžíš [mě] vyslal z Kadeš-barneje, abych vyzvídal v zemi, a přišel jsem a přinesl mu slovo zpět, právě jak to bylo v mém srdci. A moji bratři, kteří vyšli se mnou, způsobili, že srdce lidu tálo, ale pokud jde o mne, já jsem plně následoval Jehovu, svého Boha.“ (Jozue 14:6–8) Kaleb a Jozue měli důvěru v Boha, a tak vytrvali navzdory různým těžkostem. Byli rozhodnuti, že na Jehovu budou pamatovat po všechny dny svého života.

Kaleb a Jozue projevovali také vděčnost, protože si uvědomovali, že Jehova splnil slib a dal svému lidu úrodnou zemi. Izraelité skutečně vděčili Jehovovi za svůj život. Jozue napsal: „Jehova . . . dal Izraeli celou zemi, o které přísahal, že ji dá jejich praotcům . . . Neselhal ani jeden slib z celého dobrého slibu, který Jehova dal izraelskému domu; všechno se splnilo.“ (Jozue 21:43, 45) Jak můžeme být podobně jako Kaleb a Jozue vděční i my?

Buď vděčný

Jeden bohabojný muž si položil otázku: „Čím oplatím Jehovovi všechna jeho dobrodiní ke mně?“ (Žalm 116:12) Jehovovi vděčíme za hmotné požehnání, duchovní vedení a za jeho opatření pro naši záchranu. Dal nám toho tolik, že věčnost nebude stačit k tomu, abychom mu to splatili. Vlastně mu to ani nikdy splatit nemůžeme. Každý z nás ale může být vděčný.

Pomohly ti Jehovovy pokyny vyhnout se problémům? Získal jsi díky tomu, že Jehova odpouští, znovu čisté svědomí? Tyto Boží skutky přinášejí dlouhotrvající užitek, a dlouhodobá by proto měla být i naše vděčnost. Čtrnáctiletá dívka Sandra se potýkala s vážnými problémy, ale s Jehovovou pomocí je překonala. Říká: „Prosila jsem Jehovu o pomoc a jenom jsem žasla, jak věci vyřešil. Teď už chápu, proč se mnou tatínek často mluvil o Příslovích 3:5, 6: ‚Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.‘ Jsem si jista, že stejně jako mi Jehova pomáhal až dosud, bude mi pomáhat i dál.“

To, že na Jehovu pamatuješ, prokaž svou vytrvalostí

Bible poukazuje na další vlastnost, která souvisí s tím, že pamatujeme na Jehovu: „Ať však vytrvalost dokončí své dílo, abyste byli úplní a zdraví ve všech ohledech a nic vám nechybělo.“ (Jak. 1:4) Co zahrnuje to, že jsme „úplní a zdraví ve všech ohledech“? Znamená to usilovat o vlastnosti, které nám pomohou, abychom zkouškám čelili s důvěrou v Jehovu a s odhodláním se nevzdat. Když pak zkouška víry skončí, tato vytrvalost pro nás bude zdrojem skutečného uspokojení. A žádná zkouška víry netrvá věčně. (1. Kor. 10:13)

Jeden dlouholetý Jehovův služebník, který se potýkal s mnoha vážnými zdravotními problémy, vysvětluje, co mu pomohlo vytrvat. Říká: „Snažím se přemýšlet o tom, co dělá Jehova, a ne o tom, co bych chtěl dělat já. Ryzost znamená zaměřovat se na Boží záměry, a nikoli na své touhy. Když mám nějaké problémy, neříkám si: ‚Proč zrovna já, Jehovo?‘ Prostě pokračuji ve službě a pevně se držím Boha, i když vzniknou nečekané potíže.“

Členové křesťanského sboru dnes uctívají Jehovu „duchem a pravdou“. (Jan 4:23, 24) Na rozdíl od izraelského národa praví křesťané jako skupina nikdy na Boha nezapomenou. Ale to, že jsme částí křesťanského sboru, není samo o sobě zárukou, že zůstaneme věrní jako jednotlivci. Každý z nás musí napodobit příklad Kaleba a Jozua a sloužit Jehovovi s vděčností a vytrvalostí. Máme k tomu dobré důvody, protože i v tomto náročném období času konce Jehova každému z nás poskytuje vedení a péči.

Záznam o Božích záchranných skutcích plní podobnou úlohu jako kamenný památník, který vystavěl Jozue — dává nám jistotu, že Bůh svůj lid nikdy neopustí. Sdílejme proto pocity žalmisty, který napsal: „Budu vzpomínat na zvyklosti Jah; budu totiž vzpomínat, jak obdivuhodně jsi jednal odedávna. A jistě budu rozjímat o vší tvé činnosti a budu se zabývat tvým jednáním.“ (Žalm 77:11, 12)

[Obrázek na straně 7]

Celý Izrael musel putovat po ‚žíznivé zemské půdě‘

[Podpisek]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.

[Obrázek na straně 8]

Když Izraelité tábořili v Kadeš-barneji, byli do Zaslíbené země vysláni zvědové

[Podpisek]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.

[Obrázek na straně 9]

Po letech v pustině mohli být Izraelité vděční za úrodnou Zaslíbenou zemi

[Podpisek]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.

[Obrázek na straně 10]

Zaměřujeme-li se na Jehovovy záměry, umožňuje nám to vytrvat ve zkouškách