Přejít k článku

Přejít na obsah

Kde bys měl být, až přijde konec?

Kde bys měl být, až přijde konec?

Kde bys měl být, až přijde konec?

AŽ JEHOVA odstraní v Armagedonu tento ničemný systém věcí, jak to dopadne s těmi, kdo jsou přímí? V Příslovích 2:21, 22 čteme: „Přímí, ti budou přebývat na zemi, a bezúhonní, ti na ní zbudou. Pokud jde o ničemné, ti budou právě ze země odříznuti; a pokud jde o zrádné, ti z ní budou vytrženi.“

Díky čemu ale bezúhonní zbudou na zemi? Bude existovat nějaké doslovné útočiště? Kde by přímí měli být, až konec přijde? To nám objasní čtyři biblické zprávy, které mluví o záchraně spravedlivých.

Případy, kdy na konkrétním místě záleželo

O záchraně patriarchů Noema a Lota se v 2. Petra 2:5–7 píše: „[Bůh] se nezdržel potrestání starodávného světa, ale Noema, kazatele spravedlnosti, zachoval v bezpečí se sedmi jinými, když uvedl potopu na svět bezbožných lidí; a . . . tím, že obrátil města Sodomu a Gomoru v popel, je odsoudil, a tak stanovil bezbožným lidem vzor budoucích věcí; a . . . osvobodil spravedlivého Lota, který byl značně stísněn tím, že si lidé vzdorující zákonu libovali v nevázaném chování.“

Díky čemu Noe přežil potopu? Bůh mu řekl: „Konec všeho těla přišel přede mne, protože je země plná násilí kvůli nim; a hle, zničím je spolu se zemí. Udělej si archu ze dřeva pryskyřičného stromu.“ (1. Mojž. 6:13, 14) Noe postavil archu, právě jak mu to Jehova přikázal. Sedm dní před tím, než potopa začala, mu dal Jehova pokyn, aby do archy shromáždil zvířata a pak do ní vešel s celou svou domácností. Sedmý den se za nimi zavřely dveře „a lilo na zemi čtyřicet dnů a čtyřicet nocí“. (1. Mojž. 7:1–4, 11, 12, 16) Noe a jeho rodina ‚byli bezpečně neseni vodou‘. (1. Petra 3:20) Pokud chtěli přežít, museli být v arše. Útočiště jim nemohlo poskytnout žádné jiné místo na zemi. (1. Mojž. 7:19, 20)

Pokyny, které dostal Lot, byly poněkud jiné. Dva andělé mu sdělili, kde být nesmí. Řekli: „Vyveď z tohoto místa [ze Sodomy] . . . všechny, kteří jsou ve městě tvoji! Zničíme totiž toto místo.“ Lot s rodinou měli ‚uniknout do hornatého kraje‘. (1. Mojž. 19:12, 13, 17)

Z toho, co zažili Noe a Lot, poznáváme, že „Jehova ví, jak osvobodit ze zkoušky lidi zbožné oddanosti, ale nespravedlivé lidi uchovat ke dni soudu“. (2. Petra 2:9) V případě obou mužů hrálo klíčovou úlohu určité místo. Noe musel vejít do archy a Lot se musel dostat pryč ze Sodomy. Ale je to tak při záchraně spravedlivých vždy? Dokáže Jehova přímé zachránit, aniž by se museli někam přesunout? To se můžeme dozvědět ze dvou dalších událostí, o kterých Bible mluví.

Bylo konkrétní místo vždy nezbytné?

Přenesme se do doby, kdy žil Mojžíš. Než Jehova postihl Egypt desátou ranou, přikázal Izraelitům, aby krví zvířete, které obětovali při Pasachu, přetřeli horní dveřní trámec a dveřní sloupky. Proč to měli udělat? Bible uvádí: „Až potom Jehova skutečně bude procházet, aby postihl Egypťany ranou, a opravdu uvidí krev na horní části dveřního otvoru a na obou dveřních sloupcích, Jehova jistě přejde vchod a nedovolí, aby zhouba vešla do vašich domů a postihla vás ranou.“ V tu noc „Jehova udeřil každého prvorozeného v egyptské zemi, od prvorozeného faraóna, který [seděl] na svém trůnu, po prvorozeného zajatce, který byl ve vězeňské díře, a každého prvorozeného ze zvířete“. Izraelští prvorození byli zachráněni, aniž by museli někam odejít. (2. Mojž. 12:22, 23, 29)

Zamysleme se také nad tím, co zažila prostitutka Raab, která bydlela v Jerichu. Izraelité už se připravovali na to, že začnou dobývat Zaslíbenou zemi. Když si Raab uvědomila, že Jericho má být zničeno, pověděla dvěma izraelským zvědům, že obyvatelé města jsou ochromeni strachem a příchodu Izraelitů se děsí. Zvědy ukryla a chtěla, aby jí slíbili, že ona i celá její rodina budou při dobývání města ušetřeni. Zvědové jí řekli, že má svou rodinu shromáždit ve svém domě, který byl postaven na městské zdi. Ten, kdo by z domu vyšel ven, byl by zabit spolu s ostatními obyvateli Jericha. (Jozue 2:8–13, 15, 18, 19) Jehova však Jozuovi později řekl, že „městská zeď se zbortí“. (Jozue 6:5) Zdálo se, že místo, které zvědové prohlásili za bezpečný úkryt, je nyní v ohrožení. Jak bude Raab a její domácnost zachráněna?

Když nastal čas, aby Jericho padlo, kněží zatroubili na rohy a Izraelité začali křičet. V Jozuovi 6:20 čteme: „Jakmile [izraelský] lid slyšel zvuk rohu a lid začal křičet velkým válečným pokřikem, stalo se, že se potom zeď začala bortit.“ Zeď se hroutila a nikdo z lidí tomu nemohl zabránit. Toto ničení se však zázračně zastavilo před domem Raab. Jozue dvěma zvědům přikázal: „Jděte do domu ženy, prostitutky, a vyveďte odtamtud tu ženu a všechny, kdo k ní patří, právě jak jste jí přísahali.“ (Jozue 6:22) Všichni, kdo byli v domě Raab, se zachránili.

Co bylo nejpodstatnější?

Co se můžeme naučit z toho, co zažili Noe, Lot, Izraelité v Mojžíšově době a Raab? Jak nám zprávy o jejich záchraně pomáhají určit, kde bychom měli být, až přijde konec tohoto ničemného systému věcí?

Je pravda, že Noe byl zachráněn díky arše. Ale proč v ní byl? Jednoduše proto, že projevoval víru a byl poslušný. Bible říká: „Noe přistoupil k tomu, aby učinil podle všeho, co mu Bůh přikázal. Učinil to právě tak.“ (1. Mojž. 6:22; Hebr. 11:7) A co my? Děláme vše, co nám Bůh přikazuje? Noe byl také ‚kazatelem spravedlnosti‘. (2. Petra 2:5) Jsme i my horliví v kazatelské službě, a to i přesto, že se v našem obvodu nesetkáváme s kladnými reakcemi?

Lot unikl smrti díky tomu, že uprchl ze Sodomy. Zachránil se, protože byl v Božích očích spravedlivý a protože byl značně stísněn tím, že se obyvatelé Sodomy a Gomory, kteří vzdorovali zákonu, chovali nevázaně. Takové chování je rozšířené i dnes. Rozrušuje nás? Nebo jsme vůči němu už natolik znecitlivěli, že ho bereme jako normální? Děláme, co je v našich silách, abychom byli „shledáni neposkvrnění a bezvadní a v pokoji“? (2. Petra 3:14)

Záchrana Izraelitů v Egyptě a Raab v Jerichu závisela na tom, že zůstanou ve svém domě. To vyžadovalo víru a poslušnost. (Hebr. 11:28, 30, 31) Představ si, s jakou úzkostí zřejmě každá izraelská rodina sledovala svého prvorozeného, když „se zvedal velký křik“ v jedné egyptské domácnosti za druhou. (2. Mojž. 12:30) A představ si také to, jak se asi Raab tiskla k ostatním členům rodiny, když sílil zvuk řítících se jerišských zdí. Musela projevit opravdovou víru, aby poslechla a zůstala v domě.

Brzy přijde konec Satanova ničemného světa. To, jak v tomto děsivém ‚dni hněvu‘ Jehova ochrání svůj lid, zatím nevíme. (Sef. 2:3) Můžeme si být ale jistí, že bez ohledu na to, kde v té době budeme nebo jaká bude naše situace, záchrana bude záviset na naší víře v Jehovu a na tom, zda ho budeme poslouchat. Prozatím bychom měli rozvíjet správný postoj k tomu, co Izajášovo proroctví označuje jako ‚nejvnitřnější místnosti‘.

„Vstup do svých nejvnitřnějších místností“

Izajášovi 26:20 je napsáno: „Jdi, můj lide, vstup do svých nejvnitřnějších místností a zavři za sebou dveře. Schovej se jen na okamžik, než přejde otevřené odsouzení.“ Je možné, že toto proroctví se poprvé splnilo v roce 539 př. n. l., kdy Médové a Peršané dobyli Babylón. Když Kýros Perský vstupoval do města, zřejmě vydal příkaz, aby všichni zůstali ve svých domech. Proč? Vojákům totiž bylo nařízeno, aby zabili každého, koho najdou venku.

Dnes by ‚nejvnitřnější místnosti‘ mohly mít úzkou spojitost se sbory Jehovova lidu, kterých je po celém světě více než 100 000. Tyto sbory mají v našem životě důležitou úlohu už dnes a budou ji mít i během „velkého soužení“. (Zjev. 7:14) Boží služebníci dostávají pokyn, aby vešli do svých „nejvnitřnějších místností“ a schovali se, „než přejde otevřené odsouzení“. Je tedy nezbytné, abychom si vytvořili a zachovali správný postoj ke sboru a byli pevně rozhodnuti, že zůstaneme jeho nedílnou součástí. Vezměme si k srdci Pavlovu vybídku: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování, jak někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když [vidíme], že se ten den blíží.“ (Hebr. 10:24, 25)

[Obrázky na straně 7]

Co se můžeme naučit ze záchranných skutků, které Bůh vykonal v minulosti?

[Obrázek na straně 8]

S čím by dnes mohly mít spojitost ‚nejvnitřnější místnosti‘?