Význam ticha a mlčení

„MLUVITI stříbro, mlčeti zlato,“ říká jedno staré přísloví, které údajně pochází z Orientu. Dílo Brewer’s Dictionary of Phrase and Fable (Brewerův slovník úsloví a bajek) uvádí podobné židovské přísloví: „Jedno slovo za šekel, ticho za dva.“ A Šalomoun, moudrý král starověkého Izraele, napsal: „Pro všechno je ustanovený čas, ano čas pro každou záležitost pod nebesy: . . . čas být zticha a čas mluvit.“ (Kaz. 3:1, 7)

Kdy však je ticho a mlčení namístě? V Bibli se výrazy „ticho“ a „mlčet“ vyskytují v různých tvarech více než stokrát. Kontext těchto slov ukazuje, že ticho a mlčení jsou vhodné přinejmenším ve třech oblastech života. Prozkoumejme nyní blíže, jak mlčení může být projevem úcty, dokladem rozvážnosti a rozlišovací schopnosti a jak nám ticho může pomáhat při rozjímání.

Mlčení jako projev úcty

Mlčením můžeme někomu prokázat čest nebo úctu. Prorok Habakuk řekl: „Jehova je ve svém svatém chrámu. Mlč před ním, celá země!“ (Hab. 2:20) Jehovovi praví ctitelé mají ‚čekat, dokonce mlčky, na Jehovovu záchranu‘. (Nář. 3:26) A žalmista zpíval: „Mlč před Jehovou a toužebně na něho čekej. Nerozpaluj se nad někým, kdo činí svou cestu úspěšnou.“ (Žalm 37:7)

Můžeme Jehovovi vzdávat chválu i beze slov? Možná se vám někdy stalo, že na vás tak silně zapůsobila krása stvoření, až jste úžasem oněměli. Když se nad takovou nádherou zamýšlíme, není to snad jeden ze způsobů, kterým chválíme Stvořitele ve svém srdci? Žalmista David v úvodu jedné své písně zpíval: „Pro tebe je chvála — mlčení —, Bože, na Sionu; a tobě bude splněn slavnostní slib.“ (Žalm 65:1)

 Stejně jako si úctu zaslouží Jehova, zaslouží si ji i jeho výroky. Například když Boží prorok Mojžíš naposledy před svou smrtí mluvil k izraelskému národu, spolu s kněžími vybídl všechny přítomné: „Mlč . . . A budeš naslouchat hlasu Jehovy, svého Boha.“ Když se Izraelité shromáždili ke čtení Zákona, očekávalo se, že pozorně naslouchat budou i malé děti. „Shromáždi lid,“ řekl Mojžíš, „muže a ženy a maličké . . ., aby se učili.“ (5. Mojž. 27:9, 10; 31:11, 12)

Je tedy nanejvýš vhodné, že Jehovovi novodobí ctitelé s úctou naslouchají vyučování na křesťanských shromážděních i na sjezdech. Nebylo by to známkou neúcty k Božímu Slovu a Boží organizaci, kdybychom si zbytečně povídali, zatímco jsou nám z pódia předkládány životně důležité biblické pravdy? Při programu je čas mlčet a naslouchat.

I v osobních rozhovorech je známkou úcty, jestliže dobře nasloucháme. Například patriarcha Job řekl těm, kdo ho obviňovali: „Poučte mě, a já, já budu mlčet.“ Job byl ochotný mlčky naslouchat jejich slovům. A když přišla řada na něj, aby promluvil, požádal: „Mlčte přede mnou, ať mohu mluvit sám.“ (Job 6:24; 13:13)

Mlčení jako doklad rozvážnosti a rozlišovací schopnosti

V Bibli čteme: „Ten, kdo ovládá své rty, jedná rozvážně.“ A také: „Muž s rozsáhlou rozlišovací schopností, ten mlčí.“ (Přísl. 10:19; 11:12) Všimněme si, jak mlčením dal rozvážnost a rozlišovací schopnost najevo Ježíš. Poté, co rozeznal, že jakákoli další slova by v nepřátelské atmosféře, kterou vytvořili jeho odpůrci, již nepřinesla žádný užitek, „Ježíš stále mlčel“. (Mat. 26:63) A později, když byl souzen Pilátem, Ježíš „neodpovídal“. Rozvážně za sebe nechal mluvit to, co o něm bylo obecně známo. (Mat. 27:11–14)

Také od nás je moudré, jestliže ovládáme svůj jazyk, a to zejména v situacích, kdy nás někdo provokuje. „Kdo je pomalý k hněvu, má hojnost rozlišovací schopnosti, ale kdo je netrpělivý, vyvyšuje pošetilost,“ čteme v Příslovích 14:29. Ukvapená odpověď ve vypjaté situaci může znamenat, že řekneme něco neuváženého a naše slova mohou ostatním připadat pošetilá. Takového výroku pak nejspíš litujeme a možná kvůli němu také ztratíme pokoj mysli.

Projevem rozvážnosti je, když si dáváme pozor na to, co říkáme v přítomnosti ničemných lidí. Mlčení může být správnou odpovědí, pokud se ve službě setkáme s posměchem. A co v případě, že spolužáci či spolupracovníci vykládají pikantní vtipy nebo mluví vulgárně? Nebylo by snad dobré mlčet, abychom nevzbudili dojem, že se nám to líbí? (Ef. 5:3) Žalmista napsal: „Jako  stráž nasadím svým vlastním ústům náhubek, dokud mám před sebou někoho ničemného.“ (Žalm 39:1)

Člověk „s rozsáhlou rozlišovací schopností“ je důvěryhodný. (Přísl. 11:12) Pravý křesťan si dává pozor, aby neuváženými slovy neprozradil důvěrné informace. Obezřetní v tomto ohledu musí být zejména křesťanští starší, protože si chtějí zachovat důvěru sboru.

Mlčení může být dokonce přínosem. Anglický spisovatel Sydney Smith, který žil v 19. století, napsal o jednom ze svých současníků: „Občas se krátce odmlčí, takže mluvit s ním je neobyčejně příjemné.“ Skutečně, i běžné rozhovory mezi přáteli by měly být oboustrannou výměnou myšlenek. Dobře se komunikuje s člověkem, který umí dobře naslouchat.

„V hojnosti slov nechybí přestupek,“ varoval Šalomoun, „ale ten, kdo ovládá své rty, jedná rozvážně.“ (Přísl. 10:19) Čím méně slov tedy proneseme, tím menší je nebezpečí, že řekneme něco neuváženého. „Dokonce i každý pošetilý, když bude mlčet, bude považován za moudrého; každý, kdo zavírá své vlastní rty, za toho, kdo má porozumění.“ (Přísl. 17:28) Modleme se proto k Jehovovi, aby ‚postavil hlídku přede dveře našich rtů‘. (Žalm 141:3)

Ticho jako pomůcka při rozjímání

O muži, který jedná spravedlivě, nám Písmo říká, že „v [Božím] zákoně si čte polohlasem dnem i nocí“. (Žalm 1:2) Ekumenický překlad uvádí: „Nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“ Jaké podmínky jsou k takovému rozjímání nejlepší?

Izák, syn patriarchy Abrahama, „byl venku a procházel se, aby na poli rozjímal, když se schylovalo k večeru“. (1. Mojž. 24:63) Zvolil si k rozjímání takové místo a čas, aby ho nic nerušilo. Král David rozjímal v tichu nočních hlídek. (Žalm 63:6) A dokonalý člověk Ježíš uspokojoval svou potřebu samoty a rozjímání tím, že se cíleně uchyloval na odlehlá místa v horách, na pouštích i jinde, kde byl vzdálen hluku zástupů. (Mat. 14:23; Luk. 4:42; 5:16)

Ticho je pro nás skutečně prospěšné. Vytváří vhodné prostředí ke zdravému sebezkoumání, které je nezbytným předpokladem k růstu naší osobnosti. Může obnovit pokoj naší mysli. A rozjímání v tichých chvílích nám pomáhá, abychom si vypěstovali skromnost a pokoru a prohloubili své ocenění pro opravdu důležité věci.

Ačkoli ticho má své místo, je také „čas mluvit“. (Kaz. 3:7) Jehovovi ctitelé v dnešní době jsou plně zaměstnáni kázáním dobré zprávy „po celé obydlené zemi“. (Mat. 24:14) S rostoucím počtem těchto ctitelů je radostný ruch jejich činnosti stále mohutnější. (Mich. 2:12) Ze všech sil se snažme patřit k těm, kdo oznamují dobrou zprávu o Božím Království a mluví o Božích skvělých dílech. I při této důležité činnosti však dávejme najevo, že známe hodnotu zásady „mlčeti zlato“.

[Obrázek na straně 3]

Během křesťanských shromáždění bychom měli naslouchat a učit se

[Obrázek na straně 4]

Mlčení může být ve službě správnou odpovědí na slovní útok

[Obrázek na straně 5]

Ticho napomáhá k rozjímání