Proč a jak pověřovat

POVĚŘOVÁNÍ má delší historii než planeta Země. Jehova stvořil svého jediného zplozeného Syna a potom prostřednictvím tohoto ‚mistra v díle‘ vytvořil vesmír. (Přísl. 8:22, 23, 30; Jan 1:3) Poté, co stvořil první dva lidi, jim řekl, aby ‚naplnili zemi a podmanili si ji‘. (1. Mojž. 1:28) Dal lidem za úkol rozšířit edenský ráj po celé zemi. Pověřování tedy bylo od počátku charakteristickým rysem Jehovovy organizace.

Co k pověřování patří? Proč by se křesťanští starší měli naučit některými úkoly ve sboru pověřovat druhé? A jak to mohou dělat?

Co znamená pověřovat?

Pověřovat znamená svěřit něco někomu jinému, jmenovat někoho jako svého zástupce nebo přidělit někomu odpovědnost či autoritu. Pověřování tedy vyžaduje zapojit do nějaké činnosti druhé za účelem dosažení určitého cíle. S tím přirozeně souvisí udělení pravomoci.

Od těch, kterým byl v křesťanském sboru svěřen nějaký úkol, se očekává, že ho budou plnit, že toho, kdo je pověřil, budou o plnění úkolu informovat a obvykle i to, že se s ním budou radit. Hlavní odpovědnost  však zůstává na jmenovaném bratrovi, který práci svěřil. Měl by sledovat, jak je úkol plněn, a jestliže je to potřeba, poradit. Někdo se ale možná zeptá: Proč bych měl pověřovat druhé, když danou práci mohu udělat sám?

Proč pověřovat

Uvažujme o tom, že toho, koho Jehova stvořil nejprve, svého jediného zplozeného Syna, pověřil tím, aby s ním na dalším stvořitelském díle spolupracoval. Právě „jeho prostřednictvím byly stvořeny všechny ostatní věci v nebesích a na zemi, věci viditelné a věci neviditelné“. (Kol. 1:16) Stvořitel mohl udělat všechno sám, ale chtěl, aby radost z tvořivé práce měl také jeho Syn. (Přísl. 8:31) Ten mohl díky tomu lépe poznat Boží vlastnosti. Lze říci, že Otec tuto příležitost využil, aby svého jediného zplozeného Syna školil.

V době, kdy byl Ježíš Kristus na zemi, svého Otce napodoboval — svěřoval druhým odpovědnost. Postupně školil své učedníky. Vyslal 12 apoštolů a později 70 jiných učedníků, aby šli v čele kazatelského díla. (Luk. 9:1–6; 10:1–7) Když Ježíš později přišel do míst, kde tito učedníci kázali, mohl stavět na dobrém základu. Těsně předtím než vystoupil do nebe, svěřil svým vyškoleným učedníkům ještě závažnější odpovědnosti, včetně odpovědnosti za celosvětové kazatelské dílo. (Mat. 24:45–47; Sk. 1:8)

Pověřování a školení se staly charakteristickými rysy křesťanského sboru. Apoštol Pavel řekl Timoteovi: „Ty věci svěřuj věrným lidem, kteří zase budou dostatečně způsobilí vyučovat jiné.“ (2. Tim. 2:2) Zkušení křesťané by tedy měli školit ty, kteří budou zase školit další.

Tím, že starší pověřuje některými úkoly jiné bratry, se s nimi může dělit o radost z vyučování a z pastýřské práce. Jestliže si uvědomuje, že lidské schopnosti jsou omezené, má další důvod, aby při plnění sborových odpovědností žádal o pomoc druhé. Bible říká: „Moudrost je u skromných.“ (Přísl. 11:2) K moudrosti patří vědomí vlastních omezení. Pokud chceš všechno dělat sám, může to vést k tomu, že se vyčerpáš a že budeš svou rodinu okrádat o společně strávený čas. Dělit se o náklad odpovědnosti s druhými je tedy skutečně moudré. Například bratr, který slouží jako koordinátor rady starších, může požádat jiné starší, aby dělali revize sborového účetnictví. Tím, že tito bratři budou procházet účetní záznamy, se lépe seznámí s finanční situací sboru.

Zatímco ti, kterým jsou úkoly svěřovány, mají příležitost získávat potřebné dovednosti a zkušenosti, ti, kteří je pověřují, mohou sledovat jejich schopnosti. Navíc tím, že bratrům, kteří připadají v úvahu jako služební pomocníci, starší svěřují vhodné úkoly, mohou vyzkoušet, „zda jsou vhodní“. (1. Tim. 3:10)

A v neposlední řadě, pověřováním starší projevují druhým důvěru. Pavel školil Timotea, když spolupracovali v misionářské službě. Mezi těmito dvěma muži se vytvořilo pevné pouto. Pavel nazval Timotea ‚pravým dítětem ve víře‘. (1. Tim. 1:2) Podobně se vytvořilo silné pouto mezi Jehovou  a Ježíšem, když společně pracovali při tvoření všech věcí. Také starší si mohou vytvořit vřelý vztah s těmi, kterým svěřují úkoly.

Proč se někteří zdráhají

Někteří starší sice vědí, že je dobré pověřovat, ale je to pro ně těžké. Možná se zdráhají proto, že by přišli o část svých pravomocí. Domnívají se, že musí být u všeho. Ale vzpomeň si, že předtím než Ježíš vystoupil do nebe, zmocnil své učedníky k vykonávání velmi důležitého pověření, i když dobře věděl, že budou konat skutky větší, než konal on. (Mat. 28:19, 20; Jan 14:12)

Jiní starší možná v minulosti pověřovali, ale nesetkali se s uspokojivými výsledky. Možná jsou přesvědčeni, že danou práci sami udělají lépe a rychleji. Uvažujme o příkladu Pavla. Věděl, že pověřovat je důležité, ale zároveň si uvědomoval, že ti, které školí, ne vždy splní jeho očekávání. Během své první misionářské cesty Pavel školil mladého Marka, který ho doprovázel. Pavel byl velice zklamán tím, že Marek své pověření opustil a vrátil se domů. (Sk. 13:13; 15:37, 38) Přesto Pavel se školením bratrů nepřestal. Jak už o tom byla zmínka, pozval mladého křesťana Timotea, aby cestoval s ním. Když byl Timoteus připraven nést větší odpovědnost, Pavel ho zanechal v Efezu a svěřil mu autoritu jmenovat sborové dozorce a služební pomocníky. (1. Tim. 1:3; 3:1–10, 12, 13; 5:22)

Ani starší v dnešní době by neměli přestat školit bratry jen proto, že některý z nich na to dobře nereagoval. Učit se důvěřovat druhým a poskytovat jim školení je moudré a důležité. Co by ale starší měli mít na paměti?

Jak pověřovat

Pokud chceš nějakého bratra něčím pověřit, ber v úvahu jeho způsobilost. Když bylo zapotřebí, aby se v Jeruzalémě někdo staral o denní rozdělování jídla, apoštolové vybrali „sedm osvědčených mužů, plných ducha a moudrosti“. (Sk. 6:3) Jestliže požádáš o nějakou práci nespolehlivého člověka, může se stát, že ji neudělá. Nejdříve proto přiděluj malé úkoly. Pokud bratr prokáže, že je plní věrně, možná bude schopen nést větší odpovědnost.

Je dobré zvažovat ještě další hlediska. Lidé mají různou osobnost a různé schopnosti. Liší se i svými zkušenostmi. Bratr, který má přátelskou a příjemnou povahu, bude možná dobrým pořadatelem, zatímco někdo, kdo je pořádný a systematický, může sloužit jako pomocník tajemníka sboru. Sestře, která má umělecké vlohy, může být svěřeno, aby naaranžovala květiny na Památnou slavnost.

Při zadávání úkolu jasně uveď, co se očekává. Předtím než Jan Křtitel vyslal své učedníky k Ježíšovi, vysvětlil jim, co se chce dozvědět a jak mají dotaz formulovat. (Luk. 7:18–20) Na druhou stranu, když dal Ježíš svým učedníkům pokyn, aby sebrali zbytky jídla, které předtím zázračně opatřil, nechal na nich, jak to udělají. (Jan 6:12, 13) Hodně záleží na povaze úkolu a způsobilosti pomocníka.  Ten, kdo pověřuje, i ten, kdo je o daný úkol požádán, by měli jasně vědět, co se očekává a v jakém rozsahu a jak často mají být podávány informace o tom, jak je úkol plněn. Oba by měli vědět, co všechno je ponecháno na úsudku toho, komu je úkol svěřen. Jestliže má být dokončen k určitému datu, může být víc motivující, když se na daném termínu domluví, než když je termín zkrátka nařízen.

Ten, kdo je něčím pověřen, by měl dostat finanční prostředky, pracovní pomůcky a potřebnou pomoc. Může být užitečné informovat o jeho pověření druhé. Když Ježíš svěřil Petrovi „klíče nebeského království“, udělal to v přítomnosti jiných učedníků. (Mat. 16:13–19) Podobně v některých případech může být dobré oznámit sboru, kdo je za určitý úkol odpovědný.

Měj na paměti ještě jednu věc. Pokud bys příliš zasahoval do práce, kterou jsi svěřil někomu jinému, vlastně bys mu tím dával najevo, že mu nedůvěřuješ. Občas zřejmě zjistíš, že výsledky nejsou přesně takové, jaké jsi očekával. Přesto, jestliže bratr, jemuž je svěřena odpovědnost, má v rozhodování určitou volnost, pravděpodobně získá sebedůvěru a zkušenosti. To přirozeně neznamená, že by ses neměl zajímat, jak úkol vykonává. Jehova svému Synovi svěřil určitou úlohu v procesu stvoření, nicméně se na práci sám podílel. Svému Mistru v díle řekl: „Udělejme člověka k našemu obrazu.“ (1. Mojž. 1:26) A tak práci podporuj svými slovy i jednáním a svého spolupracovníka za jeho úsilí chval. Užitečné pro něj může být krátké shrnutí toho, čeho se dosáhlo. Pokud práce není vykonávána správně, neváhej poskytnout další radu nebo pomoc. Měj na paměti, že odpovědnost za konečný výsledek leží na tobě jako na tom, kdo úkol zadal. (Luk. 12:48)

Mnozí již měli užitek z toho, že jim starší, kteří se o ně opravdově zajímali, svěřili sborové úkoly. Je tedy opravdu důležité, aby si všichni starší uvědomovali, proč a jak mají pověřovat druhé a tím napodobovat Jehovu.

[Rámeček na straně 29]

POVĚŘOVÁNÍ JE

• způsob, jak se s druhými podělit o radost z vykonané práce

• způsob, jak toho zvládnout víc

• projev moudrosti a skromnosti

• způsob, jak druhé školit

• způsob, jak druhým projevit důvěru

[Rámeček na straně 30]

JAK POVĚŘOVAT

• vyber pro daný úkol vhodnou osobu

• jasně vysvětluj a komunikuj

• objasni, čeho má být dosaženo

• poskytni nezbytné prostředky

• o úkol se zajímej a vyjadřuj důvěru

• buď ochoten nést odpovědnost za konečný výsledek

[Obrázky na straně 31]

K pověřování patří přidělit úkol a sledovat, jak je plněn