Můj život ovlivnily tři sjezdy

Vypráví George Warienchuck

ZAPŮSOBILO na vás někdy na našem sjezdu něco tak silně, že jste kvůli tomu udělali velké změny ve svém životě? Přesně to se stalo mně. Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že můj život zvláště ovlivnily tři sjezdy. První mi pomohl být odvážnější, druhý být spokojený s málem a třetí být obětavější. Než vám o těchto změnách začnu vyprávět, rád bych se zmínil o tom, co se odehrálo v mém životě roky předtím, než tyto sjezdy proběhly, tedy v době mého dětství.

Narodil jsem se v roce 1928 jako nejmladší ze tří dětí. Společně se svými dvěma sestrami Margie a Olgou jsme vyrůstali ve státě New Jersey v malém městě South Bound Brook, které mělo asi 2 000 obyvatel. Byli jsme sice chudí, ale naše maminka byla štědrá. Kdykoli měla peníze na to, aby nám připravila nějaké zvláštní jídlo, podělila se o něj i se sousedy. Když mi bylo devět let, navštívila maminku jedna svědkyně, která mluvila maďarsky. To maminku podnítilo, aby biblickému poselství naslouchala. Maďarština totiž byla jejím rodným jazykem. Později s ní ve studiu Bible pokračovala asi dvacetiletá sestra Bertha a pomohla jí, aby se zasvětila Jehovovi.

Na rozdíl od maminky jsem byl plachý a chyběla mi sebedůvěra. Navíc, maminka měla sklon mě snižovat. Když jsem se jí jednou plačky zeptal, proč mě pořád kritizuje, odpověděla, že mě má ráda, ale nechce mě zkazit. Myslela to sice dobře, ale kvůli tomu, že jsem od ní málokdy slyšel nějakou pochvalu, začal jsem se podceňovat.

Měli jsme sousedku, která se mnou vždy mluvila laskavě. Jednoho dne mě požádala, abych s jejími syny chodil do nedělní církevní školy. Věděl jsem, že se to Jehovovi nebude líbit, ale zároveň jsem se bál, abych tu laskavou sousedku neurazil. Několik měsíců jsem tedy do církevní školy chodil, přestože jsem se za sebe kvůli tomu styděl. I ve škole mě strach z lidí vedl k tomu, že jsem jednal v rozporu se svým svědomím. Ředitel naší školy byl velmi autoritativní muž a zajistil, aby učitelé od všech dětí vyžadovali zdravení vlajky. Vlajku jsem tedy zdravil i já. Tak to šlo asi rok, ale pak nastala změna.

Získávám odvahu

V roce 1939 se u nás doma začala scházet skupina studia knihy. Vedl ji mladý průkopník Ben Mieszkalski. Říkali jsme mu Velký Ben a měli jsme pro to dobré důvody. Připadalo mi, že je tak vysoký a široký jako naše vstupní dveře. Svou postavou sice vzbuzoval respekt, ale měl laskavé srdce. Jeho vřelý úsměv mi vždycky pomohl rychle se uvolnit. Kdykoli mě tedy Ben pozval do kazatelské služby, ochotně jsem souhlasil. Stali se z nás  přátelé. Když jsem byl smutný, mluvil se mnou se zájmem, jako by to byl můj starší bratr. Hodně to pro mě znamenalo a velmi jsem si ho oblíbil.

V roce 1941 Ben nabídl naší rodině, že nás vezme autem na sjezd v St. Louis ve státě Missouri. Asi si dokážete představit, jak jsem byl nadšený. Nikdy jsem nebyl od domova dál než 100 kilometrů a teď jsme jeli na sjezd, který se konal více než 1 500 kilometrů daleko! V St. Louis se to však neobešlo bez problémů. Duchovní totiž nařídili svým farníkům, kteří svědkům slíbili ubytování, aby své domluvy zrušili. Mnozí to udělali. Výhružkám duchovních čelila i rodina, u které jsme měli zůstat my. Přesto nás naši hostitelé přivítali a řekli nám, že nebudou rušit své slovo, když už nám ubytování slíbili. Jejich odvaha na mě velmi zapůsobila.

Na sjezdu byly pokřtěny mé sestry. Ve stejný den přednesl bratr Rutherford z brooklynského betelu burcující proslov, při němž požádal všechny děti, které chtějí činit Boží vůli, aby povstaly. Postavilo se 15 000 dětí. Byl jsem mezi nimi i já. Pak vyzval ty z nás, které se ze všech sil chtějí podílet na kazatelské službě, aby řekly „ano“. Spolu s ostatními dětmi jsem vykřikl: „Ano!“ Následoval hromový potlesk. Byl to strhující zážitek.

Po sjezdu jsme navštívili jednoho bratra v Západní Virginii. Vyprávěl nám, co se mu stalo v kazatelské službě. Zfanatizovaný dav ho zbil, polil dehtem a pokryl peřím. Poslouchal jsem ho se zatajeným dechem. „Se službou ale nepřestanu,“ řekl. Když jsme od něj odcházeli, cítil jsem se jako David. Byl jsem připravený k útoku na Goliata — našeho ředitele.

Po návratu do školy jsem za ním hned šel. Zabodl se do mě pohledem. V duchu jsem poprosil Jehovu o pomoc. Pak jsem vyhrknul: „Byl jsem na sjezdu svědků Jehovových. Už nebudu zdravit vlajku.“ Nastalo dlouhé ticho. Ředitel se pomalu zvedl od stolu a namířil si to ke mně. Jeho obličej mezitím zrudl vztekem. Zakřičel: „Vzdej poctu vlajce, nebo tě vyloučím ze školy!“ Tentokrát jsem se kompromisu nedopustil a cítil jsem radost, jakou jsem nikdy předtím nezažil.

Nemohl jsem se dočkat, až o tom, co se stalo, řeknu Benovi. Když jsem ho v sále Království zahlédl, vykřikl jsem: „Vyloučili mě ze školy! Odmítl jsem pozdravit vlajku.“ Ben mě vzal kolem ramen, usmál se a řekl: „Buď si jistý, že Jehova tě má rád.“ (5. Mojž. 31:6) Ta slova mě hodně povzbudila. Dne 15. června 1942 jsem byl pokřtěn.

Učím se být spokojený s málem

Po druhé světové válce nastal ve Spojených státech hospodářský boom a zemi ovládl materialismus. Měl jsem dobře placenou práci a mohl jsem si dovolit věci, o kterých se mi dříve ani nesnilo. Někteří mí kamarádi si koupili motorku, jiní předělávali dům. Já jsem si koupil zbrusu nové auto. Kvůli touze po různých vymoženostech jsem brzy začal odsunovat zájmy Království stranou. Věděl jsem, že se vydávám špatným směrem. Naštěstí mi pomohl sjezd, který se konal v roce 1950 v New Yorku.

Jeden řečník za druhým posluchače vybízel, aby pokračovali v kazatelské službě s ještě větší horlivostí. „Odložte všechno, co nutně nepotřebujete, a běžte závod,“ řekl jeden z nich. Připadalo mi, jako by mluvil přímo ke mně.  Byl jsem také při graduaci jedné třídy Gileadu, což mě přimělo k přemýšlení. Říkal jsem si: Pokud se tito svědkové v mém věku mohou vzdát hmotných věcí, aby sloužili v jiné zemi, měl bych i já být ochotný udělat totéž doma. Než sjezd skončil, byl jsem rozhodnutý stát se průkopníkem.

V té době jsem už chodil s Evelyn Mondakovou, horlivou sestrou z našeho sboru. Její maminka, která vychovala šest dětí, byla nebojácná žena. Ráda sloužila na ulici před velkým katolickým kostelem. Bez ohledu na to, jak často jí rozčilený kněz říkal, aby odešla, nikdy mu neustoupila. Podobně jako ona, ani Evelyn se lidí nebála. (Přísl. 29:25)

V roce 1951 jsme se s Evelyn vzali, odešli ze zaměstnání a začali sloužit jako průkopníci. Krajský dozorce nás povzbudil, abychom se přestěhovali do vesnice Amagansett, která leží na pobřeží Atlantiku asi 160 kilometrů od New Yorku. Když nám bratři z místního sboru řekli, že pro nás nemají žádné ubytování, začali jsme se poohlížet po nějakém obytném přívěsu. Nepodařilo se nám ale najít žádný, který bychom si mohli dovolit. Pak jsme jeden takový objevili, ale byl ve špatném stavu. Majitel za něj chtěl 900 dolarů — přesně tolik, kolik jsme dostali jako svatební dary. Koupili jsme ho, opravili a odjeli do našeho nového působiště. Na místo jsme však dorazili úplně bez peněz a říkali jsme si, z čeho budeme jako průkopníci žít.

Evelyn uklízela v domácnostech a já jsem si našel noční úklid v jedné italské restauraci. „Co zbyde, můžete vzít domů svojí ženě,“ řekl mi majitel. Když jsem tedy ve dvě hodiny v noci přicházel domů, náš přívěs naplnila vůně pizzy a těstovin. Tato ohřívaná jídla nám přišla velmi vhod, a to zvlášť v zimě, kdy jsme mrzli v přívěsu. Navíc, občas nám na schodech přívěsu spolukřesťané ze sboru nechali velkou rybu. V těch letech, kdy jsme sloužili s bratry v Amagansettu, jsme se naučili, že když je člověk spokojený se základními věcmi, přináší mu to opravdové štěstí. Moc rádi na ty roky vzpomínáme.

Podníceni k větší obětavosti

V červenci 1953 jsme na mezinárodním sjezdu v New Yorku přivítali stovky misionářů, kteří tam přijeli ze svých zahraničních přidělení. Vyprávěli fascinující zážitky. Jejich nadšení bylo nakažlivé. Když navíc jeden řečník zdůraznil, že v mnoha zemích se o Království ještě vůbec nekázalo, věděli jsme, co máme dělat — více se věnovat službě. Hned na sjezdu jsme se přihlásili do školy Gilead. Ještě téhož roku jsme byli pozváni do 23. třídy, která začala v únoru 1954. Považovali jsme to za obrovskou výsadu.

Byli jsme nadšeni, když jsme se dozvěděli, že naším přidělením je Brazílie. Než jsme se vydali na čtrnáctidenní plavbu parníkem, jeden odpovědný bratr z betelu mi řekl: „Do Brazílie s vámi pojede devět svobodných misionářek. Postarej se o ně.“ Asi si dokážete představit pobavený úsměv na tvářích námořníků, když jsem nastupoval na loď a za mnou šlo deset mladých žen. Sestry s tím však neměly vůbec žádný problém. Přesto jsem byl rád, když jsme bezpečně vstoupili na brazilskou půdu.

 Jakmile jsem se naučil portugalsky, dostal jsem pověření sloužit jako krajský dozorce v Rio Grande do Sul, což je stát v jižní Brazílii. Krajský dozorce, kterého jsem měl vystřídat, byl svobodný a řekl nám: „Překvapuje mě, že sem poslali manželský pár. Je to drsná krajina.“ Sbory byly roztroušeny po rozlehlé venkovské oblasti. Do některých bylo možné se dostat pouze nákladním autem. Pokud jsme řidiči koupili jídlo, dovolil nám vylézt na korbu. Seděli jsme na nákladu s rozkročenýma nohama jako jezdci na koni a oběma rukama se drželi popruhů, kterými byl náklad přivázán. Když auto projíždělo ostrými zatáčkami, náklad se na korbě nakláněl a my jsme se drželi zuby nehty, abychom neskončili na dně hlubokých údolí. Vidět šťastné tváře našich bratrů, kteří nedočkavě očekávali náš příjezd, nám však bohatě vynahradilo všechnu námahu spojenou s těmito celodenními cestami.

Bydleli jsme v domácnostech bratrů. Byli velmi chudí, ale to jim nebránilo projevovat štědrost. V jedné odlehlé oblasti pracovali všichni bratři v továrně na zpracování masa. Jejich platy byly nízké, a tak si mohli dovolit jen jedno jídlo denně. Pokud jeden den nepracovali, nedostali za něj zaplaceno. Přesto si během našich návštěv brali dva dny volna, aby podpořili sborové činnosti. Důvěřovali Jehovovi. Tito pokorní bratři nám ukázali, co to znamená žít obětavě pro zájmy Království. Na jejich příklad nikdy nezapomeneme. Život mezi nimi nás naučil více, než bychom mohli získat na jakékoli škole. Když na tyto bratry vzpomínám, stále se mi derou do očí slzy.

V roce 1976 jsme se vrátili do Spojených států, abychom se mohli starat o moji nemocnou maminku. Opustit Brazílii bylo těžké, ale jsme vděční, že jsme v této zemi mohli být svědky pozoruhodného vzrůstu. Kdykoli dostaneme z Brazílie nějaký dopis, vybavuje se nám mnoho krásných vzpomínek na toto příjemné období našeho života.

Vzácná shledání

V době, kdy jsme se starali o maminku, jsme sloužili jako průkopníci a živili se úklidem. V roce 1980 maminka zemřela. Až do konce svého života zůstala Jehovovi věrná. Poté jsem byl požádán, abych sloužil jako krajský dozorce. Když jsme v roce 1990 s manželkou navštívili jeden sbor v Connecticutu, zažili jsme vzácné shledání. Jedním z tamních sborových starších byl Ben — právě ten bratr, který mi před 50 lety pomohl pevně se postavit na stranu Jehovy. Dokážete si představit, s jakou radostí jsme se objali?

Od roku 1996 sloužíme s Evelyn jako zvláštní průkopníci se zdravotním omezením v portugalském sboru ve městě Elizabeth, které leží ve státě New Jersey. Mám sice zdravotní problémy, ale má drahá manželka mi pomáhá, abych se na službě podílel co možná nejvíc. Evelyn pomáhá také jedné nemocné starší sousedce. Hádejte, kdo to je. Bertha — právě ta sestra, která před 70 lety pomohla mé mamince, aby začala sloužit Jehovovi. Jsme moc rádi, že jí tímto způsobem můžeme dávat najevo svou vděčnost za to, že naší rodině pomohla poznat pravdu.

Jsem vděčný za ty tři sjezdy, které mi pomohly postavit se na stranu pravého uctívání, žít skromněji a rozšířit svou službu. Tyto sjezdy opravdu změnily můj život.

[Obrázek na straně 23]

Evelynina maminka (vlevo) a moje maminka

[Obrázek na straně 23]

Můj přítel Ben

[Obrázek na straně 24]

V Brazílii

[Obrázek na straně 25]

S Evelyn dnes