Považuješ Jehovu za svého Otce?

„PANE, nauč nás, jak se modlit.“ Když jeden z učedníků vyjádřil tuto prosbu, Ježíš odpověděl: „Kdykoli se modlíte, říkejte: ‚Otče, ať je posvěceno tvé jméno.‘“ (Luk. 11:1, 2) Ježíš mohl označit Jehovu jinými důstojnými tituly, například ‚Všemohoucí‘, „Vznešený Učitel“, „Stvořitel“, „Prastarý na dny“ a ‚Král věčnosti‘. (1. Mojž. 49:25; Iz. 30:20; 40:28; Dan. 7:9; 1. Tim. 1:17) Rozhodl se však použít oslovení „Otče“. Proč? Možná proto, že chce, abychom oslovovali nejvyšší osobnost ve vesmíru stejně, jako dítě oslovuje svého milujícího otce.

Pro někoho je však obtížné považovat Boha za svého Otce. Naše sestra Atsuko * říká: „Ještě mnoho let po křtu pro mě bylo těžké mít k Jehovovi blízký vztah a modlit se k němu jako k Otci.“ Proč? Pokračuje: „Nepamatuju si, že by mi můj vlastní otec dal někdy najevo, že mě má rád.“

‚Přirozená náklonnost‘, jaká se očekává od otce, v nynějších kritických posledních dnech žalostně chybí. (2. Tim. 3:1, 3) Není tedy nic nezvyklého, že lidé mají podobné pocity jako Atsuko. Nemusíme však klesat na mysli, protože máme pádné důvody považovat Jehovu za svého milujícího Otce.

Jehova — milující dárce

Máme-li považovat Jehovu za svého Otce, musíme se s ním dobře seznámit. „Nikdo úplně nezná Syna, jen Otec,“ řekl Ježíš, „a nikdo také úplně nezná Otce, jen Syn a každý, komu ho Syn chce zjevit.“ (Mat. 11:27) Vynikající způsob, jak poznat pravého Boha Jehovu jakožto Otce, je věnovat pozornost tomu, co o něm zjevil Ježíš. Co se od něj dozvídáme o Otci?

Ježíš považoval Jehovu za Zdroj svého vlastního života. Řekl: „Žiji díky Otci.“ (Jan 6:57) Tomuto Otci vděčíme za svou existenci také my. (Žalm 36:9; Sk. 17:28) Co vedlo Jehovu k tomu, aby dal život ještě někomu dalšímu? Nebyla to snad láska? Za takový dar bychom svého nebeského Otce jistě měli milovat.

Největším důkazem Boží lásky k lidem bylo to, že opatřil výkupní oběť, kterou přinesl jeho milovaný Syn Ježíš. Jeho prostřednictvím tak mohou mít hříšní lidé k Jehovovi blízký vztah. (Řím. 5:12; 1. Jana 4:9, 10) A jelikož náš nebeský Otec plní své sliby, můžeme mít jistotu, že všichni, kdo ho milují a poslouchají, budou mít nakonec „slavnou svobodu Božích dětí“. (Řím. 8:21)

Náš nebeský Otec také působí, aby nad námi denně ‚vycházelo jeho slunce‘. (Mat. 5:45) Pravděpodobně nepovažujeme za nutné modlit se o to, aby vyšlo. A přece jeho teplé paprsky nutně potřebujeme a jsou nám tak příjemné! Náš Otec je dárcem, jemuž se nikdo nevyrovná. O našich hmotných potřebách ví dříve, než ho poprosíme. Udělejme si tedy čas na to, abychom pozorovali, jak pečuje o své stvoření, a vděčně o tom uvažujme. (Mat. 6:8, 26)

Náš Otec — „něžný ochránce“

Prorok Izajáš předal Božímu starověkému lidu ujištění: „Hory se posunou a pahorky se rozechvějí, ale mé přátelství se od tebe nikdy  neodsune a má smlouva pokoje bude neochvějná, říká tvůj něžný ochránce Jehova.“ (Iz. 54:10, The Bible in Living English) Myšlenku, že Jehova je skutečně „něžný ochránce“, zdůraznil i Ježíš v modlitbě, kterou pronesl poslední večer svého pozemského života. Za své učedníky se modlil: „Oni jsou ve světě, a přicházím k tobě. Svatý Otče, bdi nad nimi kvůli svému vlastnímu jménu.“ (Jan 17:11, 14) A Jehova nad Ježíšovými následovníky skutečně bděl a chránil je.

Dnes nás Bůh chrání před Satanovými úklady mimo jiné tím, že nám v pravý čas opatřuje prostřednictvím ‚věrného a rozvážného otroka‘ duchovní pokrm. (Mat. 24:45) Tento posilující pokrm nutně potřebujeme, jestliže si máme obléknout „úplnou výzbroj od Boha“. Patří k ní například „velký štít víry“, který nám pomáhá „uhasit všechny ohnivé střely toho ničemného“. (Ef. 6:11, 16) Když víru projevujeme, jsme chráněni před duchovní újmou a dáváme tím najevo, že se na Otcovu ochrannou moc spoléháme.

Něžnost našeho nebeského Otce můžeme hlouběji pochopit, když se zamyslíme nad tím, jak se k lidem choval Boží Syn, když byl na zemi. Povšimněme si zprávy zaznamenané u Marka 10:13–16. Jsou tam citována slova, která Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať ke mně malé děti přicházejí.“ Když se tyto děti kolem něj shromáždily, Ježíš je něžně objímal a žehnal jim. Jistě zářily radostí! Jelikož Ježíš řekl: „Kdo viděl mne, viděl také Otce“, poznáváme z toho, že pravý Bůh chce, abychom k němu přicházeli. (Jan 14:9)

Jehova Bůh je nevyčerpatelným zdrojem lásky, jedinečným dárcem a také ochráncem, jemuž se nikdo nevyrovná. Chce, abychom se k němu přibližovali. (Jak. 4:8) Jehova je tedy nesporně tím nejlepším Otcem, jakého si dokážeme představit.

Přinese nám to velký užitek

Jestliže důvěřujeme Jehovovi jako svému milujícímu a něžnému nebeskému Otci, působí to na nás blahodárně. (Přísl. 3:5, 6) Ježíš svému Otci bezvýhradně důvěřoval a přineslo mu to velký užitek. Učedníkům řekl: „Nejsem sám, ale Otec, který mě poslal, je se mnou.“ (Jan 8:16) Ježíš si byl vždy jist, že ho Jehova podporuje. Například při křtu dostal od svého Otce láskyplné ujištění: „To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.“ (Mat. 3:15–17) A pouhých několik okamžiků před smrtí zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ (Luk. 23:46) Ježíš důvěřoval svému Otci tak neochvějně jako dříve.

V našem případě to může být stejné. Jestliže je Jehova na naší straně, nemusíme se přece ničeho bát. (Žalm 118:6) Když sestra Atsuko, o které jsme se zmínili v úvodu, stála před nějakými problémy, byla zvyklá spoléhat se sama na sebe. Později se však při studiu zaměřila na Ježíšův život a službu, a to zejména na jeho důvěrný vztah k nebeskému Otci. K čemu to vedlo? „Poznala jsem, co znamená mít Otce a spoléhat se na něj,“ říká. „Pocítila jsem skutečný pokoj a štěstí. Opravdu se nemusíme s ničím trápit.“

Jaký další užitek máme z toho, že považujeme Jehovu za svého Otce? Děti přirozeně milují své rodiče a chtějí jim působit radost. Boží Syn ‚vždy dělal to, co se líbilo jeho Otci‘, protože ho miloval. (Jan 8:29) Podobně i nás může láska k našemu nebeskému Otci podněcovat k tomu, abychom jednali moudře a abychom Boha ‚veřejně chválili‘. (Mat. 11:25; Jan 5:19)

Náš Otec ‚svírá naši pravici‘

Náš nebeský Otec nám také poskytl „pomocníka“ — svého svatého ducha. Ježíš  o něm řekl, že jeho učedníky „uvede . . . do celé pravdy“. (Jan 14:15–17; 16:12, 13) Boží svatý duch nás může vést k tomu, abychom našeho Otce lépe poznali. Může nám pomáhat, abychom překonávali ‚silně zakořeněně věci‘, tedy předsudky, nesprávné představy nebo zkreslené názory, a tím přiváděli „každou myšlenku do zajetí, abychom ji učinili poslušnou Krista“. (2. Kor. 10:4, 5) Proto se k Jehovovi o tohoto slíbeného „pomocníka“ modleme a spoléhejme na to, že „Otec v nebi [dá] svatého ducha těm, kdo ho prosí“. (Luk. 11:13) Je také správné modlit se, aby nám svatý duch pomáhal stále více se k Jehovovi přibližovat.

Když malé dítě jde se svým otcem a drží se ho za ruku, cítí se v bezpečí a má jistotu, že se mu nic nestane. Pokud opravdu považuješ Jehovu za svého Otce, můžeš důvěřovat jeho povzbuzujícím slovům: „Vždyť tvou pravici svírám já, Jehova, tvůj Bůh, Ten, který ti říká: ‚Neboj se. Já sám ti pomohu.‘“ (Iz. 41:13) Můžeš mít nádhernou výsadu ‚chodit‘ s Bohem navždy. (Mich. 6:8) Stále konej jeho vůli a budeš pociťovat lásku, radost a bezpečí vyplývající z toho, že považuješ Jehovu za svého Otce.

[Poznámka pod čarou]