Zachovejme si Boží přízeň navzdory změnám

PROCHÁZÍTE teď obdobím změn? Je pro vás těžké se s nimi vyrovnat? Většina z nás už něco takového zažila. Když se zamyslíme, jakým situacím byli vystaveni někteří Boží služebníci v minulosti, můžeme rozpoznat, které vlastnosti nám mohou pomoci změny úspěšně zvládnout.

Mnoho změn potkalo například krále Davida. V době, kdy byl obyčejným chlapcem, který pásl ovce, ho Samuel ustanovil za budoucího krále. Ještě jako mladík se dobrovolně přihlásil, že bude bojovat s filištínským obrem Goliatem. (1. Sam. 17:26–32, 42) Následně byl pozván, aby žil na dvoře krále Saula, a byl jmenován velitelem vojska. Všechny tyto změny mohl David jen stěží očekávat. A nemohl předvídat ani to, co se bude dít dál.

Vztah mezi Davidem a Saulem začal být velmi napjatý. (1. Sam. 18:8, 9; 19:9, 10) Pokud David nechtěl přijít o život, musel utéct a několik let žít jako psanec. Dokonce i v době, kdy vládl jako král nad Izraelem, ho potkala řada dramatických změn. Bylo to zvláště potom, co zcizoložil a pak se ve snaze utajit svůj hřích dopustil vraždy. Kvůli tomu, co udělal, měl vážné problémy v rodině. Musel například čelit vzpouře svého syna Absaloma. (2. Sam. 12:10–12; 15:1–14) Když ale svých těžkých hříchů hluboce litoval, Jehova mu odpustil a David opět získal jeho přízeň.

Možná i vaše okolnosti se mění. Určité změny v životě mohou nastat v důsledku zdravotních potíží, ekonomických těžkostí, problémů v rodině, ale také v důsledku našich vlastních rozhodnutí. Které vlastnosti nám mohou pomoci, abychom se s takovými situacemi dokázali lépe vyrovnat?

Musíme být pokorní

K pokoře patří poddajnost. Jsme-li pokorní, vidíme sami sebe i druhé v pravém světle. Pokud neznevažujeme vlastnosti a úspěchy druhých, máme pak větší ocenění pro to, jací jsou a co dělají. Pokora nám navíc pomáhá si uvědomit, proč nás určitá věc potkala a jak se s ní vypořádat.

 Pokorný byl například Saulův syn Jonatan. Jeho životní okolnosti se změnily následkem událostí, které nemohl ovlivnit. Když Samuel řekl Saulovi, že Jehova mu odejme jeho království, nezmínil se o tom, že by po něm měl na trůn nastoupit Jonatan. (1. Sam. 15:28; 16:1, 12, 13) Bůh totiž za budoucího krále Izraele vybral Davida. Saulova neposlušnost tedy měla v určitém smyslu negativní dopad i na Jonatana. Přestože za jednání svého otce nenesl odpovědnost, Saulovým nástupcem se nestal. (1. Sam. 20:30, 31) Jak na to reagoval? Byl roztrpčený, protože přišel o možnost stát se králem? Začal na Davida žárlit? Ne. I když byl mnohem starší a zkušenější než David, věrně ho podporoval. (1. Sam. 23:16–18) Jonatan byl pokorný, a proto si uvědomoval, kdo má Jehovovo požehnání, a ‚nemyslel si o sobě více, než je nutné si myslet‘. (Řím. 12:3) Rozuměl i tomu, co Jehova očekává od něj, a přijal rozhodnutí, které Jehova v této záležitosti udělal.

Je pochopitelné, že změny s sebou často přinášejí problémy. V určitém období hráli v Jonatanově životě důležitou úlohu dva muži, kteří mu byli blízcí. Jedním z nich byl jeho přítel David, jehož si Jehova vyvolil za budoucího krále. Tím druhým byl Jonatanův otec Saul, kterého Jehova zavrhl, ale který byl stále ještě u moci. Jonatan se snažil udržet si Jehovovu přízeň, a proto ho tato situace musela citově vyčerpávat. I v nás možná změny, se kterými se musíme vyrovnávat, vyvolávají úzkost a obavy. Pokud se ale snažíme pochopit, jak se na věci dívá Jehova, budeme schopni mu navzdory změnám dál věrně sloužit.

Potřebujeme skromnost

Skromný člověk si je vědom svých omezení. Skromnost a pokora by se neměly zaměňovat. To, že je někdo pokorný, ještě neznamená, že si svá omezení plně uvědomuje.

David skromnost projevoval. I když ho Jehova vybral za krále, trvalo to ještě řadu let, než se mohl ujmout vlády. Bible neříká, že by David od Jehovy dostal nějaké vysvětlení, proč musí tak dlouho čekat. Přesto se touto zdánlivě ubíjející situací nenechal připravit o klid. Věděl, že s některými věcmi zkrátka nemůže nic udělat, a uvědomoval si, že Jehova, který tuto situaci připustil, má všechno pod kontrolou. A tak ani když mu šlo o život, Saula nezabil a zabránil v tom i svému spolubojovníku Abišaiovi. (1. Sam. 26:6–9)

Občas se v našem sboru může stát něco, čemu nerozumíme nebo co podle našeho názoru nebylo vyřešeno tím nejlepším či nejpraktičtějším způsobem. Uznáme skromně, že Ježíš je Hlavou sboru a že jedná prostřednictvím  rady starších, kteří byli ustanoveni, aby vedli sbor? Budeme pamatovat na to, že máme-li si udržet Jehovovu přízeň, musíme čekat na jeho vedení, které skrze Ježíše Krista poskytuje? A budeme tento postoj projevovat, i když je to pro nás těžké? (Přísl. 11:2)

Mírnost nám pomáhá vidět změny pozitivně

Jsme-li mírní, dokážeme snášet ublížení trpělivě, bez podrážděnosti, nelibosti či touhy po odplatě. Rozvíjet mírnost není snadné. Je zajímavé, že v jednom biblickém verši jsou „mírní země“ vybízeni, aby ‚hledali mírnost‘. (Sef. 2:3) Mírnost souvisí s pokorou a skromností, ale zahrnuje také dobrotu, jemnost a další vlastnosti. Mírný člověk může duchovně růst, protože je ochoten nechat se školit a tvarovat.

Jak nám může mírnost pomoci, abychom se dokázali vyrovnat s novými situacemi? Pravděpodobně jste si všimli, že mnozí lidé nemají změny rádi. V našem případě to však mohou být příležitosti k tomu, aby nás Jehova dál školil. To je dobře vidět na příkladu Mojžíše.

Ve svých 40 letech Mojžíš už řadu vynikajících vlastností měl. Byl vnímavý k tomu, co potřebuje Boží lid, a projevoval obětavost. (Hebr. 11:24–26) Přesto se ještě před tím, než byl Jehovou pověřen, aby vyvedl Izrael z Egypta, musel vypořádat se změnami, které zdokonalily jeho mírnost. Byl nucen z Egypta utéct a 40 let žil v zemi Midian, kde pracoval jako pastýř. Veškerá sláva a prestiž byly pryč. K čemu tato změna vedla? Udělala z něj lepšího člověka. (4. Mojž. 12:3) Mojžíš se naučil dávat duchovní zájmy před své vlastní.

Mojžíš projevil mírnost například tehdy, když mu Jehova řekl, že chce zavrhnout svůj neposlušný lid a udělat velký národ z Mojžíšových potomků. (4. Mojž. 14:11–20) Mojžíš se za Izrael přimlouval. Z jeho slov bylo patrné, že mu leží na srdci Boží pověst a blaho jeho bratrů, a ne vlastní zájmy. V postavení vůdce národa a prostředníka musel být mírný. Když se Bible zmiňuje, že proti němu Miriam a Áron reptali, uvádí také to, že Mojžíš byl „daleko nejmírnější ze všech lidí“. (4. Mojž. 12:1–3, 9–15) Zdá se, že Mojžíš jejich urážlivé řeči snášel s mírností. Jak by to asi dopadlo, kdyby mírný nebyl?

V jiném případě se na určitých mužích z izraelského národa usadil Jehovův duch a ti začali prorokovat. Mojžíšův pomocník Jozue měl pocit, že někteří z nich  nejednají správně. Mojžíš ale projevil mírnost — díval se na věci z Jehovova stanoviska a nebál se, že přijde o svou autoritu. (4. Mojž. 11:26–29) Kdyby Mojžíš mírný nebyl, přijal by tuto změnu v Jehovově uspořádání?

Díky mírnosti Mojžíš dokázal správně využívat svěřenou autoritu a plnit úlohu, kterou mu Bůh určil. Jehova ho vyzval, aby jako zástupce lidu vyšel na horu Choreb. Pak k němu mluvil skrze anděla a ustanovil ho jako prostředníka smlouvy. Mojžíšova mírná povaha přispěla k tomu, že tuto velkou změnu týkající se autority přijal a jednal tak, aby neztratil Boží přízeň.

A co my? Mírnost je nezbytná pro náš osobní růst. Mírný musí být každý, komu byly v Božím lidu svěřeny výsady a určitá autorita. Tato vlastnost nám pomáhá, abychom na změny nereagovali pyšně a abychom k novým situacím přistupovali se správným postojem. Na naší reakci záleží. Přijmeme změny? Budeme se na ně dívat jako na příležitost zkvalitnit své vlastnosti včetně mírnosti?

Změny nás budou potkávat neustále. Někdy není snadné pochopit, proč se určité věci dějí. V důsledku našich omezení a citového napětí pro nás může být těžké udržet si duchovní náhled. I přesto nám vlastnosti jako pokora, skromnost a mírnost mohou pomoci, abychom se se změnami vyrovnali a zachovali si Boží přízeň.

[Praporek na straně 4]

Jsme-li pokorní, vidíme sami sebe v pravém světle.

[Praporek na straně 5]

Mírnost je nezbytná pro náš osobní růst.

[Obrázek na straně 5]

Mojžíš musel řešit situace, které zdokonalily jeho mírnost