Zkoušky posílily naši důvěru v Jehovu

Vypráví Ada Dello Strittová

Právě se mi podařilo opsat si do sešitu denní text. Je mi 36 let, ale napsat těch několik řádek mi trvalo dvě hodiny. Proč tak dlouho? To vám vysvětlí moje maminka. (Joel)

MŮJ manžel a já jsme se stali svědky Jehovovými v roce 1968. Poté, co se nám narodili dva zdraví synové David a Marc, jsem v roce 1973 porodila našeho třetího syna Joela. Přišel na svět předčasně v nemocnici v belgickém městě Binche, které leží asi 60 kilometrů jižně od Bruselu. Vážil pouhých 1,7 kilogramu. Když mě z porodnice propustili, Joel tam ještě zůstal, protože musel přibrat na váze.

Ani po několika týdnech se jeho stav nezlepšil, a tak jsme ho s mým manželem Luigim vzali k dětskému lékaři. Když ho vyšetřil, řekl nám: „Je mi to moc líto, ale Joel má snad všechny problémy, které jeho bratři nemají.“ Rozhostilo se dlouhé ticho. V tu chvíli mi došlo, že náš chlapeček je vážně nemocný. Lékař pak vzal mého manžela stranou a sdělil mu, že naše děťátko má trisomii 21. chromozomu. Tomuto onemocnění se také říká Downův syndrom. *

Z této diagnózy jsme byli sklíčení a rozhodli jsme se navštívit ještě jiného specialistu. Ten malého Joela pečlivě vyšetřoval téměř hodinu, aniž pronesl jediné slovo. Připadalo nám to jako celá věčnost. Konečně se na nás podíval a řekl: „Joel na vás bude hodně závislý.“ Pak laskavým tónem dodal: „Ale bude šťastný, protože má rodiče, kteří ho milují.“ Zaplavila mě vlna emocí. Vzala jsem Joela do náruče a odjeli jsme domů. Tehdy mu bylo osm týdnů.

Čerpáme sílu ze shromáždění a ze služby

Další vyšetření odhalila, že Joel má vrozenou srdeční vadu a těžkou formu křivice. Jeho srdce bylo příliš velké  a tlačilo na plíce, které kvůli tomu byly náchylnější k infekcím. Zanedlouho, když mu byly čtyři měsíce, dostal zápal plic a musel opět do nemocnice, kde ho umístili do izolace. Bezmocně pozorovat, jak s nemocí bojuje, pro nás bylo velmi náročné. Toužili jsme ho pochovat a pohladit, ale deset dlouhých týdnů jsme se ho nesměli ani dotknout. Nemohli jsme dělat nic víc, než se na něj dívat, jeden druhého objímat a modlit se.

Během té obtížné doby jsme společně s šestiletým Davidem a tříletým Markem dál chodili na shromáždění. V sále Království jsme si připadali jako v Jehovově náruči. Během těch hodin, kdy jsme byli obklopeni bratry a sestrami ze sboru, jsme dokázali uvrhnout své břemeno na Jehovu a cítili jsme určitou míru vnitřního klidu. (Žalm 55:22) Dokonce i zdravotní sestry, které se staraly o Joela, si všímaly, že nám shromáždění pomáhají udržet si duševní rovnováhu.

V té době jsem Jehovu také úpěnlivě prosila, aby mi dal sílu chodit do kazatelské služby. Nechtěla jsem jen sedět doma a brečet. Přála jsem si mluvit s druhými a vyprávět jim o tom, jak mě posiluje Boží slib, že jednou budeme žít ve světě bez nemocí. Pokaždé když jsem do služby vyšla, cítila jsem, že Jehova moje modlitby vyslyšel.

„To je neuvěřitelné!“

Byli jsme moc šťastní, když jsme si Joela konečně přivezli z nemocnice domů. Ale hned následující den se naše radost změnila ve smutek. Joelův stav se rychle zhoršil a my jsme spěchali zpátky do nemocnice. Když ho lékaři vyšetřili, sdělili nám, že Joel má před sebou maximálně šest měsíců života. O dva měsíce později se zdálo, že se jejich slova vyplní, protože Joelův stav byl kritický. Jeden lékař si s námi sedl a řekl nám: „Je mi to moc líto. Už pro vašeho syna nemůžeme nic udělat.“ A pak dodal: „Teď už mu může pomoct jenom Jehova.“

Vrátila jsem se k Joelovi na pokoj. I když jsem byla fyzicky a psychicky vyčerpaná, rozhodla jsem se, že u jeho lůžka zůstanu. Střídalo se u mě několik sester ze sboru, protože Luigi se musel starat o naše dva starší chlapce. Tak to šlo celý týden. Pak se Joelovi najednou zastavilo srdce. Sestřičky přiběhly na pokoj, ale stejně mu nemohly nijak pomoct. Po několika minutách jedna z nich zašeptala: „Je po všem . . .“ Nedokázala jsem zadržet pláč a vyšla jsem z pokoje. Snažila jsem se modlit k Jehovovi, ale jen těžko jsem hledala slova. Uběhlo asi 15 minut, když na mě jedna ze sestřiček zavolala: „Joel žije!“ Vzala mě za ruku a řekla: „Pojďte se na něj podívat.“ Když jsem se k němu vrátila, jeho srdíčko zase tlouklo. Zpráva o tom, co se stalo, se rychle rozšířila. Sestřičky a lékaři se na Joela chodili dívat a mnozí z nich opakovali: „To je neuvěřitelné!“

Nečekaný krůček ve čtyřech letech

Během prvních let Joelova života nám dětský lékař často říkal, že náš syn potřebuje hodně lásky. Po jeho narození jsme s Luigim mimořádným způsobem okusili láskyplnou  péči od Jehovy, a tak jsme zase my chtěli zahrnout láskou Joela. Měli jsme k tomu spoustu příležitostí, protože potřeboval naši pomoc ve všem, co dělal.

Prvních sedm let Joelova života se každý rok opakoval stejný scénář — od října do března měl jeden zdravotní problém za druhým a my jsme s ním museli každou chvíli jezdit do nemocnice. Zároveň jsem se snažila co nejvíc věnovat Davidovi a Markovi. A oni se zase hezky zapojovali do péče o Joela a pomáhali mu dělat pokroky. Občas to přineslo překvapivé výsledky. Několik lékařů nám například řeklo, že Joel nikdy nebude chodit. Ale jednou, když mu byly čtyři roky, ho náš syn Marc vybídl: „Joeli, pojď, ukaž mamince, že to dokážeš!“ K mému údivu Joel udělal svoje první krůčky. Měli jsme obrovskou radost a společně jsme v modlitbě ze srdce poděkovali Jehovovi. Vždycky když Joel v něčem udělal sebemenší pokrok, nadšeně jsme ho chválili.

Odmalička Joela vedeme k Bohu

Tak často, jak jen to bylo možné, jsme Joela brali s sebou na shromáždění do sálu Království. Protože byl náchylný k infekcím, pořídili jsme mu speciální kočárek, který měl průhledný umělohmotný kryt. I když musel sedět za tímto krytem, ve sboru se mu moc líbilo.

Spolukřesťané nám dodávali sílu, zahrnovali nás láskou a pomáhali nám i v praktickém ohledu. Jeden bratr nám často připomínal výrok z Izajáše 59:1: „Pohleď, Jehovova ruka se nezkrátila tak, že nemůže zachránit, ani jeho ucho neztěžklo tak, že nemůže slyšet.“ Tato povzbudivá slova posilovala naši důvěru v Jehovu.

Jak Joel rostl, snažili jsme se, aby služba Jehovovi měla v jeho životě důležité místo. O Jehovovi jsme s ním mluvili při každé příležitosti, a to tak, aby si svého nebeského Otce zamiloval. Úpěnlivě jsme se modlili, aby Jehova našemu úsilí požehnal a aby naše výchova přinesla dobré ovoce.

Když bylo Joelovi asi třináct, s vděčností jsme sledovali, že mu dělá radost mluvit o biblických pravdách s druhými. Ve čtrnácti letech, když se zotavoval po velké operaci, mě moc potěšil otázkou: „Mami, můžu dát doktorovi knihu Žít navždy?“ O několik let později ho čekala další náročná operace. Uvědomovali jsme si, že ji nemusí přežít. Před operací předal Joel lékařům dopis, který jsme společně s ním připravili a který vysvětloval jeho postoj ke krvi. Operatér se Joela zeptal: „A ty s tím souhlasíš?“ Joel rozhodně odpověděl: „Ano, pane doktore.“ Byli jsme hrdí na to, že se náš syn spoléhá na svého Stvořitele a že se mu chce líbit. Také jsme si velmi vážili  toho, jak nás lékaři i sestřičky podporovali.

Joel dělá duchovní pokroky

V sedmnácti letech se Joel zasvětil Bohu a dal se pokřtít. Na ten den nikdy nezapomeneme! Pozorovat jeho duchovní pokroky nám dělá velkou radost. Jeho láska k Jehovovi ani horlivost pro pravdu od té doby nijak neochladly. Každému, koho potká, s oblibou říká: „Pravda je můj život.“

Než bylo Joelovi dvacet, naučil se číst a psát. Stálo nás to všechny nesmírné úsilí. Každé krátké slovo, které se mu podařilo napsat, jsme považovali za velké vítězství. Od té doby začíná každý den tím, že si z brožury Denně zkoumejme Písmo přečte denní text. Pak si verš pečlivě opíše do svého sešitu. Dnes už má takových sešitů úctyhodnou sbírku.

Ve dnech, kdy máme shromáždění, Joel dělá všechno proto, abychom do sálu Království přišli včas a on mohl vítat příchozí. Během shromáždění rád dává komentáře a podílí se na demonstracích. Také pomáhá s mikrofony a dostává i jiné úkoly. Pokud mu to dovoluje zdraví, chodí s námi každý týden do kazatelské služby. V roce 2007 bylo sboru oznámeno, že byl jmenován služebním pomocníkem. Radostí nám vytryskly slzy. Jehova nám opravdu bohatě požehnal.

Cítíme, že Jehova je s námi

V roce 1999 nás potkala další zkouška. Do našeho auta narazil bezohledný řidič a Luigi byl vážně zraněn. Museli mu amputovat jednu nohu a podstoupil několik náročných operací páteře. Znovu jsme díky důvěře v Jehovu pocítili sílu, kterou dává svým služebníkům v těžkých situacích. (Fil. 4:13) I když má Luigi trvalé následky, snažíme se na to dívat pozitivně. Jelikož nemůže chodit do práce, má víc času na péči o Joela, a to mi umožňuje víc se věnovat duchovním činnostem. Luigi se také může ve větší míře starat o duchovní potřeby naší rodiny i bratrů a sester ze sboru, kde slouží jako koordinátor rady starších.

Naše neobvyklá situace má tu výhodu, že můžeme trávit hodně času společně jako rodina. Naučili jsme se být rozumní a neočekávat víc, než je reálné. Když nás občas přepadne sklíčenost, svěřujeme se se svými pocity Jehovovi. Je nám líto, že poté, co naši synové David a Marc dospěli a odstěhovali se od nás, postupně Jehovovi přestali sloužit. Stále však doufáme, že se k němu vrátí. (Luk. 15:17–24)

Během všech těch let jsme pociťovali Jehovovu podporu a naučili jsme se na něj spoléhat v každé obtížné situaci. Hodně pro nás znamenají slova z Izajáše 41:13: „Tvou pravici svírám já, Jehova, tvůj Bůh, Ten, který ti říká: ‚Neboj se. Já sám ti pomohu.‘“ Víme, že náš nebeský Otec nás pevně drží za ruku, a to je pro nás zdrojem útěchy. Opravdu můžeme říct, že zkoušky, kterými jsme prošli, posílily naši důvěru v Jehovu.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 16 a 17]

Joel se svojí maminkou Adou

[Obrázek na straně 18]

Ada, Joel a Luigi

[Obrázek na straně 19]

Joel rád vítá bratry a sestry, kteří přicházejí do sálu Království