Rané křesťanství a bohové Římské říše

PLINIUS MLADŠÍ, místodržitel Bithýnie, v dopise římskému císaři Trajánovi napsal: „U těch, na něž mi učinili udání, že jsou křesťany, [jsem se] držel následujícího postupu. Ptal jsem se jich, zda křesťany jsou, a když se k tomu přiznali, ptal jsem se podruhé a potřetí, pohroziv jim smrtí. Ty, kteří na své výpovědi trvali, jsem poručil odvést k potrestání.“ * Plinius však „uznal za vhodné propustit“ ty, kdo popřeli, že jsou křesťany, prokleli Krista a uctívali sochu císaře, kterou spolu s obrazy bohů nechal za tímto účelem k soudu přinést.

První křesťané byli pronásledováni proto, že odmítali uctívat císaře a obrazy různých bohů. A co jiná náboženství v Římské říši? Kteří bohové byli uctíváni a jak na ně Římané pohlíželi? Proč byli křesťané za svůj postoj pronásledováni? Odpovědi na tyto otázky nám pomohou správně se zachovat v situacích, kdy je zkoušena naše věrná oddanost Jehovovi.

Jaká náboženství existovala v Římské říši

V Římské říši se mluvilo mnoha jazyky, mísily se tam rozmanité kultury a lidé uctívali nepřeberné množství bohů. Judaismus byl sice pro Římany náboženstvím velmi podivným, ale byl pokládán za religio licita neboli zákonné náboženství a měl ochranu státu. V jeruzalémském chrámu byly dvakrát denně obětovány dvě ovce a býk za císaře a římský národ. Římanům nezáleželo na tom, zda tyto oběti usmiřují jednoho boha nebo mnoho bohů. Důležité pro ně bylo, že se jedná o dostatečný projev loajálnosti Židů k Římu.

V místních kultech se odrážely různé formy pohanství. Všeobecně byla přijímána řecká mytologie a rozšířené bylo věštění. Východní mysterijní náboženství svým stoupencům slibovala nesmrtelnost, přímé zjevení a přístup k bohům prostřednictvím mystických rituálů. Tato náboženství se rozšířila po celé říši. V prvních stoletích našeho letopočtu byl populární kult egyptského boha Serápida a bohyně Isis, dále syrské bohyně Atargatis, která měla podobu ryby, a perského boha slunce Mithry.

 Pohanskou atmosféru, která obklopovala první křesťany, jasně vykresluje biblická kniha Skutky. Například v ní čteme, že římský prokonzul na Kypru využíval služeb židovského kouzelníka. (Sk. 13:6, 7) Obyvatelé Lystry pokládali Pavla a Barnabáše za řecké bohy Herma a Dia. (Sk. 14:11–13) Ve Filipech Pavel potkal jistou služku, která provozovala věštění. (Sk. 16:16–18) Atéňanům tento apoštol řekl, že „patrně [mají] ve všem větší bázeň před božstvy než jiní“. V tomto městě také viděl oltář s nápisem „Neznámému Bohu“. (Sk. 17:22, 23) Obyvatelé Efezu uctívali bohyni Artemis. (Sk. 19:1, 23, 24, 34) Lidé na ostrově Malta o Pavlovi prohlásili, že je bůh, protože mu hadí uštknutí nezpůsobilo žádné problémy. (Sk. 28:3–6) V takovém prostředí se křesťané museli mít na pozoru před vlivy, které mohly jejich čisté uctívání zkazit.

Římské náboženství

Římané se na cizí božstva, s nimiž se setkávali při dobývání nových území, dívali jako na jiné formy bohů, které již znali. Cizí kulty nemýtili, ale přijímali je za své. Římské náboženství tudíž bylo tak různorodé, jak různorodá byla populace této říše. V římském pojetí náboženství neměl žádný bůh výlučné postavení. Lidé mohli uctívat několik různých bohů současně.

Nejvyšším z původních římských bohů byl Jupiter, nazývaný také Optimus Maximus neboli nejlepší a nejvyšší. Římané věřili, že tento bůh se projevuje větrem, deštěm, bleskem a hromem. Jovova sestra a choť byla Juno. Ta byla spojována s měsícem a říkalo se o ní, že dohlíží na všechny stránky života žen. Jupiter měl také dceru Minervu, bohyni řemesel, umění a války.

Bohů, které Římané uctívali, byl bezpočet. Larové a penáti chránili rodinu a domácnost. Vesta byla bohyně domácího krbu. Janus, který byl zobrazován se dvěma obličeji, byl bohem počátků. Svého patrona mělo i každé řemeslo. Římané dokonce zbožšťovali abstraktní pojmy. Pax chránil mír, Salus byla bohyně zdraví, Pudicitia bohyně cudnosti, Fides bohyně věrnosti, Virtus  bůh odvahy a Voluptas bohyně rozkoše. Římané se domnívali, že vůli bohů je podřízeno vše, co dělají ve veřejném i soukromém životě. A tak aby si zabezpečili úspěch, snažili se příslušného boha si naklonit rituálními modlitbami, oběťmi a svátky.

Jedním ze způsobů, jak zjistit vůli bohů, bylo hledat znamení. Dělalo se to především zkoumáním vnitřností obětovaných zvířat. Lidé věřili, že stav a vzezření těchto orgánů ukazují, zda bohové schvalují či neschvalují chystaný počin.

Koncem druhého století př. n. l. Římané už své význačné bohy ztotožňovali s bohy řeckými — Jova s Diem, Junonu s Herou a tak dále. Zároveň přijali mytologii, která s nimi byla spojena. Ta bohy rozhodně neukazovala v příznivém světle, protože měli stejné chyby a omezení jako lidé. Zeus byl například popisován jako sexuální násilník a pedofil, který má pohlavní styky jak se smrtelnicemi, tak s údajně nesmrtelnými bytostmi. Nemravná dobrodružství těchto bohů, která byla oblíbeným námětem divadelních her, dávala jejich ctitelům oprávnění holdovat nízkým chtíčům.

Vzdělaných lidí, kteří mytologii chápali doslova, bylo pravděpodobně málo. Někteří ji považovali za pouhou alegorii. To možná bylo důvodem, proč Pontský Pilát položil známou otázku: „Co je pravda?“ (Jan 18:38) Podle jedné publikace vyjadřovala „běžný názor vzdělaných lidí, že jakýkoli pokus dopátrat se v tomto ohledu něčeho spolehlivého je odsouzen k nezdaru“.

Uctívání císaře

Uctívání císaře začalo za vlády Augusta (27 př. n. l. až 14 n. l.). Obzvlášť ve východních provinciích, kde se mluvilo řecky, mnozí obyvatelé pociťovali k Augustovi velkou vděčnost, protože jim po dlouhém období válek zajistil prosperitu a mír. Lidé si přáli mít trvalou ochranu v podobě nějaké viditelné autority. Toužili po instituci, která by dokázala překonat náboženské rozdíly, podporovala by vlastenectví a sjednocovala by svět pod vládou jeho „zachránce“. Výsledkem bylo, že na císaře se začalo pohlížet jako na boha.

Během svého života si Augustus nepřál být označován jako bůh, ale trval na tom, aby byla uctívána Dea Roma — bohyně, která zosobňovala město Řím. Augustus byl za boha prohlášen posmrtně. V jeho době se náboženské cítění a vlastenectví v provinciích zaměřilo na centrum říše a na jejího panovníka. Nový kult císaře se brzy rozšířil do všech provincií a stal se prostředkem, jak vzdát poctu státu a vyjádřit mu loajalitu.

Prvním římským císařem, který požadoval, aby byl uctíván jako bůh, byl Domitianus (81 až 96 n. l.). V té době už Římané rozlišovali křesťanské náboženství od židovského a tomuto hnutí, které pokládali za nový kult, se stavěli na odpor. Pravděpodobně za Domitianovy vlády byl apoštol Jan poslán do vyhnanství na ostrov Patmos za to, že „vydával svědectví o Ježíšovi“. (Zjev. 1:9)

Jan zde napsal knihu Zjevení. Zmiňuje se v ní o Antipovi, křesťanovi, který byl zabit v Pergamu, významném středisku uctívání císaře. (Zjev. 2:12, 13) Je možné, že někdy v té době začala římská vláda vyžadovat, aby  křesťané prováděli obřady související se státním náboženstvím. Z dopisu Trajánovi citovaného na začátku článku každopádně vyplývá, že v roce 112 n. l. už Plinius trval na tom, aby křesťané v Bithýnii takové obřady prováděli.

Traján Plinia pochválil za to, jak v případě křesťanů postupoval, a nařídil, aby ti, kteří odmítnou uctívat římské bohy, byli popraveni. Napsal: „Avšak těm, kteří popřou, že by byli křesťany, a také to skutkem jasně dokáží — to je modlitbou k našim bohům — ať se dostane milosti za pokání, i když byli předtím v podezření.“

Římané nedokázali pochopit náboženství, které vyžaduje výlučnou oddanost. Jejich bohové si na nic takového nárok nedělali. Proč by to tedy měl vyžadovat křesťanský Bůh? Uctívání státního božstva bylo pokládáno za pouhý projev uznání politického systému. Kdo se do něj odmítl zapojit, byl považován za vlastizrádce. Jak zjistil Plinius, většinu křesťanů nebylo možné k takovému uctívání nijak přinutit. Byl to pro ně skutek nevěry vůči Jehovovi a řada jich tehdy raději zemřela, než by uctívala císaře.

Proč by to mělo zajímat nás? Od občanů některých zemí se i dnes očekává, že budou projevovat nábožnou úctu státním symbolům. Jako křesťané určitě respektujeme autoritu světských vlád. (Řím. 13:1) Avšak co se týče obřadů spojených se státními symboly, je pro nás směrodatné to, že Jehova trvá na výlučné oddanosti a ve svém Slově nám říká, abychom ‚prchali před modlářstvím‘ a ‚střežili se před modlami‘. (1. Kor. 10:14; 1. Jana 5:21; Nah. 1:2) Ježíš prohlásil: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“ (Luk. 4:8) Vždy tedy buďme svému Bohu věrní.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 5]

Praví křesťané projevují výlučnou oddanost Jehovovi.

[Obrázky na straně 3]

První křesťané odmítali uctívat císaře nebo obrazy bohů

Císař Domitianus

Zeus

[Podpisky]

Císař Domitianus: Todd Bolen/Bible Places.com; Zeus: Todd Bolen/Bible Places.com, fotografie pořízena v Archaeological Museum of Istanbul

[Obrázek na straně 4]

Křesťané v Efezu odmítali uctívat bohyni Artemis, jejíž kult se zde těšil velké oblibě (Skutky 19:23–41)