Služba v době velkého vzrůstu

Vypráví Harley Harris

Dne 2. září 1950 jsme byli na krajském sjezdu ve městě Kennett v americkém státě Missouri. Venku se shromáždil dav rozzuřených lidí. Starosta chtěl zajistit naši bezpečnost, a tak povolal národní gardu. Vojáci s puškami a bajonety stáli po obou stranách ulice. Když jsme šli k autům, lidé na nás pokřikovali nadávky. Odjeli jsme do města Cape Girardeau, kde pak proběhl zbytek sjezdu. Tehdy mi bylo 14 let a na tom krajském sjezdu jsem se dal pokřtít. Dovolte, abych vám vyprávěl, jak jsem v takovém bouřlivém období začal sloužit Jehovovi.

POČÁTKEM 30. let moji prarodiče spolu se svými osmi dětmi slyšeli nahrávky několika proslovů bratra Rutherforda a pochopili, že našli pravdu. Moji rodiče Bay a Mildred Harrisovi byli pokřtěni v roce 1935 na sjezdu ve Washingtonu. Měli obrovskou radost, že patří k ‚velkému zástupu‘, jehož totožnost byla na tom sjezdu odhalena. (Zjev. 7:9, 14)

Narodil jsem se v roce 1936 a v následujícím roce se rodiče přestěhovali do nepřiděleného území ve státě Mississippi. Na tak odlehlé místo nejezdil ani cestující dozorce. Účastnili jsme se však sjezdů a rodiče byli v písemném styku s bratry z betelu. Jiný kontakt s Boží organizací jsme neměli.

Služba v dobách pronásledování

Během druhé světové války byli svědkové Jehovovi kvůli svému neutrálnímu postoji pronásledováni. V té době jsme se přestěhovali do města Mountain Home ve státě Arkansas. Když jsme jednou s tatínkem sloužili na ulici, nějaký muž mu nečekaně vytrhl z ruky časopisy a na místě je spálil. Řekl nám, že jsme zbabělci, protože nechceme jít do války. Bylo mi teprve pět let, a tak jsem se rozplakal. Tatínek se na toho muže klidně a beze slova díval a on pak odešel.

Setkávali jsme se ale i s dobrými lidmi, kteří nám byli příznivě nakloněni. Jednou, když jsme byli v autě, nás obklopil dav. V tu chvíli se tam objevil státní žalobce a zeptal se: „Co se tady děje?“ Jeden muž odpověděl: „To jsou svědkové Jehovovi! Nechtějí bojovat za  svou vlast.“ Státní žalobce vyskočil na stupátko našeho auta a silným hlasem zvolal: „Bojoval jsem v první světové válce a budu bojovat i v téhle! Ale tyhle lidi nechte být, nikomu neubližují.“ Dav se v klidu rozešel. Lidem, kteří se nás zastali, jsme za jejich laskavost byli velmi vděčni. (Sk. 27:3)

Povzbuzující sjezdy

Sjezd, který se v roce 1941 konal ve městě St. Louis ve státě Missouri, byl přesně to, co jsme potřebovali. Podle jednoho odhadu se ho zúčastnilo 115 000 lidí. Pokřtěno jich bylo 3 903, což byl neuvěřitelný počet. Dobře si vzpomínám na proslov „Děti Krále“, který přednesl bratr Rutherford. Mluvil přímo k nám, mladým, a každý z nás dostal nádhernou modrou knihu Děti. Tento sjezd mi pomohl zvládnout to, co přišlo v následujícím roce.

Začal jsem chodit do základní školy, ale netrvalo dlouho a já i moje sestřenice jsme byli ze školy vyloučeni, protože jsme nechtěli zdravit vlajku. Každý den jsme chodili lesem do školy, abychom zjistili, zda vedení školy nezměnilo názor. Pokaždé nás ale poslali zase domů. Považovali jsme to za příležitost dávat najevo svou věrnou oddanost Božímu Království.

Zanedlouho Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že zdravení vlajky není povinné. Konečně jsme zase mohli chodit do školy. Učitel byl velmi laskavý a pomohl nám doučit se to, co jsme zameškali. Hezky se k nám chovali i spolužáci.

Vzpomínám si také na sjezd v Clevelandu ve státě Ohio v roce 1942. Bratr Nathan H. Knorr tam měl proslov na námět „Mír — může být trvalý?“. Rozebíral 17. kapitolu knihy Zjevení a vysvětlil, že druhá světová válka skončí a přijde období relativního míru. Očekával se velký rozmach kazatelské činnosti, a proto byla v roce 1943 otevřena škola Gilead. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že to bude mít vliv i na můj život. Období míru skutečně přišlo a pronásledování ustalo. V roce 1950 však začala korejská válka, což vedlo k nové vlně odporu proti naší kazatelské činnosti. A právě tehdy došlo k události, o které jsem se zmínil v úvodu.

Celodobá služba

V roce 1954 jsem ukončil střední školu a o měsíc později začal s průkopnickou službou. Nejprve jsem sloužil ve městě Kennett ve státě Missouri, kde nás v roce 1950 obklíčil dav lidí. V březnu roku 1955 jsem byl pozván do betelu. Byl jsem přidělen do sboru, v jehož obvodu leželo náměstí Times Square v centru New Yorku. Život ve městě byl úplně jiný než na venkově, lidé pořád někam pospíchali. Přesto se mně dařilo zaujmout je tím, že jsem v časopise nalistoval nějaký zajímavý článek a zeptal se jich: „Napadla vás někdy tato otázka?“ Mnozí si časopis vzali.

K tomu, co jsem měl v betelu nejraději, patřilo ranní uctívání. Bratr Knorr dokázal krásně objasňovat biblické verše a vysvětlovat jejich praktickou hodnotu. S námi, mladými svobodnými bratry, si povídal jako otec a často nám dával výborné rady, jak se chovat k sestrám.

V roce 1960 jsem se rozhodl, že se ožením. Odpovědným bratrům jsem napsal, že za 30 dní, což byla lhůta pro ukončení služby v betelu, chci odejít. Žádnou odpověď jsem však nedostal. Byl jsem ostýchavý, ale přesto jsem na konci 30 dní sebral odvahu, abych se zeptal, jestli bratři můj dopis dostali. Telefon zvedl Robert Wallen a řekl mi, že se za mnou zastaví na pracovišti. Zeptal se mě, co bych řekl na to sloužit jako zvláštní průkopník nebo krajský dozorce. „Ale Bobe,“ odpověděl jsem, „vždyť je mi teprve 24 a nemám žádné zkušenosti.“

 Krajská služba

Když jsem večer přišel na pokoj, čekala tam na mě velká obálka. V ní byla přihláška do zvláštní průkopnické služby a přihláška do krajské služby. Málem se mi podlomila kolena. Nakonec jsem byl pověřen tím, abych jako krajský dozorce sloužil svým bratrům na jihozápadě státu Missouri a ve východním Kansasu. Než jsem z betelu odešel, zúčastnil jsem se schůzky pro cestující dozorce. Bratr Knorr v závěru schůzky řekl: „To, že jste krajští nebo oblastní dozorci, neznamená, že víte víc než bratři ve sborech. Někteří z nich mají mnohem více zkušeností. Okolnosti jim však neumožňují, aby měli takovou výsadu jako vy. Můžete se od nich hodně naučit.“

A opravdu to tak bylo. Velkým příkladem pro mě byl bratr Fred Molohan s manželkou a jeho bratr Charley, kteří žili ve městě Parsons v Kansasu. Pravdu poznali začátkem 20. století a bylo úžasné naslouchat jejich vyprávění. Mnohé z toho, co zažili, se stalo ještě před tím, než jsem se narodil. Jiným takovým letitým bratrem byl John Wristen z města Joplin v Missouri. Byl velmi laskavý a desítky let sloužil jako průkopník. Tito drazí bratři měli k teokratickým opatřením velkou úctu. Cítil jsem, že navzdory mému mládí si mě jako krajského dozorce váží.

V roce 1962 jsem se oženil s Cloris Knocheovou, energickou rusovlasou průkopnicí. Společně jsme pokračovali v krajské službě. Když jsme bydleli u bratrů, měli jsme možnost lépe je poznat. Mladé lidi jsme se snažili povzbuzovat k celodobé službě. Právě to potřebovali Jay Kosinski a JoAnn Kresymanová. Ve službě jsme jim vyprávěli o tom, jakou radost nám přináší obětavý způsob života, což je podnítilo k tomu, aby si dali duchovní cíle. JoAnn se stala zvláštní průkopnicí a Jay sloužil v betelu. Později se vzali a už asi 30 let jsou v krajské službě.

Misionářská služba

V roce 1966 se nás bratr Knorr zeptal, zda bychom chtěli sloužit v zahraničí. Odpověděli jsme: „Jsme spokojeni tam, kde jsme, ale pokud bude potřeba sloužit jinde, rádi tam půjdeme.“ O týden později jsme dostali pozvání do školy Gilead. Bylo úžasné být zpátky v betelu, učit se ve škole a znovu se vidět s mnoha bratry a sestrami, které jsem měl rád a vážil si jich. Se svými spolužáky, kteří věrně slouží Jehovovi až dodnes, jsme se velmi spřátelili.

S Cloris jsme byli posláni do Ekvádoru v Jižní Americe. Spolu s námi tam byli přiděleni také Dennis a Edwina Cristovi, Ana Rodríguezová a Delia Sánchezová. Cristovi byli pověřeni službou v hlavním městě Quitu. My spolu s Anou a Deliou jsme dostali za úkol sloužit ve městě Cuenca, což je třetí největší ekvádorské město. Do našeho obvodu patřily dvě provincie. První sbor ve městě se  začal scházet v našem obývacím pokoji. Celkem nás bylo šest. Říkali jsme si, zda se nám vůbec podaří propracovat celý obvod.

Cuenca je město kostelů. O náboženských svátcích se tam konala velká procesí. Místní lidé však měli mnoho nezodpovězených otázek. Například Mario Polo, cyklistický šampion, mě při našem prvním setkání překvapil otázkou: „Kdo je nevěstka, o které se píše v knize Zjevení?“

Jednou večer přišel Mario k nám a byl velmi rozrušený. Ukázalo se, že evangelický pastor mu dal nějaké publikace, ve kterých svědkové Jehovovi byli stavěni do špatného světla. Vysvětlil jsem Mariovi, že když je někdo z něčeho obviněn, měl by mít příležitost se hájit. Na druhý den tedy Mario pozval pastora i mě k sobě domů, abych na obvinění mohl reagovat. Navrhl jsem, že bychom mohli mluvit o Trojici. Když pastor přečetl verš Jan 1:1, Mario mu sám vysvětlil, co tento verš vlastně znamená. A tak to šlo s každým veršem, na který pastor poukázal. Nakonec odešel, aniž pravdivost nauky o Trojici dokázal. Maria i jeho manželku to přesvědčilo, že svědkové Jehovovi mají pravdu. Stali se z nich horliví obhájci biblických nauk. Dnes je ve městě Cuenca 33 sborů a na rozlehlém území, které původně patřilo do našeho obvodu, je jich celkem 63. Z tak velkého vzrůstu máme obrovskou radost.

Služba v odbočce

V roce 1970 jsme já a Al Schullo byli požádáni, abychom dohlíželi na činnost odbočky v Guayaquilu. Balení literatury pro 46 sborů, které v Ekvádoru byly, měl na starost Joe Sekerak, jenž do odbočky docházel. Cloris ještě nějakou dobu pokračovala v misionářské službě. Pomohla ke křtu 55 lidem. Na některých sjezdech bylo pokřtěno až pět jejích zájemců.

Studovala například se ženou jménem Lucresia. Přestože její manžel byl odpůrce, Lucresia se nakonec dala pokřtít a začala sloužit jako pravidelná průkopnice. O Jehovovi poučovala i své děti. Dva její synové jsou nyní sborovými staršími a jeden je zvláštním průkopníkem. Dcera slouží jako průkopnice. Vnučka Lucresie se provdala za horlivého bratra a společně slouží jako zvláštní průkopníci. Tato rodina pomohla poznat pravdu mnoha lidem.

V roce 1980 už bylo v Ekvádoru asi 5 000 zvěstovatelů. V důsledku takového vzrůstu byla zapotřebí větší odbočka. Jeden bratr nám nabídl pozemek, který měl rozlohu přes 30 hektarů a byl na okraji města Guayaquil. V roce 1984 jsme tam začali stavět novou odbočku a sjezdový sál. Tyto budovy byly zasvěceny v roce 1987.

Pomoc bratrů ze zahraničí

V průběhu let pro nás bylo velkým povzbuzením to, že do Ekvádoru přijíždělo mnoho zvěstovatelů a průkopníků z jiných zemí, kteří chtěli pomáhat tam, kde to bylo více zapotřebí. Zvláště si vzpomínám na Andyho Kidda z Kanady. Byl to učitel v důchodu a přijel v roce 1985, kdy mu bylo 70 let. Věrně tu sloužil až do roku 2008, kdy ve věku 93 let zemřel. Když jsem se s ním setkal poprvé, byl jediným starším v malém sboru. Španělština mu dělala problémy, ale přesto měl veřejnou přednášku a potom vedl studium Strážné věže. Také předsedal teokratické škole a měl většinu úkolů na služebním shromáždění. Dnes jsou v tom místě dva velké sbory, ve kterých je téměř 200 zvěstovatelů a mnoho starších.

Ze Spojených států se do Ekvádoru přestěhoval i s rodinou Ernesto Diaz. Po osmi měsících řekl: „Naše tři děti se rychle naučily  španělsky a staly se vynikajícími zvěstovateli. Dosáhl jsem toho, co se mi v tomto systému věcí zdálo neuskutečnitelné — jsem pravidelný průkopník a celodobé službě se věnuji i s rodinou. Dohromady vedeme 25 biblických studií. To všechno naši rodinu ještě více stmelilo a já se cítím k Jehovovi blíž než kdykoli předtím.“ Takových drahých bratrů a sester si moc vážíme.

V roce 1994 bylo zapotřebí odbočku zvětšit, a to na dvojnásobek. V roce 2005 počet zvěstovatelů v Ekvádoru překročil 50 000 a opět bylo nutné odbočku rozšířit. Zvětšili jsme sjezdový sál a postavili obytnou budovu a kanceláře pro překladatele. Nové objekty byly zasvěceny 31. října 2009.

Když jsem byl v roce 1942 vyloučen ze školy, bylo ve Spojených státech asi 60 000 svědků Jehovových a teď je jich tam hodně přes milion. Když jsme v roce 1966 přijeli do Ekvádoru, bylo tam asi 1 400 hlasatelů Království a teď je jich více než 68 000. Jejich počet ale určitě ještě poroste, protože v Ekvádoru se vede 120 000 biblických studií a v roce 2009 se Slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo přes 232 000 lidí. Jehova svému lidu požehnal tak, jak jsme si to ani nedokázali představit. Je úžasné žít v době, kdy dochází k tak velkému vzrůstu. *

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 5]

Sjezd pořádaný pod širým nebem (1981) a sjezdový sál u Guayaquilu (2009) na témže pozemku