Stále mám hojnost práce v Jehovově organizaci
Stále mám hojnost práce v Jehovově organizaci
Vypráví Vernon Zubko
DĚTSTVÍ jsem prožil na farmě u vesnice Stenen v kanadské provincii Saskatchewan. Moji rodiče Fred a Adella se velmi namáhali, aby se duchovně i hmotně starali o mě, mou starší sestru Aurellii a mladší sourozence Alvina, Allegru a Daryla. Dodnes jsme rodičům vděční za to, že nás vychovali v pravdě.
Tatínek, který měl nebeskou naději, byl nebojácným kazatelem. Tvrdě pracoval, abychom měli z čeho žít, a zároveň dbal na to, aby všichni věděli, že je svědkem Jehovovým. Vždycky mluvil o pravdě. Jeho horlivost a odvaha se mi vryly hluboko do paměti. Říkával mi: „Stále měj hojnost práce v Jehovově organizaci. Vyhneš se tak mnoha problémům.“
Ve Stenenu a okolí jsme často vydávali svědectví na ulici. Někdy to pro mě nebylo vůbec jednoduché. V každém městečku se našel někdo, kdo se nám mladším posmíval. Vzpomínám si, že když mi bylo osm let a stál jsem na rohu ulice se Strážnou věží a Probuďte se!, obstoupila mě parta výrostků. Sebrali mi novou čepici a dali ji na sloupek, u kterého jsem stál. Naštěstí si toho hned všiml jeden starší bratr, který sloužil opodál a měl mě na starost. Přišel a zeptal se: „Verne, je všechno v pořádku?“ Kluci okamžitě zmizeli. Nebyl to příjemný zážitek, ale byl poučný — pochopil jsem, že při službě na ulici je lepší chodit, a ne stát jako sloup. Takové situace mi pomáhaly i v tom, abych měl odvahu kázat dveře ode dveří.
Alvin a já jsme byli pokřtěni v květnu 1951. Tehdy mi bylo 13 let. Stále si pamatuji, jak nás ve svém proslovu ke křtu bratr Jack Nathan nabádal, aby se nám nikdy nestalo, že by uplynul měsíc a my jsme s nikým o Jehovovi nemluvili. * V naší rodině jsme za nejlepší způsob života vždy považovali průkopnickou službu. A tak když jsem v roce 1958 ukončil školu, přestěhoval jsem se do Winnipegu v provincii Manitoba, abych tam sloužil jako průkopník. Do té doby jsem v našem rodinném podniku hobloval prkna. Přestože byl tatínek rád, že jsme pracovali spolu, on i maminka mě k celodobé službě hodně povzbuzovali a v mém rozhodnutí přestěhovat se mě oba podpořili.
Nová kapitola mého života
V roce 1959 odbočka požádala, aby se každý, kdo může, přestěhoval do Québeku, kde bylo zapotřebí více kazatelů. A tak jsem se rozhodl sloužit jako průkopník v Montrealu. 1. Kor. 9:22, 23)
Byla to velká změna a začala tím nová kapitola mého života. Musel jsem se naučit francouzsky a přizpůsobit se jiné kultuře. Náš krajský dozorce mi poradil: „Nikdy neříkej: ‚Doma jsme to dělali takhle.‘“ Byla to dobrá rada. (Když jsem se do Québeku přestěhoval, sloužil jsem sám. V únoru 1961 jsem ale získal spolupracovnici. Oženil jsem se s mladou sestrou Shirley Turcotteovou, se kterou jsem se znal z Winnipegu. I ona vyrostla v rodině, která milovala Jehovu. Shirley se pro mě stala neocenitelným zdrojem síly a povzbuzení.
Cesta po Gaspé
Dva roky po svatbě jsme byli jmenováni zvláštními průkopníky a začali jsme sloužit ve městě Rimouski v provincii Québec. Na jaře dalšího roku nás odbočka požádala, abychom propracovali poloostrov Gaspé na východním pobřeží Kanady. Měli jsme zasít tolik semen pravdy, kolik jen šlo. (Kaz. 11:6) Kromě potravin a oblečení jsme do auta naložili přes 1 000 časopisů a téměř 400 knih a vydali se na měsíc dlouhou cestu. Systematicky jsme sloužili ve všech vesničkách na poloostrově. Z místní rozhlasové stanice zaznělo varování, že přijíždějí svědkové Jehovovi a že lidé by si od nich neměli brát žádné publikace. Většina místních obyvatel však toto oznámení nepochopila. Mysleli si, že rozhlasová stanice naše publikace doporučuje, a tak si je brali.
To, že máme právo kázat, bylo v těch letech v určitých částech Québeku něco nového. Nebylo proto ničím neobvyklým, když nás zastavila policie. To se stalo i v jednom městě, kde jsme téměř u každých dveří nechali nějakou publikaci. Policista nás požádal, abychom s ním šli na stanici. Tam vyšlo najevo, že místní právník vydal nařízení, které naši službu zakazovalo. Měl jsem u sebe dopis z odbočky v Torontu, který podrobně vysvětloval, na základě čeho máme právo kázat. Jelikož policejní náčelník měl ten den volno, ukázal jsem dopis přímo právníkovi. Přečetl si ho a vyhrkl: „Podívejte se, já nechci mít žádné problémy. To, abych vám zakázal mluvit s lidmi, si přál místní kněz.“ Nechtěli jsme, aby si lidé mysleli, že jsme dělali něco nezákonného, a tak jsme se okamžitě vrátili tam, kde nás policista zadržel, a pokračovali ve službě.
Druhý den ráno jsme na stanici šli znovu, abychom si promluvili s policejním náčelníkem. Když se dozvěděl, co se stalo, rozčílil se. Měli jste slyšet, co právníkovi řekl do telefonu! Potom nás ujistil, že pokud bychom měli nějaké problémy, máme mu hned zavolat a on to dá do pořádku. I když jsme pro místní obyvatele byli cizinci a francouzsky jsme nemluvili plynně, byli k nám laskaví a pohostinní. Přesto jsme si říkali, zda někdo z nich přijme pravdu. Odpověď jsme dostali o několik let později, když jsme se na poloostrov Gaspé vrátili, abychom tam pomáhali stavět sály Království. Zjistili jsme, že mnozí z těch, kterým jsme tehdy vydali svědectví, jsou teď našimi spoluvěřícími. Jehova opravdu působí vzrůst. (1. Kor. 3:6, 7)
Dědictví od Jehovy
V roce 1970 se nám narodila dcera Lisa. Toto dědictví od Jehovy vneslo do našeho života mnoho radosti. Shirley a Lisa se mnou pracovaly na řadě staveb sálů Království. Když Lisa ukončila školu, řekla: „Mami a tati, nějakou dobu jste kvůli mně nemohli být v celodobé službě, a tak to teď chci vynahradit. Budu sloužit jako průkopnice.“ Od té doby uplynulo více než 20 let a Lisa je pořád v průkopnické službě, teď i se svým manželem Sylvainem. Společně pracovali také
na několika stavebních projektech v zahraničí. Cílem naší rodiny je i nadále žít skromně a plně se věnovat službě pro Jehovu. Na to, co Lisa tehdy řekla, jsem nikdy nezapomněl. Později mě navíc podnítila k tomu, abych se do celodobé služby vrátil. Od roku 2001 jsem znovu průkopníkem a díky tomu se stále učím spoléhat ve všem na Jehovu a žít jednoduchým způsobem života, který přináší hluboké uspokojení a radost.Při stavebních projektech je tím nejdůležitějším láska a věrnost
Jehova mě naučil, že když se člověk dá k dispozici a přijme od něj jakýkoli úkol, vede to k velkému požehnání. Sloužím v regionálním stavebním výboru a to, že mám možnost pracovat na různých projektech s bratry a sestrami po celém Québeku i jinde, považuji za velkou výsadu.
Někteří dobrovolníci možná nedokážou působivě mluvit z pódia, ale při stavbách sálů Království odvádějí vynikající práci. Vkládají do ní celé své srdce a plně využívají své schopnosti. Pokaždé je výsledkem nádherná budova, která slouží k uctívání Jehovy.
Jednou se mě někdo zeptal: „Které vlastnosti jsou pro dobrovolníka na stavbách sálů Království nejdůležitější?“ Na základě svých zkušeností mohu říct, že takový člověk především musí milovat Jehovu a jeho Syna a také své spoluvěřící. (1. Kor. 16:14) Druhá věc je, že musí být věrný. Když se něco nedaří tak, jak bychom si přáli, a to se stává, věrný člověk bude dál jednat v souladu s pokyny Boží organizace. Věrnost mu také pomůže, aby byl ochoten pracovat i na dalších stavbách.
Jsem vděčný Jehovovi
Tatínek zemřel v roce 1985, ale jeho rada, že stále mám mít hojnost práce v Jehovově organizaci, se mi nesmazatelně vryla do mysli. Nepochybuji o tom, že stejně jako jiní křesťané, kteří už obdrželi své místo v nebeské části Jehovovy organizace, i tatínek tam má hojnost práce. (Zjev. 14:13) Mamince je 97 let. Je po mrtvici, a hůře se jí kvůli tomu mluví, ale pořád si dobře pamatuje, co je napsáno v Bibli. Ve svých dopisech z ní cituje a povzbuzuje nás, abychom i nadále Jehovovi věrně sloužili. Já i moji sourozenci jsme za takové milující rodiče moc vděční.
Jehovovi jsem vděčný i za Shirley, svou oddanou manželku. Věrně se drží rady, kterou dostala od své maminky: „Vern bude mít v Boží organizaci hodně práce a ty se musíš naučit dělit se o něj s druhými.“ Když jsme se před 49 lety brali, řekli jsme si, že společně budeme sloužit Jehovovi, spolu budeme stárnout, a pokud přežijeme konec tohoto systému věcí, budeme zase spolu mládnout a sloužit Jehovovi navždy. Celá ta léta máme „hojnost práce v Pánově díle“. (1. Kor. 15:58) Jehova se o nás opravdu stará a díky němu nám nic dobrého nikdy nechybělo.
[Poznámka pod čarou]
^ 6. odst. Životní příběh Jacka Hallidaye Nathana vyšel ve Strážné věži z 1. září 1990 na stranách 10–14.
[Obrázek na straně 31]
„Cílem naší rodiny je i nadále žít skromně a plně se věnovat službě pro Jehovu“