Výmluvy — Jak je vnímá Jehova?

„ŽENA, kterou tys mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala ovoce ze stromu, a tak jsem jedl,“ řekl muž. „Had — on mě podvedl, a tak jsem jedla,“ reagovala žena. Těmito slovy, kterými naši prarodiče Adam a Eva odpověděli Bohu, začala dlouhá historie výmluv. (1. Mojž. 3:12, 13)

Adam a Eva neuposlechli záměrně, a proto nad nimi Jehova vynesl rozsudek. Jejich zdůvodnění nepřijal. (1. Mojž. 3:16–19) Znamená to, že když člověk zdůvodňuje svou chybu, je to pokaždé výmluva? Zamysleme se nejprve nad tím, co výmluva vlastně je.

Výmluva je vymyšlený důvod uváděný k vysvětlení toho, proč člověk něco udělal či neudělal. Je to tedy něco jiného než omluva, k níž patří pravdivé vysvětlení toho, co se stalo, a může být základem pro shovívavost nebo odpuštění. V případě Adama a Evy to však bylo tak, že pravý důvod svého jednání se oba provinilci snažili skrýt. I v dnešním světě jsou výmluvy běžné, a tak se může stát, že když člověk zdůvodňuje svou chybu, druzí jeho omluvu považují za výmluvu.

Pokud uvádíme důvody, proč jsme něco udělali nebo neudělali, a to zvláště v souvislosti s naší službou Bohu, musíme dávat pozor, abychom se ‚neklamali falešným uvažováním‘. (Jak. 1:22) Zamysleme se proto nad několika biblickými příklady a zásadami, které nám pomohou, abychom se ‚dál přesvědčovali o tom, co je přijatelné Pánu‘. (Ef. 5:10)

Co od nás Bůh očekává

V Bibli jsou uvedena konkrétní přikázání, která jako Boží služebníci musíme dodržovat. Například pokyn „jděte . . . a čiňte učedníky z lidí všech národů“ je přikázání, které dal Kristus a které až dodnes platí pro všechny jeho pravé následovníky. (Mat. 28:19, 20) Poslouchat toto přikázání je tak důležité, že apoštol Pavel napsal: „Běda mi, kdybych neoznamoval dobrou zprávu!“ (1. Kor. 9:16)

Jsou lidé, se kterými studujeme Bibli už velmi dlouho, ale do kazatelské služby se stále nezapojili. (Mat. 24:14) I někteří Boží služebníci se na kázání dobré zprávy o Božím Království nepodílejí, přestože to dříve dělali. Jaké důvody takoví lidé uvádějí, když vysvětlují, proč nekážou? Jak se v minulosti Jehova díval na ty, kdo jeho konkrétní pokyny nedodržovali?

Důvody, které Bůh nepřijímá

„Je to nad moje síly.“ Zvláště plachým lidem se možná zdá, že kazatelská služba je nad jejich síly. Uvažuj o tom, co se můžeme naučit z příkladu Jonáše. Dostal úkol, který považoval za nesmírně obtížný — Jehova ho poslal, aby obyvatelům Ninive oznámil jejich blížící se zničení. Není těžké pochopit, proč si Jonáš myslel, že takový úkol nezvládne. Ninive bylo hlavním městem  Asýrie a o Asyřanech bylo známo, že jsou velmi krutí. Jonáše mohlo napadnout: Jít mezi takové lidi? Kdo ví, co mi udělají? Netrvalo dlouho a rozhodl se utéct. Jehova však Jonášovy obavy považoval za výmluvu a do Ninive ho poslal znovu. Tentokrát Jonáš svůj úkol odvážně splnil, což vedlo k Jehovovu požehnání. (Jon. 1:1–3; 3:3, 4, 10)

Pokud si myslíš, že kázat dobrou zprávu je nad tvoje síly, pamatuj, že „u Boha je všechno možné“. (Mar. 10:27) Můžeš se spolehnout na to, že když budeš Jehovu prosit o pomoc, dodá ti sílu, a když sebereš odvahu a začneš se na službě podílet, bude ti žehnat. (Luk. 11:9–13)

„Nechce se mi.“ Co když necítíš touhu mluvit s lidmi o dobré zprávě? Nezapomeň, že Jehova může tvé touhy ovlivnit. Pavel prohlásil: „Vždyť je to Bůh, kdo, kvůli svému zalíbení, ve vás působí, abyste chtěli i jednali.“ (Fil. 2:13) Můžeš tedy Jehovu prosit, aby způsobil, že si budeš přát konat jeho vůli. Právě to udělal král David. Modlil se k Jehovovi: „Přiměj mě chodit v tvé pravdě.“ (Žalm 25:4, 5) I ty můžeš Jehovu úpěnlivě prosit, aby v tobě vyvolal přání dělat to, co se mu líbí.

Když jsme unavení nebo sklíčení, a máme jít na shromáždění či do služby, musíme se k tomu někdy nutit. Znamená to, že Jehovu nemilujeme? Rozhodně ne. I věrní Boží služebníci v minulosti se někdy museli přemáhat, aby dělali to, co si Bůh přeje. Například apoštol Pavel napsal, že proto, aby Boží přikázání dodržoval, obrazným způsobem ‚tluče do svého těla‘. (1. Kor. 9:26, 27) I když se tedy musíme přinutit, abychom do služby šli, můžeme mít jistotu, že nám Jehova požehná. Proč? Protože ke konání Boží vůle se nutíme z lásky k Jehovovi. Tak vyvracíme Satanovo tvrzení, že když se lidé setkají s překážkami, přestanou Bohu sloužit. (Job 2:4)

„Nezbývá mi na to čas.“ Pokud do služby nechodíš proto, že máš málo času, pak je nesmírně důležité, aby sis ujasnil, co ve svém životě dáváš na první místo. Ježíš řekl: „Neustále . . . hledejte nejprve království.“ (Mat. 6:33) Máš-li se držet této zásady, možná bude nezbytné, aby sis zjednodušil život nebo abys službě věnoval čas, který trávíš zábavou. Zábava či jiné osobní záležitosti samozřejmě mají v životě své místo, ale nejsou důvodem k tomu, abychom zanedbávali službu. Boží služebník dává na první místo ve svém životě zájmy Království.

„Nemám potřebné schopnosti.“ Možná se ti zdá, že na to, abys kázal dobrou zprávu, zkrátka nemáš schopnosti. I v biblických  dobách někteří věrní Jehovovi služebníci měli dojem, že nedokážou splnit úkol, který od Jehovy dostali. Příkladem je Mojžíš. Když mu Jehova řekl, co má udělat, Mojžíš odpověděl: „Omluv mě, Jehovo, ale nejsem výmluvný řečník, ani od včerejška, ani předtím, ani od té doby, co mluvíš ke svému sluhovi, neboť mám pomalá ústa a pomalý jazyk.“ Přestože ho Jehova ujistil o tom, že mu důvěřuje, Mojžíš znovu řekl: „Omluv mě, Jehovo, ale pošli, prosím, prostřednictvím ruky toho, jehož se chystáš poslat.“ (2. Mojž. 4:10–13) Jak Jehova zareagoval?

Trval na tom, aby svěřený úkol Mojžíš vykonal, ale pověřil Árona, aby mu v tom pomáhal. (2. Mojž. 4:14–17) V průběhu následujících let Jehova stál při Mojžíšovi a poskytoval mu potřebnou podporu. I ty si můžeš být jistý, že Jehova podnítí zkušené spoluvěřící, aby ti ve službě pomáhali. Bible navíc jasně říká, že naše způsobilost pochází od Boha. (2. Kor. 3:5; viz rámeček  „Nejšťastnější roky mého života“)

„Jeho jednání se mě dotklo.“ Někteří křesťané přestali chodit do služby nebo na shromáždění proto, že se jich dotkla slova nebo jednání někoho ze spoluvěřících. Myslí si, že Jehova tento důvod přijme jako omluvu, proč se na duchovních činnostech už nepodílejí. Když se nás něco dotkne, je pochopitelné, že se cítíme zraněni.  Je to ale oprávněný důvod k tomu, abychom přestali chodit do služby nebo na shromáždění? Když mezi Pavlem a Barnabášem došlo k neshodě, která vyvrcholila ‚ostrým výbuchem hněvu‘, oba se mohli cítit dotčeni. (Sk. 15:39) Přestali ale kvůli tomu kázat? V žádném případě.

Pokud se do podobné situace dostaneš ty, pamatuj na to, že tvým nepřítelem není nedokonalý bratr či sestra, ale Satan, jehož cílem je pohltit tě. To se mu však nepodaří, když se ‚proti němu postavíš pevný ve víře‘. (1. Petra 5:8, 9; Gal. 5:15) Jestliže máš pevnou víru, budeš schopen případné zklamání překonat. (Řím. 9:33)

Co když jsou tvé možnosti omezené?

Z těchto příkladů je zřejmé, že když nedodržujeme Jehovova přikázání, včetně pověření kázat dobrou zprávu, neexistuje pro to žádná omluva. Tvůj podíl na službě ale může být omezený a máš pro to pádné důvody. Na to, kolik času strávíš ve službě, mohou mít vliv další biblické povinnosti. A někdy je člověk skutečně tak unavený nebo nemocný, že ve službě neudělá tolik, kolik by si přál. Boží Slovo nás však ujišťuje, že Jehova zná touhy našeho srdce a bere v úvahu naše omezení. (Žalm 103:14; 2. Kor. 8:12)

Musíme tedy dávat pozor, abychom sebe ani druhé neodsuzovali. Apoštol Pavel napsal: „Kdo jsi ty, abys soudil domácího sluhu někoho jiného? Svému vlastnímu pánovi stojí nebo padá.“ (Řím. 14:4) Místo abychom svou situaci srovnávali se situací druhých, měli bychom pamatovat na to, že „každý z nás se bude Bohu zodpovídat sám za sebe“. (Řím. 14:12; Gal. 6:4, 5) Když v modlitbě zdůvodňujeme Jehovovi své jednání, měli bychom při tom mít „poctivé svědomí“. (Hebr. 13:18)

Služba Jehovovi nám přináší radost

Každý, bez ohledu na své životní okolnosti, může Jehovovi sloužit s radostí, protože všechny Boží požadavky jsou rozumné a splnitelné. Proč to můžeme říct?

Boží Slovo uvádí: „Nezadržuj dobro před těmi, jimž patří, když je v moci tvé ruky to učinit.“ (Přísl. 3:27) Co myslíš, kterou myšlenku z tohoto přísloví je možné vztáhnout na Boží požadavky? Jehova ti nepřikazuje, abys dělal to, co je v moci ruky tvého bratra, ale abys mu sloužil tak, jak je to „v moci tvé ruky“. Všichni — ať je v naší moci udělat hodně, nebo málo — můžeme Jehovovi sloužit celým srdcem. (Luk. 10:27; Kol. 3:23)

[Rámeček a obrázek na straně 14]

 „Nejšťastnější roky mého života“

I v případě, že máme vážná tělesná nebo psychická omezení, neměli bychom ukvapeně dojít k závěru, že se kvůli tomu nemůžeme plně podílet na službě. Příkladem nám může být Ernest, bratr z Kanady.

Ernest trpěl vadou řeči a byl velmi plachý. Kvůli vážnému zranění zad musel přestat pracovat jako stavební dělník. I když měl velké zdravotní omezení, jeho nové životní okolnosti mu umožnily, aby více času trávil ve službě. Na jeho srdce zapůsobilo povzbuzování k pomocné průkopnické službě, které slýchával na shromážděních. Myslel si ale, že něco takového nezvládne.

Chtěl se přesvědčit, že pomocná průkopnická služba je opravdu nad jeho síly, a tak se do ní na jeden měsíc přihlásil. Ke svému překvapení to zvládl. Pak si pomyslel: Znovu bych to ale nedokázal. Aby se o tom ujistil, přihlásil se do pomocné průkopnické služby ještě jednou. Opět se mu to podařilo.

Nakonec Ernest sloužil jako pomocný průkopník celý rok. Řekl ale: „Pravidelný průkopník bych být nemohl, to vím jistě.“ Aby si to potvrdil, podal přihlášku. Sám sebe překvapil tím, že první rok pravidelné průkopnické služby úspěšně dokončil. Rozhodl se tedy, že v ní bude pokračovat, a jako průkopník radostně sloužil dva roky. Kvůli zdravotním komplikacím, které byly důsledkem jeho zranění, pak zemřel. Před svou smrtí však těm, kdo ho navštívili, často se slzami v očích říkal: „Když jsem Jehovovi sloužil jako průkopník, byly to ty nejšťastnější roky mého života.“

[Obrázek na straně 13]

Každou překážku, která ti brání ve službě, můžeš překonat

[Obrázek na straně 15]

Jehova má radost, když mu sloužíme celou duší — když děláme všechno, co nám naše okolnosti dovolují