Navzdory zkouškám sloužím Jehovovi s vděčností

Vypráví Maatje de Jonge-van den Heuvelová

JE MI 98 let. Už sedm desetiletí s radostí sloužím Jehovovi, přestože jsem zažila náročné zkoušky, které prověřily mou víru. Za druhé světové války jsem se dostala do koncentračního tábora a tam jsem v hluboké sklíčenosti udělala rozhodnutí, jehož jsem pak litovala. O několik let později jsem se musela vyrovnat s jinou bolestnou zkouškou. Navzdory náročným situacím, které jsem prožila, jsem Jehovovi vděčná za to, že mu mohu sloužit.

Můj život se zásadně změnil v říjnu roku 1940. Bydlela jsem ve městě Hilversum, asi 24 kilometrů jihovýchodně od Amsterdamu v Nizozemsku. Země byla pod nacistickou nadvládou. V té době jsem už pět let byla provdána za Jaapa de Jongeho. Byl to starostlivý manžel a měli jsme spolu tříletou dceru Willy. V sousedství bydleli chudí manželé, kteří měli osm dětí a jen sotva je dokázali uživit. Přesto trvale poskytovali ubytování a stravu jednomu mladému muži. Přemýšlela jsem, proč na sebe vzali tohle břemeno navíc. Když jsem jim jednou přinesla nějaké jídlo, dozvěděla jsem se, že ten mladík je průkopníkem. Začal mi vyprávět o Božím Království a o tom, jaká požehnání tato vláda lidem přinese. Silně to na mě zapůsobilo a zanedlouho jsem přijala pravdu. Ještě v tom roce jsem se zasvětila Jehovovi a dala se pokřtít. Asi rok po mém křtu přijal pravdu i manžel.

Z Bible jsem toho sice moc nevěděla, ale plně jsem chápala, že když jsem se stala svědkem Jehovovým, přidala jsem se k organizaci, která je zakázána. Také jsem věděla, že mnoho svědků už bylo uvězněno kvůli tomu, že kázali poselství o Království. Přesto jsem hned začala sloužit dům od domu a s manželem jsme poskytovali ubytování průkopníkům a cestujícím dozorcům. Byl u nás i sklad biblické literatury, kterou bratři a sestry vozili z Amsterdamu. Těžké balíky publikací zabalené do nepromokavé látky k nám přiváželi na jízdních kolech. Projevovali opravdu velkou lásku a odvahu. Ve prospěch spoluvěřících byli ochotni riskovat svůj život. (1. Jana 3:16)

„Přijdeš brzy, maminko?“

Asi šest měsíců po mém křtu přišli k nám domů tři policisté a všechno prohledali. Skříň plnou knih a časopisů sice nenašli, ale objevili několik knih schovaných pod postelí. Rovnou mi nařídili, abych s nimi šla na policejní stanici v Hilversumu. Když jsem Willy objala, abych se s ní rozloučila, zeptala se: „Přijdeš brzy, maminko?“  „Určitě, zlatíčko,“ odpověděla jsem. „Maminka se brzy vrátí.“ Než jsem ji ale mohla znovu obejmout, trvalo to dlouhých 18 měsíců.

Jeden policista mě posadil do vlaku a odjel se mnou do Amsterdamu k výslechu. Vyšetřovatelé chtěli, abych jim potvrdila, že tři bratři z Hilversumu jsou opravdu svědkové Jehovovi. Řekla jsem: „Z těch mužů znám jenom jednoho. Rozváží mléko.“ To byla pravda, ten bratr se živil tím, že rozvážel mléko. „Ale jestli je svědek Jehovův, na to se musíte zeptat jeho, ne mě.“ Jelikož jsem odmítala říct cokoli jiného, udeřili mě do tváře a zamkli do cely, kde mě nechali dva měsíce. Když manžel zjistil, kde jsem, podařilo se mu přinést mi nějaké oblečení a jídlo. V srpnu 1941 mě pak převezli do Ravensbrücku, nechvalně známého koncentračního tábora pro ženy, asi 80 kilometrů severně od Berlína.

„Hlavu vzhůru“

Po příjezdu nám řekli, že když podepíšeme prohlášení, že se zříkáme své víry, můžeme se vrátit domů. Samozřejmě jsem to nepodepsala. A tak jsem musela odevzdat všechny své věci a v umývárně se svléknout do naha. Tam jsem se setkala s dalšími sestrami z Nizozemska. Dostaly jsme táborové oblečení s našitým fialovým trojúhelníkem a také talíř, hrnek a lžíci. První noc jsme spaly v baráku pro nové vězně. Poprvé od svého zatčení jsem se rozplakala. „Co teď se mnou bude? Jak dlouho tu budu muset zůstat?“ vzlykala jsem. Musím přiznat, že tehdy můj vztah k Jehovovi nebyl příliš pevný. Pravdu jsem znala jen několik měsíců a měla jsem se ještě hodně co učit. Následující den při nástupu si jedna sestra z Nizozemska všimla, jak jsem sklíčená. Řekla mi: „Hlavu vzhůru. Cožpak nám mohou trvale ublížit?“

Po nástupu nás odvedli do jiného baráku. Tam nás přivítalo několik set sester z Německa a Nizozemska. Některé německé sestry tam byly déle než rok. Jejich společnost mě posílila a už jsem nebyla tak smutná. Hodně na mě zapůsobilo i to, že barák, kde žily sestry, byl mnohem čistší než ostatní baráky. Navíc se tam nekradlo, nikdo tam nenadával, nehádal se ani se nepral. Přestože v táboře panovaly hrozné podmínky, náš barák byl jako čistý ostrov uprostřed špinavého moře.

Život v táboře

Hodně práce a málo jídla — takový byl život v táboře. Musely jsme vstávat v pět ráno a krátce potom byl nástup. Strážní nás nechávali venku stát asi hodinu, bez ohledu na to, jestli pršelo nebo bylo hezky. V pět hodin odpoledne, po celodenní tvrdé práci, se nástup opakoval. Potom jsme dostaly trochu polévky a chleba a vyčerpané jsme šly spát.

Každý den kromě neděle jsem pracovala na farmě, kde jsem kosila pšenici, kopala příkopy nebo čistila vepříny. Práce to byla těžká a špinavá, ale jelikož jsem byla mladá  a měla dost síly, celkem jsem to zvládala. Posilovala jsem se i tím, že jsem si při práci zpívala písně s biblickými náměty. Neuplynul však ani den, kdy bych netoužila obejmout svého manžela a malou Willy.

I když jsme jídla dostávaly velmi málo, všechny jsme se snažily denně ušetřit kousek chleba, abychom měly něco na přilepšenou v neděli, kdy jsme se scházely a povídaly si o biblických námětech. Neměly jsme sice žádné publikace, ale pozorně jsem naslouchala starším věrným sestrám z Německa, které mluvily o myšlenkách z Božího Slova. Dokonce jsme uspořádaly i Slavnost na památku Kristovy smrti.

Zoufalství, lítost a povzbuzení

Někdy jsme dostávaly práci, která přímo souvisela s válečným úsilím nacistů. Politická neutralita však všechny sestry vedla k tomu, že takovou práci odmítaly, a já jsem následovala jejich odvážný příklad. Za trest jsme několik dnů nedostávaly žádné jídlo a celé hodiny jsme musely stát venku nastoupené. Jednou v zimě nás na 40 dní zamkli v baráku, kde nebylo žádné topení.

Nacisté nám pořád připomínali, že pokud podepíšeme prohlášení, že se zříkáme své víry, budeme se moci vrátit domů. Když jsem byla v Ravensbrücku déle než rok, byla jsem naprosto zoufalá a měla jsem pocit, že už nemůžu dál. Tak silně jsem toužila vidět manžela a dcerku, že jsem šla za strážnými, požádala je o prohlášení, že se zříkám své víry, a podepsala jsem ho.

Když se sestry dozvěděly, co jsem udělala, některé se mi začaly vyhýbat. Avšak Hedwig a Gertrud, dvě starší německé sestry, za mnou přišly a ujistily mě, že mě pořád mají rády. Když jsme společně uklízely vepříny, laskavě mi vysvětlily, že je důležité, abychom Jehovovi byli věrní, a že svou lásku k němu dáváme najevo tím, že se nedopouštíme žádných kompromisů. Chovaly se ke mně jako ke své dceři a jejich láskyplné jednání na mě hluboce zapůsobilo. * Věděla jsem, že to, co jsem udělala, bylo špatné, a tak jsem se rozhodla své prohlášení vzít zpátky. Večer jsem o tom mluvila s jednou sestrou. Někdo z představitelů tábora však náš rozhovor asi zaslechl, protože ještě ten večer mě narychlo propustili a poslali vlakem zpátky do Nizozemska. Jedna z dozorkyň, dodnes si vzpomínám na její tvář, mi řekla: „Pořád jsi Bibelforscher a vždycky budeš.“ Odpověděla jsem: „Ano, dá-li Jehova.“ Stále jsem ale přemýšlela, co udělat, abych své prohlášení vzala zpátky.

Jeden z bodů prohlášení zněl: „Tímto prohlašuji, že už nikdy nebudu aktivně podporovat Společnost mezinárodních badatelů Bible.“ Už jsem věděla, co udělám. V lednu 1943, krátce potom, co jsem se vrátila domů, jsem se znovu zapojila do kazatelské služby. Pokud by mě nacisté chytili při kázání o Božím Království podruhé, čekal by mě krutý trest.

Chtěla jsem i dalšími způsoby dávat Jehovovi najevo svou upřímnou touhu být jeho věrnou služebnicí, a tak jsme s manželem opět začali poskytovat ubytování kurýrům a cestujícím dozorcům. Za to, že jsem znovu dostala příležitost prokazovat Jehovovi a jeho služebníkům svou lásku, jsem byla hluboce vděčná.

Bolestná tragédie

Několik měsíců před koncem války jsme se s manželem museli vyrovnat s hroznou tragédií. V říjnu 1944 Willy náhle onemocněla. Dostala záškrt a její stav se rychle  zhoršoval. Během tří dnů zemřela. Bylo jí teprve sedm let.

Ztráta našeho jediného dítěte byla pro nás strašlivou ranou. Zkoušky, kterými jsem musela projít v Ravensbrücku, byly ničím ve srovnání se ztrátou naší dcerky. I ve chvílích, kdy jsme se cítili nejhůř, však pro nás byla útěchou slova Žalmu 16:8: „Jehovu si stále stavím před sebe. Je po mé pravici, a proto nebudu přiveden k potácení.“ Manžel i já jsme měli pevnou víru v Jehovův slib o vzkříšení. Vytrvávali jsme v pravdě a vždy jsme horlivě kázali dobrou zprávu. Manžel byl pro mě až do své smrti v roce 1969 citovou oporou, a díky tomu jsem Jehovovi dokázala sloužit s vděčností.

Radosti a požehnání

Jedním z velkých zdrojů radosti během uplynulých desetiletí bylo pro mě společenství s celodobými služebníky. I po válce náš dům zůstal otevřený cestujícím dozorcům a jejich manželkám, když navštěvovali náš sbor. Jedním takovým manželským párem byli Maarten a Nel Kapteinovi, kteří u nás 13 let dokonce bydleli. Když Nel vážně onemocněla, byla jsem moc ráda, že jsem se o ni mohla během posledních tří měsíců jejího života starat. Společenství s lidmi, jako byli Kapteinovi a jako jsou drazí bratři a sestry z našeho sboru, přispívá k tomu, že se těším ze života v duchovním ráji.

Jeden z krásných okamžiků mého života přišel v roce 1995. Byla jsem pozvána na vzpomínkové shromáždění v Ravensbrücku. Potkala jsem se tam se sestrami, s nimiž jsem byla v táboře a s nimiž jsem se více než 50 let neviděla. Byl to nezapomenutelný a dojemný zážitek. Navzájem jsme se povzbudily tím, že jsme si připomněly, jak krásné to bude, až naši drazí, kteří už zemřeli, znovu ožijí.

V dopise Římanům 15:4 apoštol Pavel psal o naději, kterou máme „prostřednictvím své vytrvalosti a prostřednictvím útěchy z Písem“. Za tuto naději Jehovovi ze srdce děkuji. Pomohla mi, abych mu s vděčností dokázala sloužit navzdory nejrůznějším zkouškám.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 10]

S Jaapem, 1930

[Obrázek na straně 10]

Naše dcera Willy, když jí bylo sedm let

[Obrázek na straně 12]

Vzpomínkové shromáždění v roce 1995 (sedím v první řadě, druhá zleva)