Přestal jsem se bát smrti

Vypráví Piero Gatti

OZÝVAL se dunivý zvuk, který postupně zesiloval. Pak se rozezněly sirény a lidé rychle běželi do krytu. Začaly padat bomby. Jejich výbuchy a rachot hroutících se budov byly ohlušující. Všude panoval děs.

Tak to vypadalo v Miláně na přelomu let 1943 a 1944. Jako mladý voják jsem často dostal rozkaz, abych z rozbombardovaných úkrytů vytahoval zbytky lidských těl. Lidé byli roztrhaní na kusy nebo zohaveni k nepoznání. Nejenže jsem viděl umírat druhé, ale i já jsem několikrát smrti unikl jen o vlásek. V takových chvílích jsem se modlil k Bohu a sliboval mu, že pokud ty masakry přežiji, budu mu sloužit.

Přestávám se bát smrti

Vyrůstal jsem ve vesnici asi 10 kilometrů od italského města Como, nedaleko švýcarských hranic. Moje dvě sestry zemřely na španělskou chřipku a v roce 1930, kdy mi bylo teprve šest let, zemřela moje maminka Luigia. Zármutek a strach ze smrti mě tedy provázely už od malička. Byl jsem vychovaný jako katolík, a tak jsem dodržoval náboženské zvyky a každý týden chodil na mši. Strachu ze smrti jsem se však nezbavil v kostele, ale o mnoho let později v jednom holičství.

V roce 1944, kdy zuřila druhá světová válka, jsem podobně jako desítky tisíc jiných italských vojáků utekl do neutrálního Švýcarska. Tam jsme byli posláni do různých uprchlických táborů. Já jsem se dostal do tábora blízko vesnice Steinach v severovýchodní části země. Měli jsme určitou míru svobody. Holič ve Steinachu potřeboval na nějakou dobu pomocníka, a tak jsem u něj měsíc bydlel a pracoval. Během toho měsíce jsem se seznámil s jedním zákazníkem, a díky tomu se můj život úplně změnil.

Byl to Ital žijící ve Švýcarsku a jmenoval se Adolfo Tellini. Patřil ke svědkům Jehovovým. Do té doby jsem o svědcích nikdy neslyšel, což není nic překvapujícího, protože tehdy jich v celé Itálii nebylo ani 150. Adolfo mi vyprávěl o nádherných biblických pravdách, například o slibech, že na celé zemi bude mír a lidé budou mít ‚život v hojnosti‘. (Jan 10:10; Zjev. 21:3, 4) Vyhlídka na budoucnost bez válek a smrti mě nadchla. V uprchlickém táboře jsem pak o tom mluvil s jiným mladým Italem, který se jmenoval Giuseppe Tubini. I na něj to silně zapůsobilo. Adolfo i další svědkové nás v táboře občas navštěvovali.

Jednou mě Adolfo vzal do města Arbon, asi 10 kilometrů od Steinachu. Skupinka  svědků tam pořádala shromáždění v italštině. Z toho, co jsem tam slyšel, jsem byl tak nadšený, že v následujícím týdnu jsem šel na shromáždění pěšky. Později jsem se zúčastnil sjezdu v jednom velkém sále v Curychu. Mimo jiné se tam promítaly diapozitivy z vyhlazovacích táborů. Úplně mnou otřáslo, když jsem viděl ty hromady těl. Dozvěděl jsem se, že mnoho německých svědků přišlo kvůli své víře o život. Na sjezdu jsem se potkal s Mariou Pizzatovou, která za svou činnost byla fašistickými úřady v Itálii odsouzena na 11 let do vězení.

Po válce jsem se vrátil do Itálie a připojil se k malému sboru ve městě Como. Pravidelné studium Bible se mnou sice nikdo nevedl, ale základní pravdy jsem chápal velmi jasně. Do toho sboru patřila i Maria Pizzatová. Mluvila se mnou o tom, jak důležitý je křest, a poslala mě za Marcellem Martinellim, který bydlel ve městě Castione Andevenno v provincii Sondrio. Tento věrný pomazaný bratr strávil za předchozího diktátorského režimu 11 let ve vězení. Jel jsem k němu 80 kilometrů na kole.

Marcello mi z Bible vysvětlil, jaké jsou požadavky pro ty, kdo chtějí být pokřtěni. Pak jsme se pomodlili a šli k řece Adda, kde jsem byl pokřtěn. Bylo to v září roku 1946 a pro mě to byl zcela výjimečný den. Z toho, že jsem se rozhodl sloužit Jehovovi a že mám spolehlivou naději do budoucna, jsem byl tak nadšený, že jsem si večer ani neuvědomoval, že jsem ten den ujel na kole 160 kilometrů.

V květnu 1947 se v Miláně konal první poválečný sjezd. Zúčastnilo se ho asi 700 lidí včetně mnoha těch, kdo zažili fašistické pronásledování. Na sjezdu došlo k něčemu neobvyklému — proslov ke křtu měl Giuseppe Tubini, kterému jsem vydal svědectví v uprchlickém táboře, a pak i on byl pokřtěn.

Na tom sjezdu jsem se setkal s bratrem Nathanem Knorrem z brooklynského betelu. Giuseppeho i mě povzbudil k tomu, abychom službě Bohu věnovali celý svůj život. Rozhodl jsem se, že do měsíce začnu s celodobou službou. Když jsem přijel domů a řekl příbuzným o svých plánech, všichni se mě snažili odradit. Já jsem se ale nenechal. O měsíc později jsem začal sloužit v betelu v Miláně. Tehdy tam byli čtyři misionáři: Giuseppe (Joseph) Romano se svou manželkou Angelinou a Carlo Benanti s manželkou Costanzou. Pátým členem rodiny se stal Giuseppe Tubini a já jsem přišel jako šestý.

Po měsíci služby v betelu jsem byl jmenován krajským dozorcem. Byl jsem prvním rodilým Italem, který takové pověření dostal. Jako cestující dozorce tehdy sloužil bratr George Fredianelli. V roce 1946 přijel ze Spojených států a byl prvním misionářem v Itálii. Několik týdnů mě školil a pak jsem se vydal na svou dobrodružnou cestu. Nikdy nezapomenu na sbor ve městě Faenza. Byl to první sbor, do kterého jsem přijel. Jen si to představte — stál jsem na pódiu před celým sborem, přestože do té doby jsem nikdy žádný proslov neměl. Své posluchače včetně mnoha mladých jsem se však snažil povzbudit k tomu, aby uvažovali o celodobé službě. Někteří z nich později dostali v Itálii velmi zodpovědné teokratické úkoly.

Jako cestující dozorce jsem se rozhodně nenudil — zažil jsem spoustu překvapení a změn, náročných situací i radostí a drazí bratři a sestry mi projevovali velkou lásku.

Náboženská situace v poválečné Itálii

Rád bych vám teď řekl něco o tom, jaká byla po válce náboženská situace v Itálii.  Dominantní autoritou byla katolická církev. Od roku 1948 sice platila nová ústava, ale teprve v roce 1956 byly zrušeny fašistické zákony, které bránily svědkům svobodně kázat. Církev se často postarala o to, aby byl narušován průběh krajských sjezdů. Někdy se to ale nepodařilo, jako například na sjezdu v roce 1948 v městečku Sulmona ve střední Itálii.

Sjezd se konal v divadle. V neděli dopoledne jsem byl předsedajícím programu a Giuseppe Romano měl přednášku pro veřejnost. Na tehdejší dobu tam byl obrovský počet posluchačů. V Itálii nebylo ani 500 zvěstovatelů, ale v divadle se sešlo 2 000 lidí. Na konci přednášky se na pódiu objevil nějaký mladík podněcovaný dvěma faráři, kteří seděli v hledišti. Chtěl vyvolat zmatek, a tak něco vykřikoval. Okamžitě jsem mu řekl: „Jestli máte něco na srdci, pronajměte si sál a můžete si povídat, co chcete.“ Posluchači začali hlasitě dávat najevo, že s mladíkem nesouhlasí, a úplně ho přehlušili. On seskočil z pódia a zmizel.

Cestování bylo v té době docela náročné. Někdy jsem od sboru ke sboru chodil pěšky, jezdil na kole, cestoval starými přeplněnými autobusy nebo vlakem. Občas jsem přespával ve stáji nebo v kůlně. Bylo krátce po válce a Italové byli většinou chudí. Bratrů bylo málo a žili velmi skromně. Sloužit Jehovovi však přesto bylo úžasné.

Školení v Gileadu

Giuseppe Tubini a já jsme byli v roce 1950 pozváni, abychom se zúčastnili 16. třídy misionářské školy Gilead. Už od začátku mi bylo jasné, že naučit se anglicky bude problém. Ze všech sil jsem se snažil, ale moc mi to nešlo. Celou Bibli jsme měli přečíst v angličtině. Někdy jsem kvůli tomu nešel na oběd a četl si nahlas. Pak přišel den, kdy jsem měl proslov. Na to, co pak řekl instruktor, si pamatuji dodnes: „Máš vynikající gesta a mluvíš s opravdovým nadšením, ale tvoje angličtina je naprosto nesrozumitelná.“ Přesto jsem školu Gilead absolvoval úspěšně. Giuseppe i já jsme pak dostali za úkol pokračovat ve službě v Itálii. Díky školení v Gileadu jsme mohli bratrům lépe sloužit.

V roce 1955 jsem se oženil. Mou manželkou se stala Lidia, která byla pokřtěna sedm let. Shodou okolností jsem to byl já, kdo  měl tehdy proslov ke křtu. Její tatínek Domenico byl věrným bratrem. Přestože byl pronásledován fašistickým režimem a poslán na tři roky do vyhnanství, podařilo se mu všech sedm dětí vychovat tak, že se rozhodly sloužit Jehovovi. I Lidia se pravdy odvážně zastávala. Než bylo zákonně uznáno naše právo kázat dům od domu, Lidia kvůli tomu stála třikrát před soudem. Po šesti letech se nám narodil první syn Beniamino. V roce 1972 se narodil Marco. Mám velkou radost z toho, že oba synové i s rodinami horlivě slouží Jehovovi.

Dál kážu dobrou zprávu

Po celý život jsem rád sloužil druhým a měl jsem mnoho krásných zážitků. Například počátkem 80. let můj tchán napsal dopis Sandrovi Pertinimu, tehdejšímu prezidentovi Itálie. Za fašistické diktatury byli totiž oba ve vyhnanství na ostrově Ventotene, kam byli deportováni nepřátelé státu. Tchán požádal prezidenta o rozhovor, protože mu chtěl vydat svědectví. Jeho prosbě prezident vyhověl a já jsem šel s ním. Byli jsme překvapeni, jak srdečně nás prezident přijal. Tatínka dokonce objal. Pak jsme mluvili o naší víře a věnovali mu několik publikací.

V roce 1991 jsem přestal sloužit jako cestující dozorce. Věnoval jsem se tomu 44 let a navštěvoval jsem sbory po celé Itálii. Další čtyři roky jsem pak byl dozorcem sjezdového sálu. Kvůli vážné nemoci jsem však i s tím musel skončit. V celodobé službě ale mohu díky Jehovově nezasloužené laskavosti pokračovat. Ze všech sil se snažím kázat dobrou zprávu a vedu několik biblických studií. Až dodnes mi bratři říkají, že když mám proslov, mluvím s opravdovým nadšením. Děkuji Jehovovi za to, že navzdory pokročilému věku mě mé nadšení pro pravdu neopustilo.

Když jsem byl mladý, děsil jsem se smrti, ale získal jsem přesné poznání z Bible, a díky tomu mám spolehlivou naději na věčný život neboli, jak řekl Ježíš, na ‚život v hojnosti‘. (Jan 10:10) To je to, na co se teď těším — na život v míru, v bezpečí a ve štěstí s mnoha požehnáními od Jehovy. Všechna chvála patří našemu láskyplnému Stvořiteli, jehož jméno můžeme nosit. (Žalm 83:18)

[Mapa na straně 22 a 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ŠVÝCARSKO

BERN

Curych

Arbon

Steinach

ITÁLIE

ŘÍM

Como

Milán

řeka Adda

Castione Andevenno

Faenza

Sulmona

Ventotene

[Obrázek na straně 22]

Na cestě do Gileadu

[Obrázek na straně 22]

Já a Giuseppe v Gileadu

[Obrázek na straně 23]

V den naší svatby

[Obrázek na straně 23]

Moje drahá manželka mě podporuje už více než 55 let