Celý život mě posiluje čtení Bible

Vypráví Marceau Leroy

POTAJÍ jsem ve svém pokoji nalistoval první stránku a četl: „Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi.“ Proč jsem to četl potají? Můj tatínek byl přesvědčený ateista, a tak jsem dobře věděl, co si myslí o knize, kterou jsem měl v rukou.

Nikdy předtím jsem Bibli nečetl a tato úvodní slova 1. Mojžíšovy na mě silně zapůsobila. Pomyslel jsem si: Tím se vysvětluje soulad fyzikálních zákonů, který mě vždycky fascinoval. Byl jsem nadšený. Četl jsem od osmi hodin večer až do čtyř do rána. Od té doby čtu Boží Slovo denně. Budu vám vyprávět, jak mě tento zvyk po celý život posiluje.

„Budeš ji muset číst každý den“

Narodil jsem se v roce 1926 v hornické vesnici Vermelles na severu Francie. Uhlí bylo za druhé světové války strategickou surovinou, a tak jsem jako horník byl zproštěn vojenské služby. Chtěl jsem ale vydělávat víc, a proto jsem začal studovat elektrotechniku. Právě díky tomu jsem si uvědomil úžasný soulad fyzikálních zákonů. Když mi bylo 21 let, jeden spolužák mi věnoval Bibli a řekl: „Tuhle knihu stojí za to si přečíst.“ Tak jsem získal svou první Bibli. Přečetl jsem ji a pochopil jsem, že je to Boží Slovo, poselství pro lidstvo.

Myslel jsem si, že i sousedé si Bibli rádi přečtou. Sehnal jsem tedy osm výtisků, ale ke svému překvapení jsem se setkal s posměchem a odporem. Pověrčiví příbuzní mě varovali: „Jestli tuhle knihu začneš číst, budeš ji muset číst každý den.“ Opravdu jsem ji začal číst denně a nikdy jsem toho nelitoval. Stalo se to mým celoživotním zvykem.

Jedni sousedé si mého zájmu o Bibli všimli a dali mi několik publikací svědků Jehovových, které dříve dostali. Například z brožury Jeden svět, jedna vláda * (na obrázku ve francouzštině) jsem se dozvěděl, proč je Boží Království jedinou nadějí pro lidstvo. (Mat. 6:10) Tím se posílilo mé odhodlání mluvit o tom s druhými.

Jedním z prvních, kdo si ode mě vzal Bibli, byl Noël, můj kamarád z dětství. Jelikož byl aktivním katolíkem, domluvil schůzku s člověkem, který studoval na kněze. Trochu jsem se toho obával, ale z Žalmu 115:4–8 a Matouše 23:9, 10 jsem pochopil, že Bůh neschvaluje uctívání model ani to, aby  duchovní byli oslovováni náboženskými tituly. To mi dodalo odvahu svou víru bránit. Výsledkem toho setkání bylo, že Noël přijal pravdu a Jehovovi věrně slouží až dodnes.

Navštívil jsem také svou sestru. Její manžel měl knihy o spiritismu a obtěžovali ho démoni. Zpočátku jsem se cítil poněkud bezmocný, ale díky takovým veršům, jako je Hebrejcům 1:14, jsem si uvědomil, že mám podporu Jehovových andělů. Když můj švagr udělal to, co Bible radí, a zbavil se všeho, co s okultismem nějak souviselo, z vlivu démonů se vymanil. On i moje sestra se stali horlivými svědky.

V roce 1947 mě navštívil Arthur Emiot, svědek ze Spojených států. Měl jsem z toho velkou radost a zeptal jsem se ho, kde se svědkové scházejí. Řekl mi, že jedna skupina je v Liévinu, asi deset kilometrů daleko. V té době bylo těžké sehnat jízdní kolo, a tak jsem několik měsíců chodil na shromáždění pěšky. Činnost svědků Jehovových byla ve Francii už osm let zakázána a v celé zemi jich bylo jen 2 380. Mnozí z nich byli polští imigranti. V témže roce byla 1. září naše činnost ve Francii znovu zákonně uznána a v domě s názvem Villa Guibert byla v Paříži opět otevřena odbočka. Ve Francii tehdy nebyl ani jeden průkopník, a proto se v Informátoru (nyní Naše služba Království) z prosince 1947 objevila výzva k průkopnické službě. Tehdy průkopníci sloužili 150 hodin měsíčně. (V roce 1949 byla tato kvóta snížena na 100 hodin.) Jelikož jsem se plně ztotožňoval s Ježíšovým výrokem zapsaným u Jana 17:17, že „[Boží] slovo je pravda“, dal jsem se v roce 1948 pokřtít a v prosinci následujícího roku jsem se stal průkopníkem.

Z vězení do služby ve městě Dunkerque

Mým prvním působištěm bylo město Agen v jižní Francii. Sloužil jsem tam však jen krátce. Kvůli tomu, že jsem odešel ze šachty, jsem byl totiž povolán k vojenské službě. Nastoupit na vojnu jsem odmítl, a tak jsem skončil ve vězení. Nesměl jsem mít u sebe Bibli, ale podařilo se mi získat několik stránek z knihy Žalmů. Čtení žalmů mě velice povzbuzovalo. Po propuštění jsem stál před rozhodnutím — mám pokračovat v celodobé službě, nebo se usadit? Opět mi pomohlo to, co jsem si přečetl v Bibli. Uvažoval jsem o slovech apoštola Pavla z Filipanům 4:11–13: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“ Rozhodl jsem se tedy pro průkopnickou službu. V roce 1950 jsem byl poslán do města Dunkerque, kde jsem předtím už občas kázal.

Přijel jsem tam s prázdnýma rukama. Během druhé světové války byl Dunkerque z velké části zničen a nebylo jednoduché najít ubytování. Řekl jsem si, že navštívím rodinu, se kterou jsem dříve několikrát mluvil o pravdě. Když mě paní uviděla, měla velikou radost. Řekla: „Pane Leroy, tak už vás pustili z vězení! Manžel povídal, že kdyby bylo víc takových jako vy, válka by nikdy nebyla.“ Měli domek pro hosty a dovolili mi, abych tam bydlel, než začne turistická sezona. Tentýž den mi Evans, bratr Arthura Emiota, nabídl práci. * Byl tlumočníkem v přístavu a hledal někoho, kdo by přes noc hlídal jednu loď. Představil mě lodnímu důstojníkovi. Z vězení jsem se vrátil hrozně vyhublý, a když Evans důstojníkovi vysvětlil, proč tak vypadám, řekl mi, abych si z lednice vzal tolik jídla, kolik chci. A tak jsem během jediného dne našel bydlení i práci a ještě jsem se dobře najedl. Posílilo to mou důvěru v Ježíšova slova z Matouše 6:25–33.

V domku pro hosty se mnou bydlel bratr Simon Apolinarski, který byl také průkopníkem.  Začala ale turistická sezona a my jsme se museli odstěhovat. Ve městě jsme chtěli zůstat, a tak jsme se spokojili s bydlením ve staré stáji, kde jsme spali na slamnících. Celé dny jsme byli ve službě. Jedním z mnoha lidí, kteří přijali pravdu, byl i majitel stáje. Netrvalo dlouho a v místních novinách se objevil článek, který obyvatele města varoval před „invazí svědků Jehovových do této oblasti“. Jedinými svědky jsme však byli my dva a hrstka zvěstovatelů. Tváří v tvář těžkostem nás povzbuzovalo to, že jsme rozjímali o své křesťanské naději a o tom, jak se Jehova o nás stará. V roce 1952, kdy jsem z města Dunkerque odjížděl do nového působiště, bylo tam už asi 30 pravidelných zvěstovatelů.

Bible mi dodává sílu plnit nové úkoly

Chvíli jsem sloužil ve městě Amiens a pak jsem byl jmenován zvláštním průkopníkem. Mým úkolem bylo kázat v pařížském předměstí Boulogne-Billancourt. Měl jsem mnoho biblických studií a z některých zájemců se časem stali průkopníci nebo misionáři. Pravdu přijal také jeden mladík, který se jmenoval Guy Mabilat. Později byl krajským a oblastním dozorcem a také dohlížel na stavbu tiskárny v komplexu odbočky v Louviers. Při rozhovorech ve službě jsem často používal Bibli, takže její slova se mi ještě hlouběji vtiskly do mysli. Měl jsem z toho radost a pomáhalo mi to druhé lépe vyučovat.

V roce 1953 jsem byl nečekaně jmenován krajským dozorcem v Alsasku-Lotrinsku, což je území, které v letech 1871 až 1945 bylo dvakrát zabráno Německem. Musel jsem se tedy trochu naučit německy. V té době měl auto jen málokdo a totéž platilo o televizi a psacím stroji. Tranzistorové rádio nebo počítač neměl nikdo. Nemohu však říct, že bych se nudil. Vlastně to bylo jedno z nejšťastnějších období mého života. Řídit se biblickou radou ‚mít prosté oko‘ bylo tehdy jednodušší než dnes, protože bylo méně rozptylujících vlivů. (Mat. 6:19–22)

Milníkem v mém životě byl sjezd „Triumfující Království“, který se v roce 1955 konal v Paříži. Potkal jsem tam totiž sestru Irène Kolanskou, která se později stala mou manželkou. S průkopnickou službou začala o rok dříve než já a její rodiče, kteří pocházeli z Polska, znali pravdu už dlouho a byli horlivými svědky. Svědectví jim ve Francii vydal Adolf Weber, který předtím pracoval jako zahradník u bratra Russella a do Evropy přijel  kázat dobrou zprávu. S Irène jsme se vzali v roce 1956 a pokračovali jsme v krajské službě. Irène se pro mě stala velkou oporou.

O dva roky později přišlo další překvapení — byl jsem jmenován oblastním dozorcem. Jelikož způsobilých bratrů bylo tehdy málo, dál jsem některé sbory navštěvoval jako krajský dozorce. Práce bylo opravdu dost. Každý měsíc jsem věnoval 100 hodin kazatelské službě a každý týden jsem měl proslovy. Při spolupráci se sborem jsem musel navštívit tři studia knihy, zkontrolovat sborové záznamy a sestavit zprávu. Kde vzít čas na čtení Božího Slova? Viděl jsem jenom jediné řešení — starou Bibli jsem rozebral na jednotlivé stránky a několik jsem jich měl vždycky u sebe. Kdykoli jsem na někoho čekal, pustil jsem se do čtení. Tyto krátké chvíle duchovního osvěžení mě posilovaly, abych se nevzdal a byl schopen všechny své úkoly dál plnit.

V roce 1967 jsme byli pozváni do služby v betelu na pařížském předměstí Boulogne-Billancourt. Začal jsem pracovat ve služebním oddělení a jsem tam už více než 40 let. Velmi příjemnou součástí mé práce je odpovídání na dopisy s biblickými otázkami. Mám radost z toho, že se mohu do hloubky zabývat Božím Slovem a ‚obhajovat dobrou zprávu‘. (Fil. 1:7) Také mě těší, že v rodině betel předsedám rannímu uctívání, při kterém se před snídaní rozebírají biblické myšlenky. A od roku 1976 jsem členem výboru odbočky ve Francii.

Ten nejlepší způsob života

Zažil jsem mnoho náročných situací, ale tou největší zkouškou je pro mě pokročilý věk a zdravotní problémy, kvůli kterým Irène ani já už nedokážeme dělat tolik co dříve. Díky společnému čtení a studiu Božího Slova se však pevně držíme své naděje do budoucna. Rádi jezdíme autobusem do našeho sborového obvodu a mluvíme o své naději s druhými. Dohromady jsme v celodobé službě více než 120 let a každému, kdo touží po zajímavém, radostném a smysluplném způsobu života, můžeme celodobou službu jen doporučit. Král David v době, kdy „zestárl“, zapsal slova Žalmu 37:25 a stejně jako on, ani já „jsem neviděl nikoho spravedlivého úplně opuštěného“.

Po celý život mě Jehova prostřednictvím svého Slova posiluje. Příbuzní mi před více než 60 lety řekli, že Bibli budu muset číst každý den. Měli pravdu. Stalo se to mým každodenním zvykem a nikdy jsem toho nelitoval!

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 5]

Simon a já

[Obrázek na straně 5]

Podobnou Bibli jsem dostal od svého spolužáka

[Obrázek na straně 5]

V době, kdy jsem sloužil jako oblastní dozorce

[Obrázek na straně 6]

Náš svatební den

[Obrázek na straně 6]

Společně s Irène si rádi čteme a studujeme Boží Slovo