Jehu horlivě prosazuje čisté uctívání

JEHU bojoval za čisté uctívání. Dělal to energicky, pohotově, neústupně, horlivě a odvážně. Projevoval vlastnosti, které bychom měli napodobovat.

Izraelský národ byl ve špatném stavu. Zemi ovlivňovala ničemná královna Jezábel — vdova po Achabovi a matka vládnoucího krále Jehorama. Prosazovala uctívání Baala namísto uctívání Jehovy, zabíjela Boží proroky a zkazila lid svým smilstvem a kouzly. (2. Král. 9:22; 1. Král. 18:4, 13) Jehova rozhodl, že celý Achabův dům, včetně Jehorama a Jezábel, zanikne. A Jehu byl pověřen, aby tento rozsudek vykonal.

Poprvé se Písmo zmiňuje o Jehuovi v situaci, kdy je ve společnosti vojenských velitelů. Izraelité tehdy bojovali proti Syřanům u Ramot-gileadu. Jehu měl v izraelské armádě vysoké postavení, možná ji dokonce vedl. Prorok Eliša poslal jednoho ze synů proroků, aby pomazal Jehua za krále a předal mu pokyn, že má zabít všechny muže z odpadlého Achabova domu. (2. Král. 8:28; 9:1–10)

Když se ostatní velitelé ptali, proč syn proroka přišel, Jehu se zdráhal odpovědět. Oni však na něj naléhali, a tak jim to řekl. Společně pak začali vymýšlet spiknutí proti Jehoramovi. (2. Král. 9:11–14) Je pravděpodobné, že vláda Achabova domu a vliv Jezábel už nějakou dobu vyvolávaly v armádě skryté rozhořčení a odpor. V každém případě si Jehu velmi dobře promyslel, jak svůj úkol co nejlépe vykoná.

Král Jehoram byl zraněn v bitvě a odjel do Jezreelu v naději, že se tam uzdraví. Jehu věděl, že pokud se má jeho plán vydařit, v Jezreelu se o tom nesmí nikdo dozvědět. Řekl: „Nenechte nikoho uniknout z [Ramot-gileadu], aby šel a podal zprávu v Jezreelu.“ (2. Král. 9:14, 15) Možná čekal nějaký odpor ze strany Jehoramových vojáků a chtěl tomu předejít.

ŠÍLENÁ JÍZDA

Jehu měl v úmyslu využít moment překvapení, a proto se ve svém dvoukolém válečném voze řítil z Ramot-gileadu do Jezreelu, který byl 72 kilometrů daleko. Když se blížil k cíli, strážný na věži uviděl  „vzdouvající se spoustu Jehuových mužů“. (2. Král. 9:17) Jehu si s sebou vzal dost vojáků zřejmě proto, aby měl jistotu, že svůj úkol splní.

Strážnému došlo, že v jednom z válečných vozů jede odvážný Jehu, a tak řekl: „Podle jízdy je to Jehu, . . . jede jako šílený.“ (2. Král. 9:20, Bible21) Jehu běžně jezdil rychle, ale teď to musela být opravdu zběsilá jízda!

Poté co odmítl cokoli říct dvěma poslům, kteří mu jeli naproti, setkal se s králem Jehoramem a jeho spojencem, judským králem Achazjášem. Na otázku „Je mír, Jehu?“ dostal Jehoram příkrou odpověď: „Jaký by mohl být mír, dokud jsou tu smilstva tvé matky Jezábel a její mnohá kouzla?“ Ta slova Jehorama tak vyděsila, že se otočil a ujížděl pryč. Jenže Jehu byl mnohem rychlejší! Napnul luk a vystřelil šíp, který královi probodl srdce, a on ve svém voze padl mrtev. I když se Achazjášovi podařilo uniknout, Jehu ho dostihl a zabil. (2. Král. 9:22–24, 27)

Další na řadě byla ničemná královna Jezábel. Jehu o ní právem řekl, že je prokletá. Když přijel do Jezreelu, zahlédl ji, jak se dívá z okna paláce. Bez dlouhých řečí přikázal dvorním úředníkům, aby ji shodili z okna. Pak tuto ženu, která zkazila celý Izrael, pošlapali jeho koně. Nato Jehu zabil desítky dalších členů Achabovy domácnosti. (2. Král. 9:30–34; 10:1–14)

I když se nám násilí samozřejmě nelíbí, měli bychom mít na mysli, že tehdy Jehova používal své služebníky, aby vykonávali jeho rozsudky. V Bibli je napsáno: „Bylo to . . . od Boha, že k Achazjášovu pádu došlo tím, že přišel k Jehoramovi; a když přišel, vyšel s Jehoramem k Jehuovi, vnuku Nimšiho, jehož Jehova pomazal, aby odřízl Achabův dům.“ (2. Par. 22:7) Když Jehu přikázal vyhodit Jehoramovo tělo z vozu na Nabotovo pole, uvědomil si, že se tím splnilo to, co Jehova slíbil, totiž že bude oplacena smrt Nabota, kterého zavraždil Achab. Navíc Jehu už dříve dostal příkaz, aby pomstil krev Božích sluhů, kterou prolila Jezábel. (2. Král. 9:7, 25, 26; 1. Král. 21:17–19)

V dnešní době Jehovovi služebníci doslovně nebojují proti odpůrcům čistého uctívání. „Má je pomsta,“ říká Bůh. (Hebr.  10:30) Křesťanští starší ale někdy musí jednat odvážně jako Jehu, aby sbor chránili před případnými zkaženými vlivy. (1. Kor. 5:9–13) A všichni ve sboru musí být odhodláni vyhýbat se těm, kdo byli vyloučeni. (2. Jana 9–11)

JEHU NESNESL ŽÁDNÉ SOUPEŘENÍ S JEHOVOU

S jakou pohnutkou Jehu vykonal svůj úkol? Je to patrné ze slov, která řekl věrnému Jehonadabovi: „Pojeď přece se mnou a dívej se, jak nesnesu žádné soupeření s Jehovou.“ Jehonadab pozvání přijal, nasedl do Jehuova dvoukolého vozu a jel s ním do Samaří. Tam Jehu „jednal lstivě, aby zničil Baalovy ctitele“. (2. Král. 10:15–17, 19)

Nechal vyhlásit, že chce přinést Baalovi „velkou oběť“. (2. Král. 10:18, 19) Jeden znalec Bible k tomu říká: „Jehu chytře použil slovní hříčku.“ I když tento výraz „obecně znamená ‚oběť‘, má také význam ‚vyvraždění‘ odpadlíků“. Jehu chtěl, aby na této události žádný z Baalových ctitelů nechyběl, a tak je všechny shromáždil do Baalova domu. Měli si obléknout zvláštní oděvy. „Jakmile skončil s dáváním zápalné oběti“, přikázal osmdesáti ozbrojeným mužům, aby Baalovy ctitele povraždili. Pak nechal srovnat se zemí Baalův dům a to místo vyhradil pro veřejné záchody, takže nebylo vhodné k uctívání. (2. Král. 10:20–27)

Je pravda, že Jehu prolil mnoho krve. Přesto je v Písmu vykreslen jako odvážný muž, který osvobodil Izraelity z útlaku Jezábel a její rodiny. Pokud měl nějaký izraelský vůdce tento úkol splnit, musel být odvážný, odhodlaný a horlivý. Jeden biblický slovník k tomu uvádí: „Byla to drsná práce a musela být provedena s neochvějnou důsledností. Kdyby se použila méně drastická opatření, uctívání Baala by se z Izraele pravděpodobně vymýtit nepodařilo.“

Jako křesťané se dnes dostáváme do situací, ve kterých musíme projevovat stejné vlastnosti jako Jehu. Jak bychom například měli reagovat, když jsme v pokušení udělat něco, co Jehova odsuzuje? Měli bychom to rychle, odvážně a horlivě odmítnout. Ve věcech, které se týkají zbožné oddanosti, nemůžeme snášet žádné soupeření s Jehovou.

DBEJ, ABYS „CHODIL V ZÁKONĚ JEHOVY“

To, jak tento příběh skončil, je pro nás výstrahou. „Jehu neodbočil . . . od [následování] zlatých telat, z nichž jedno bylo v Betelu a jedno v Danu.“ (2. Král. 10:29) Jak je možné, že člověk, který byl tak horlivý pro čisté uctívání, toleroval modlářství?

Jehu si nejspíš myslel, že k tomu, aby bylo izraelské království nezávislé na Judě, je zapotřebí, aby obě království byla rozdělena nábožensky. Proto podobně jako předchozí izraelští králové podporoval uctívání telat. Tím ale dával najevo, že nedůvěřuje Jehovovi, který ho dosadil za krále.

Jehova sice Jehua pochválil slovy: „Jednal [jsi] dobře v tom, že jsi učinil to, co je správné v mých očích“, ale Jehu přesto „nedbal, aby chodil v zákoně Jehovy, Boha Izraele, celým svým srdcem.“ (2. Král. 10:30, 31) Když si uvědomíme, co všechno Jehu předtím udělal, možná nás tato zpráva překvapí a zamrzí. Můžeme si z toho ale vzít poučení: Nikdy bychom neměli svůj vztah s Jehovou považovat za samozřejmost. Každý den musíme prohlubovat věrnou oddanost Bohu tím, že budeme studovat jeho Slovo, rozjímat o něm a upřímně se modlit. Snažme se proto ze všech sil chodit v zákoně Jehovy celým svým srdcem. (1. Kor. 10:12)

[Rámeček na straně 4]

Jehu ve světské historii

Kritikové často zpochybňují existenci osob, o kterých se píše v Bibli. Jsou tedy k dispozici jiné než biblické doklady toho, že Jehu skutečně žil?

Jméno tohoto izraelského krále je uvedeno minimálně na třech památkách ze starověké Asýrie. Na jedné z nich je napsáno, že zobrazuje Jehua, nebo možná jednoho z jeho vyslanců, jak se sklání před asyrským králem Salmanasarem III. a předává mu tribut. Nápis zní: „Tribut Jehua (Ia-ú-a), syna Omriho (Hu-um-ri); přijal jsem od něj stříbro, zlato, zlatou saplu-misku, zlatou vázu se špičatým dnem, zlaté odlivky, zlatá vědra, cín, hůl pro krále (a) dřevěné puruhtu [význam posledního slova je neznámý].“ Jehu nebyl přímo synem Omriho, ale tento výraz se používal k označení izraelských králů, a to zřejmě proto, že Omri byl slavný a postavil izraelské hlavní město Samaří.

Pravdivost výroku asyrského krále, že Jehu zaplatil tribut, není možné potvrdit. Přesto se král zmiňuje o Jehuovi třikrát — na jednom obelisku, na soše Salmanasara a v asyrských královských análech. Tyto zmínky nenechávají nikoho na pochybách, že Jehu skutečně existoval.