„Teď jsem na vozíku, ale nebude to tak navždy!“

Vypráví Sara van der Mondeová

Lidé mi často říkají: „Ty se tak krásně usmíváš. Jak to, že jsi pořád taková radostná?“ Odpovídám jim, že mám nádhernou naději. Dá se shrnout slovy: „Teď jsem na vozíku, ale nebude to tak navždy!“

NARODILA jsem se v roce 1974 v Paříži. Porod byl komplikovaný a později lékaři zjistili, že mám mozkovou obrnu. Nemohla jsem moc hýbat rukama ani nohama a mluvila jsem nezřetelně. Také jsem mívala epileptické záchvaty a byla jsem náchylná k infekcím.

Když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se do australského města Melbourne. O dva roky později nás tatínek opustil. Vzpomínám si, že v té době jsem poprvé pocítila lásku k Bohu. Maminka je svědek Jehovův a pravidelně mě brala na shromáždění, kde jsem začala chápat, že mě Bůh má rád a stará se o mě. Díky tomu a také díky maminčině lásce a povzbuzování jsem se cítila v bezpečí, přestože jsme zůstaly samy.

Maminka mě také učila modlit se k Jehovovi. Modlit se je pro mě mnohem jednodušší než mluvit. Nemusím se ze všech sil snažit artikulovat, protože slova jasně zaznívají v mé mysli. Jelikož je těžké rozumět tomu, co říkám, jsem moc ráda, že Jehova mi rozumí, ať už mluvím v duchu, nebo se nezřetelně vyjadřuji nahlas. (Žalm 65:2)

Vyrovnávám se s různými těžkostmi

V pěti letech se obrna zhoršila, takže abych mohla chodit, potřebovala jsem těžké ortézy. Vlastně to ani nebyla chůze, ale kolébání se ze strany na stranu. V jedenácti jsem už nechodila vůbec. Později jsem bez pomoci elektrického zvedáku ani nedokázala vstát z postele. Díky zvedáku se dokážu dostat do elektrického invalidního vozíku.

Je pravda, že kvůli zdravotním problémům jsem někdy sklíčená. Vždycky si však vzpomenu na naše rodinné heslo: „Nedělej si starosti s tím, co nedokážeš, ale dělej to, co dokážeš.“ A tak jezdím na koni, na plachetnici, v kánoi, tábořím v přírodě, a dokonce umím řídit auto na uzavřeném okruhu. Protože mám ráda umění, baví mě malovat, šít, vyšívat a vyrábět patchwork nebo keramiku.

Někteří lidé pochybovali o tom, zda jsem schopná rozhodovat se v náboženských otázkách. Když mi bylo 18, jedna učitelka na mě například naléhala, abych odešla z domova a tak unikla náboženskému vlivu své maminky. Dokonce mi navrhla, že mi  pomůže najít bydlení. Řekla jsem jí, že svého náboženství se nikdy nevzdám a že z domova odejdu, až když budu připravená na větší samostatnost.

Krátce po této události jsem se dala pokřtít a stala se svědkem Jehovovým. O dva roky později jsem se přestěhovala do malého bytu. Díky tomu mám určitou míru nezávislosti a zároveň dostávám potřebnou praktickou pomoc.

Nečekaná nabídka

V průběhu let jsem se setkala i s jinými zkouškami. Jednou jsem byla úplně zaskočena tím, že můj spolužák, který je také na vozíku, mě požádal o ruku. Nejprve mi to zalichotilo. Jako většina mladých žen i já bych chtěla mít manžela. To, že je manžel i manželka invalidní, však není zárukou šťastného manželství. Navíc ten mladík nesdílel mou víru. Naše náboženské názory, ale i zájmy a cíle byly naprosto odlišné. Cožpak bychom mohli tvořit harmonický pár? Také jsem byla rozhodnutá řídit se Božím jasným pokynem vstoupit do manželství pouze se spoluvěřícím. (1. Kor. 7:39) Svému spolužákovi jsem proto laskavě řekla, že jeho nabídku nepřijmu.

Nikdy jsem toho nelitovala. A vůbec nepochybuji o tom, že v Božím slíbeném novém světě budu šťastná. (Žalm 145:16; 2. Petra 3:13) Jsem rozhodnutá zůstat věrná Jehovovi a se svou současnou situací být spokojená.

Těším se na den, kdy vyskočím z invalidního vozíku, poběžím s větrem o závod a budu volat: „Konečně jsem zdravá, a zůstane to tak navždy!“