Ochota dělat změny nám přinesla požehnání

Vypráví James A. Thompson

Narodil jsem se v roce 1928 na jihu Spojených států. V tehdejších zákonech byla zakotvena segregace bělochů a černochů. Když někdo segregační zákony porušil, hrozilo mu vězení, ale mohl skončit i mnohem hůř.

V NĚKTERÝCH částech Spojených států tehdy svědkové Jehovovi museli být do sborů, krajů a oblastí rozděleni podle rasy. Roku 1937 se tatínek stal skupinovým služebníkem (nyní koordinátor rady starších) černošského sboru ve městě Chattanooga ve státě Tennessee. Skupinovým služebníkem bělošského sboru byl Henry Nichols.

Rád vzpomínám na chvíle, kdy jsem jako kluk sedával večer na terase našeho domu a poslouchal, jak si tatínek a bratr Nichols povídají. Často mluvili o tom, jak za stávajících podmínek co nejlépe kázat dobrou zprávu. I když jsem všemu nerozuměl, byl jsem rád, že mohu být u toho.

O několik let dříve, v roce 1930, postihla naši rodinu tragédie — zemřela nám maminka, které bylo teprve dvacet let. Mně tehdy byly dva roky a mojí sestřičce Doris čtyři. Tatínek se o nás musel starat sám. Přestože byl v té době pokřtěn teprve krátce, už to byl duchovně zralý člověk.

Vynikající příklad mých rodičů

V roce 1933 se tatínek seznámil se skvělou sestrou, která se jmenovala Lillie Mae Gwendolyn Thomasová, a zanedlouho se vzali. Oba věrně sloužili Jehovovi, a mně i Doris tak dali výborný příklad.

 Roku 1938 měly sbory svědků Jehovových podpořit rozhodnutí, že starší už nebudou voleni ve svých sborech, ale budou jmenováni ústředím v Brooklynu. Někteří bratři v našem městě se zdráhali tuto změnu přijmout. Tatínek však dal jasně najevo, že ji bezvýhradně podporuje. Jeho příklad věrnosti mi pomáhá až dodnes. Totéž mohu říct i o příkladu maminky, která s ním vždy ochotně spolupracovala.

Křest a celodobá služba

V roce 1940 jsme si jako sbor pronajali autobus a vydali se na sjezd do Detroitu. Někteří z našeho sboru se tam dali pokřtít. Jelikož jsem už od pěti let horlivě chodil do služby, několik lidí se mě zeptalo, proč jsem se nedal pokřtít i já.

Řekl jsem, že ještě úplně nerozumím tomu, co vlastně křest obnáší. Tatínek ten rozhovor zaslechl a moje odpověď ho překvapila. Zaměřil se tedy na to, aby mi pomohl pochopit, jaký má křest význam a proč je tak důležitý. O čtyři měsíce později, 1. října 1940, jsem byl za mimořádně chladného počasí pokřtěn v rybníce kousek od Chattanoogy.

Od čtrnácti let jsem vždycky o letních prázdninách sloužil jako průkopník. Kázal jsem v městečkách v Tennessee a v sousední Georgii. Vstával jsem brzy ráno, sbalil si něco k snědku a v šest hodin jsem už seděl ve vlaku nebo autobuse a mířil do svého obvodu. Vracel jsem se kolem šesté hodiny večer. Jídlo, které jsem si bral, jsem často snědl ještě během dopoledne. Měl jsem sice peníze, ale nemohl jsem jen tak jít do obchodu, protože jsem byl černoch. Vzpomínám si, jak jsem si chtěl jednou koupit zmrzlinu, ale poslali mě pryč. Byla tam však nějaká laskavá běloška, která to viděla a zmrzlinu mi přinesla.

Když jsem nastoupil na střední školu, na americkém Jihu sílilo hnutí za lidská práva. Národní asociace pro povznesení barevného obyvatelstva (NAACP) a podobné organizace povzbuzovaly studenty, aby se v tomto směru angažovali. Některé černošské školy, včetně té mojí, si daly za cíl, že do tohoto hnutí zapojí všechny studenty. I mě se snažili přesvědčit, abych „podporoval naši rasu“. Já jsem to ale odmítl. Vysvětlil jsem, že Bůh neupřednostňuje jednu rasu na úkor druhé a že je to on, kdo odstraní veškerou nespravedlnost. (Jan 17:14; Sk. 10:34, 35)

Krátce po střední škole jsem se rozhodl přestěhovat do New Yorku. Cestou jsem se však zastavil ve Philadelphii, abych se viděl s přáteli, se kterými jsem se seznámil na sjezdu. Vůbec poprvé jsem byl na shromáždění v rasově smíšeném sboru. Měli zrovna spolupráci s cestujícím dozorcem, který si mě pak vzal stranou a řekl mi, že na příštím shromáždění budu mít úkol. To byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl ve Philadelphii zůstat.

Mezi křesťany, s nimiž jsem se tam spřátelil, byla i mladá sestra Geraldine Whiteová. Říkal jsem jí Gerri. Dobře znala Bibli a ve službě dům od domu uměla hezky mluvit s lidmi. Zvlášť důležité pro mě bylo to, že i ona se chtěla stát průkopnicí. Vzali jsme se 23. dubna 1949.

 Pozvání do Gileadu

Už od začátku jsme chtěli absolvovat školu Gilead a sloužit jako misionáři někde v zahraničí. Byli jsme proto ochotni zařídit si život tak, aby to bylo možné. Krátce po svatbě nás bratři požádali, abychom šli sloužit do města Lawnside v New Jersey, potom do Chesteru v Pensylvánii a nakonec zpátky do New Jersey, konkrétně do města Atlantic City. To už jsme měli dva roky po svatbě a mohli jsme si podat přihlášku do Gileadu. Na pozvání jsme si ale museli počkat. Proč?

Počátkem 50. let probíhala válka v Koreji a mnoho mladých mužů bylo povoláno do armády. Svědkové Jehovovi zůstávali neutrální, a odvodní komise ve Philadelphii proto vůči nim zřejmě byla zaujatá. Soudce mi ale nakonec řekl, že na mě FBI vypracovala posudek, ze kterého vyplynulo, že skutečně jsem náboženský služebník. Dne 11. ledna 1952 mi odvolací komise oznámila, že jsem vojenské služby zproštěn.

V srpnu toho roku jsme dostali pozvánku do 20. třídy Gileadu, která začínala v září. Čekali jsme, že nás bratři pošlou do zahraničí. Moje sestra Doris absolvovala 13. třídu a sloužila v Brazílii. Ke svému překvapení jsme byli posláni do krajské služby v černošských sborech ve státě Alabama. Trochu nás to zklamalo, protože jsme se těšili na službu v cizině.

Naší první zastávkou byl sbor ve městě Huntsville. Když jsme přijeli k sestře, u které jsme měli bydlet, a vybalovali si věci, zaslechli jsme, jak do telefonu říká: „Děti už jsou tady.“ Bylo nám teprve čtyřiadvacet a vypadali jsme ještě mladší. Přezdívka Děti se ujala a bratři v celém kraji nám tak běžně říkali.

Americký Jih je často označován jako Biblický pás, protože většina místních obyvatel má k Bibli velkou úctu. Rozhovory jsme tedy často zahajovali takto:

(1) Krátce jsme se zmínili o situaci ve světě.

(2) Řekli jsme, jaké řešení Bible slibuje.

(3) Vysvětlili jsme, co podle Bible musíme dělat.

Potom jsme nabídli vhodnou publikaci. Tato metoda slavila úspěch, a tak mě bratři v roce 1953 požádali, abych ji předvedl na sjezdu Společnost nového světa, který se konal v New Yorku.

Brzy nato, v létě roku 1953, jsem byl pověřen, abych v černošských krajích na jihu Spojených států sloužil jako oblastní dozorce. Naše působiště sahalo od Virginie na severu po Floridu na jihu a na západě až po Alabamu a Tennessee. Museli jsme být přizpůsobiví. Často se například stávalo, že  jsme bydleli v domě, kde nebyl vodovod, a museli jsme se koupat v plechové vaně za kuchyňskými kamny. Naštěstí to bývalo nejteplejší místo v celém domě.

Potíže spojené s rasovou segregací

Při službě na americkém Jihu jsme museli být vynalézaví. Černoši například nesměli využívat veřejné prádelny. Gerri tedy vždycky vysvětlovala, že jde vyprat prádlo pro „paní Thompsonovou“. Lidé si podle všeho mysleli, že Gerri je služebná. Když oblastní dozorci promítali film Společnost nového světa v činnosti, pokaždé jsem zatelefonoval do půjčovny a rezervoval promítací plátno pro „pana Thompsona“. Potom jsem si tam šel plátno vyzvednout. Za všech okolností jsme se snažili být zdvořilí a většinou jsme ve službě žádné vážné problémy neměli.

Další druh předsudků, s nimiž jsme se setkávali, byl spíš regionálního charakteru. Místní obyvatelé neměli příliš v lásce lidi ze severních států. Jedny noviny například informovaly o tom, že se ve školní posluchárně bude konat sjezd, na kterém promluví James A. Thompson z Watchtower Bible and Tract Society of New York. Někteří lidé si to vyložili tak, že pocházím z New Yorku, a škola, která nám posluchárnu pronajala, nám vypověděla smlouvu. Když jsem ale členům školní rady vysvětlil, že jsem chodil do školy v Chattanooze, dovolili nám krajský sjezd uspořádat.

V polovině 50. let se rasové napětí stupňovalo a občas docházelo i k násilným střetům. Na několika oblastních sjezdech v roce 1954 se některých svědků dotklo, že mezi řečníky nebyl žádný bratr tmavé pleti. Povzbuzovali jsme je, aby byli trpěliví. Následující léto jsem dostal úkol na sjezdu já a později se mezi řečníky objevili i další bratři z Jihu.

Postupem času případů rasového násilí ubývalo a zvěstovatelé už nebyli rozdělováni do sborů podle rasy. Bylo potřeba sbory přeorganizovat a upravit jejich obvody. Také v úkolech jmenovaných bratrů došlo k určitým změnám. Některým křesťanům, jak bělochům, tak černochům, se nové uspořádání příliš nelíbilo. Většina bratrů a sester však projevila stejnou nestrannost jako náš nebeský Otec. Mnozí měli mezi spoluvěřícími jiné rasy blízké přátele. To byl i případ naší rodiny už ve 30. a 40. letech, kdy jsem vyrůstal.

Nové působiště

V lednu 1969 nás bratři požádali, abychom se přestěhovali do Guyany v Jižní Americe, což jsme s radostí udělali. Nejprve jsme se ale vydali do Brooklynu, kde jsem absolvoval školení, jak dohlížet na kazatelskou činnost. Do Guyany jsme přijeli v červenci 1969. Po šestnácti letech cestování jsme se měli usadit, což pro nás byla velká změna. Gerri sloužila jako misionářka, takže většinu času trávila v kazatelské službě, a já jsem pracoval v odbočce.

Moje činnost by se dala popsat jako práce všeho druhu. Sekal jsem trávu, staral se  o dodávky publikací pro 28 sborů a vyřizoval korespondenci s ústředím v Brooklynu. Pracoval jsem čtrnáct až patnáct hodin denně. Pro Gerri i pro mě to bylo náročné, ale zároveň nám to přinášelo radost. Když jsme do Guyany přijeli, bylo tam 950 zvěstovatelů. Dnes jich v této zemi slouží více než 2 500.

V Guyaně se nám moc líbilo. Je tam příjemné podnebí a roste tam mnoho exotických druhů ovoce a zeleniny. Největší radost jsme ale měli z toho, že jsme se setkávali s pokornými lidmi, kteří toužili poznat pravdu, a že jsme je mohli učit o Božím Království. Gerri často vedla i dvacet studií. Mnozí z našich zájemců se dali pokřtít a někteří se později stali průkopníky, sborovými staršími, a dokonce misionáři.

Řešíme zdravotní problémy

V roce 1983 se ukázalo, že moji rodiče se už neobejdou bez pomoci. S Gerri a Doris jsme udělali rodinnou poradu. Doris, která 35 let sloužila jako misionářka v Brazílii, se rozhodla, že se vrátí do Spojených států a bude se o rodiče starat. Řekla, že je zbytečné, aby se službou skončili dva misionáři, když péči o rodiče zvládne jeden. Po smrti rodičů Doris v Chattanooze zůstala a slouží tam jako zvláštní průkopnice.

Roku 1995 lékaři zjistili, že mám rakovinu prostaty, a tak jsme se do Spojených států museli vrátit i my. Usadili jsme se v Goldsboro v Severní Karolíně, na půl cesty mezi mou rodinou v Tennessee a manželčinou rodinou v Pensylvánii. Můj zdravotní stav se stabilizoval a v současné době sloužíme v Goldsboro jako zvláštní průkopníci se zdravotním omezením.

Když vzpomínám na těch více než 65 let, která jsem strávil v celodobé službě, uvědomuji si, že naší ochotě dělat změny Jehova bohatě žehnal. Jsem mu za to hluboce vděčný. Sám na sobě jsem zažil totéž co David, který Jehovovi řekl: „S někým věrně oddaným budeš jednat ve věrné oddanosti.“ (2. Sam. 22:26)

[Obrázky na straně 3]

Tatínek a bratr Nichols mi dali vynikající příklad

[Obrázky na straně 4]

Gerri a já krátce před Gileadem, 1952

[Obrázky na straně 5]

Po Gileadu jsme řadu let strávili v krajské a oblastní službě na americkém Jihu

[Obrázek na straně 6]

Cestující dozorci a jejich manželky před oblastním sjezdem v roce 1966, kterého se zúčastnili běloši i černoši

[Obrázek na straně 7]

Misionářská služba v Guyaně nám přinášela velkou radost