Když Charlotte Whiteová, celodobá kazatelka, přijela do města Louisville v americkém státě Kentucky, okamžitě upoutala pozornost — měla totiž kufr na kolečkách.

PSAL se rok 1908 a sestra Whiteová zaujala obyvatele města zbrusu novým vynálezem — „vozíkem úsvitu“. Ona sama řekla: „Všichni o tom mluvili. Byla jsem nepřehlédnutelná.“

Badatelé Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým, si uvědomovali, že je nezbytné, aby o nádherných pravdách, které se dozvěděli díky pečlivému studiu Písma, mluvili s druhými. Mnozí získali biblické poznání díky sérii knih nazvané Úsvit milénia (později se jí říkalo Studie Písem). Ti křesťané, jejichž okolnosti jim umožňovaly cestovat, projížděli městy, vesnicemi i venkovskými oblastmi a tyto pomůcky pro studium Bible rozšiřovali mezi dychtivé čtenáře.

Šestisvazkový Úsvit vázaný v plátně, který v roce 1908 sestra Whiteová a další horliví hlasatelé Království nabízeli, stál 1,65 dolaru, což byly náklady na tisk. Knihy lidem nepředávali rovnou, ale přijímali na ně objednávky. Později, obvykle v den výplaty, je přinesli těm, kdo si je objednali. Cena knih byla tak nízká, že to jeden odpůrce dokonce kritizoval.

Malinda Keeferová vzpomínala na to, že nebylo nijak neobvyklé, aby za týden získala objednávky na 200 až 300 knih. Velký zájem o Úsvit však představoval i určitý problém. Samotný šestý díl měl 740 stran a ve Strážné věži bylo  uvedeno, že „padesát knih váží 40 liber“ (18 kilogramů). Nosit takovou váhu bylo „příliš velkou zátěží“, a to zejména pro sestry.

Problém s dodávkou knih vyřešil bratr James Cole. Vymyslel skládací rám s dvěma kolečky, k němuž byl pomocí šroubků připevněn kufr. Sám bratr Cole si pochvaloval, že nemusí nosit těžké krabice s knihami, a žertem prohlásil: „Už nemám ruce až na zem.“ V roce 1908 předvedl vozík účastníkům sjezdu badatelů Bible ve městě Cincinnati v Ohiu, kteří z tohoto vynálezu byli nadšeni. Na obou koncích tyče, která tvořila spodní část rámu, bylo vyryto „vozík úsvitu“, protože se většinou používal právě k převážení Úsvitu milénia. S trochou praxe bylo snadné kufr naplněný desítkami knih vézt jednou rukou. Rám měl nastavitelnou výšku a vozík se dal používat i na venkovských polních cestách. Po dni stráveném ve službě bylo možné kolečka zvednout k boční straně prázdného kufru, takže bylo snadnější ho přepravit domů, ať už pěšky, nebo tramvají.

Sestry, které se věnovaly celodobé službě, mohly „vozík úsvitu“ získat zadarmo. Ostatní museli zaplatit 2,50 dolaru. Sestra Keeferová, která je zde na obrázku, dokázala jednou rukou vézt „vozík úsvitu“ s plným kufrem knih a v druhé ruce nést kufřík s dalšími knihami. V jistém hornickém městě v Pensylvánii byl o knihy tak velký zájem, že když je sestra Keeferová rozvážela, musela most přes řeku Allegheny přejít za den třikrát nebo čtyřikrát.

Koncem 80. let dvacátého století jeden pilot dopravních letadel vymyslel kufr na kolečkách. Dnes jsou taková zavazadla na letištích i na rušných ulicích měst naprosto běžná, ale před sto lety horliví badatelé Bible svými „vozíky úsvitu“ poutali pozornost. Měli z toho radost. Lidem totiž přiváželi drahocenná semena biblické pravdy.

[Praporek na straně 32]

Sestra Keeferová musela most přes řeku přejít za den třikrát nebo čtyřikrát

[Praporek na straně 32]

Problém s dodávkou knih byl vyřešen