Odvážně kázali Boží slovo

Praví křesťané byli tváří v tvář odporu vždy odvážní. Zprávy o tom najdeme například v knihách Vydávej „důkladné svědectví o Božím království“ a Svědkové Jehovovi — Hlasatelé Božího Království. Podobně jako naši spoluvěřící v prvním století, i my se modlíme k Jehovovi, aby nám dával svého ducha a pomáhal nám kázat se smělostí. (Sk. 4:23–31)

O kazatelské činnosti v době první světové války jeden bratr napsal: „Boží služebníci neúnavně předávali lidem sedmý svazek Studií Písem nazvaný Ukončené tajemství. Snad žádnou jinou knihu se nepodařilo rozšířit v takovém množství. V roce 1918 byly vydány Zprávy Království č. 1. Pak přišly Zprávy Království č. 2, v nichž bylo vysvětleno, proč úřady zakazují knihu Ukončené tajemství. Následovaly Zprávy Království č. 3. Věrní pomazaní křesťané tyto tiskoviny rozšiřovali všude, kde to bylo možné. Předávat Zprávy Království vyžadovalo víru a odvahu.“

Dnes noví zvěstovatelé obvykle dostávají školení, aby věděli, jak kázat, ale dříve to tak nebývalo. Jeden polský bratr, který žil ve Spojených státech, vzpomínal na to, jak byl v roce 1922 poprvé v kazatelské službě. Napsal: „Stál jsem přede dveřmi ordinace nějakého lékaře, nevěděl jsem, jak publikace nabídnout, a anglicky jsem mluvil velmi špatně. Přesto jsem zaklepal. Otevřela zdravotní sestra a na to, co se pak stalo, nikdy nezapomenu. Chtěl jsem z kufříku vytáhnout knihu, ale protože jsem byl nervózní a vyděšený, všechny knihy se vysypaly k jejím nohám. Už nevím, co jsem tehdy řekl, ale jednu publikaci si vzala. Když jsem odcházel, byl jsem plný odvahy a cítil jsem, že mi Jehova požehnal. V obchodech a kancelářích v té ulici si lidé ten den vzali mnoho brožur.“

Jedna sestra řekla: „Kolem roku 1933 mnozí bratři používali k rozšiřování poselství o Království auta se zvukovou aparaturou.“ Společně s jedněmi manželi sloužila v hornaté oblasti Kalifornie. Vzpomínala: „Bratr vyjel s autem na kopec a my jsme zůstaly dole ve městě. Když pustil nahrávku, znělo to jako hlas z nebe. Lidé se marně snažili zjistit, kde bratr je. Když nahrávka skončila, chodili jsme za lidmi a vydávali jim svědectví. Sloužila jsem ještě s dvěma jinými auty se zvukovou aparaturou a mohu vás ujistit, že většina lidí o naše poselství vůbec nestála. Nezbývalo jim ale než poslouchat, protože  nahrávku slyšeli i přes zavřené dveře. Uvědomovali jsme si, že Jehova vždy podněcuje své služebníky, aby používali tu správnou metodu ve správný čas. I když tato metoda vyžadovala, abychom sebrali všechnu odvahu, měla svůj účel a Jehovovo jméno bylo vyvyšováno.“

Ve 30. letech a na počátku 40. let se ve službě používaly gramofony a nahrávky biblických proslovů. Jedna sestra vyprávěla: „Jistá mladá křesťanka sloužila s gramofonem dům od domu. Když u jedněch dveří pustila desku s nahrávkou, majitele domu to tak rozzuřilo, že skopl gramofon z verandy. Žádná deska se ale nezlomila. Situaci sledovali tři muži, kteří svačili v kabině zaparkovaného nákladního auta. Řekli sestře, ať jim desku přehraje, a vzali si od ní publikace. Tento hezký zážitek plně vynahradil to, co se jí stalo předtím.“ Nenechat se negativními reakcemi ve službě odradit, vyžadovalo odvahu.

Sestra dále vyprávěla: „Vzpomínám si, jak se v roce 1940 začalo sloužit s časopisy na ulici. Předtím jsme měli informační pochody. Zástup bratrů a sester chodil po ulici a každý nesl ceduli s nápisem ‚Náboženství je léčka a podvod‘ a ‚Služte Bohu a Kristu Králi‘. Přitom jsme kolemjdoucím rozdávali traktáty. Podílet se na takových odvětvích služby se neobešlo bez odvahy, ale plnilo to svůj účel — Jehovovo jméno a jeho služebníky lidé měli na očích.“

Jiná sestra řekla: „Sloužit s časopisy na ulici v malých městech bylo velmi náročné. Odpor proti svědkům byl v té době zvlášť silný. . . . Potřebovali jsme velkou odvahu, abychom stáli na rohu ulice, drželi časopisy a vyvolávali doporučené slogany. Přesto jsme nevynechali téměř žádnou sobotu. Někdy byli lidé přátelští, jindy se kolem nás shromáždila nepříjemná skupinka a občas jsme museli odejít, aby nás dav nenapadl.“

Ve službě svědkové Jehovovi odvážně pokračovali i v době pronásledování během druhé světové války. Ve Spojených státech probíhala od 1. prosince 1940 do 12. ledna 1941 kampaň nazvaná Odvaha. Během těch 43 dní asi 50 000 zvěstovatelů rozšířilo téměř osm milionů brožur.

Mnozí letití Boží služebníci si živě pamatují na zkoušky, ve kterých museli být odvážní. Někteří si vybavují, že celé roky si odvahu dodávali výrokem „Kažme horlivě až do konce!“. To, jakou podobu naše poselství bude mít, než tento ničemný systém věcí skončí, ještě uvidíme. Díky pomoci od Jehovy však dál budeme jeho slovo oznamovat s vírou a odvahou.

[Praporek na straně 9]

Ke kazatelské službě byla vždy zapotřebí odvaha