Vypráví Lois Didurová

Každý z nás asi udělal nějaké rozhodnutí, kterého později litoval. Já jsem se už v mládí rozhodla, že chci svůj život strávit po Jehovově pravici, a nikdy jsem toho nelitovala. Za 50 let celodobé služby jsem nezažila nic, co by mi z dlouhodobého hlediska uškodilo. Ráda bych vám o tom řekla víc.

NARODILA jsem se v roce 1939 a společně se čtyřmi sestrami a bratrem jsem vyrůstala na farmě v kanadské provincii Saskatchewan. Prožila jsem šťastné dětství. Jednou k nám domů přišli svědkové Jehovovi a mluvili s tatínkem. Zeptala jsem se jich, zda má Bůh nějaké jméno. Svědkové nám ukázali Žalm 83:18, kde je napsáno, že Bůh se jmenuje Jehova. Díky tomuto rozhovoru jsem zatoužila dozvědět se toho o Bohu a jeho Slovu víc.

Od první do osmé třídy tehdy děti z farem chodily do venkovské jednotřídky. Škola byla často několik kilometrů daleko a děti do ní jezdily na koni nebo chodily pěšky. O učitele se staraly rodiny žáků. Jednoho roku přišla řada na moje rodiče. Začal tedy u nás bydlet nový učitel John Didur.

Aniž bych o tom věděla, tento mladý muž se podobně jako já hluboce zajímal o Boží Slovo. Když jsem jednou pochvalně mluvila o komunismu a socialismu, což byly směry, se kterými sympatizoval můj tatínek, John tiše prohlásil: „Žádný člověk nemá právo vládnout nad druhými. Takové právo má jenom Bůh.“ To mě zaujalo a od té doby jsme si o tomto námětu spolu hodně povídali.

John se narodil v roce 1931, a tak často slýchal o hrůzách války. Poté co se roku 1950 začalo bojovat v Koreji, ptal se několika duchovních, jaký názor na válku mají. Všichni řekli totéž — na tom, že křesťané bojují, není nic špatného. Stejnou otázku později položil i svědkům Jehovovým. Ti mu v Bibli ukázali, jaký postoj k válčení měli první křesťané. V roce 1955 byl John pokřtěn a následujícího roku jsem se dala pokřtít i já. Oba jsme  chtěli svůj život i své síly věnovat službě Jehovovi. (Žalm 37:3, 4) V červenci 1957 jsme se vzali.

Výročí naší svatby často připadlo na některý ze dnů oblastního sjezdu. Měli jsme radost, že zrovna ten den můžeme být ve společnosti tisíců křesťanů, kteří stejně jako my mají k manželství úctu. V roce 1958 jsme se vydali na svůj první mezinárodní sjezd. S dalšími třemi křesťany jsme jeli autem ze Saskatchewanu do New Yorku. Cesta nám trvala celý týden. Přes den jsme jeli a v noci spali ve stanu. Když jsme dorazili do města Bethlehem v Pensylvánii, setkali jsme se tam s bratrem, který nás pozval, ať přespíme u nich doma. Díky jeho spontánnímu projevu laskavosti jsme do New Yorku dorazili čistí a upravení. Na sjezdu jsme si ještě více uvědomili, jak příjemné je sloužit Jehovovi. Měli jsme podobné pocity jako žalmista, který napsal: „Po tvé pravici je příjemnost navždy.“ (Žalm 16:11)

PRŮKOPNICKÁ SLUŽBA

Roku 1959 jsme už byli v průkopnické službě. Bydleli jsme v malém obytném přívěsu na kopci v saskatchewanské prérii. Z oken jsme viděli na kilometry daleko a velká část tohoto území byla naším obvodem.

Jednoho dne nám přišel dopis z odbočky. Spěchala jsem za Johnem, který zrovna opravoval traktor. Bratři se nás ptali, zda bychom přijali pověření sloužit jako zvláštní průkopníci ve městě Red Lake v Ontariu. Museli jsme se podívat do mapy, abychom zjistili, kam se vlastně budeme stěhovat.

Byla to pro nás obrovská změna. Místo rozlehlých prérií nás tu čekaly hluboké lesy a hornická městečka vystavěná v blízkosti zlatých dolů. Když jsme se první den ptali jedné ženy, zda by nevěděla o nějakém ubytování, zaslechla to holčička ze sousedství a rozběhla se za maminkou. Ta nás pak nechala přespat v jejich domě, ve sklepě s hliněnou podlahou. Další den se nám podařilo najít si bydlení. Byl to srub o dvou místnostech, kam nebyla zavedena voda a kde nebyl žádný nábytek, jenom plechová kamna na dřevo. V bazaru jsme si nakoupili pár věcí a brzy jsme se ve svém novém domově zabydleli.

Nejbližší sbor byl více než 200 kilometrů daleko. Mnozí z horníků pocházeli z Evropy a často se nás ptali, zda bychom jim mohli sehnat Bibli v jejich jazyce. Brzy jsme vedli třicet krásných studií a za šest měsíců byl založen malý sbor.

Manžel jedné naší zájemkyně zatelefonoval knězi a požádal ho, aby jeho ženě domluvil. Kněz přišel zrovna ve chvíli, kdy jsme se ženou studovali. Mimo jiné nám vytkl, že neučíme o Trojici. Zájemkyně knězi podala katolickou Bibli a poprosila ho, aby to, co tvrdí, dokázal. Kněz ale Bibli hodil na stůl a prohlásil, že nemusí dokazovat vůbec nic. Když odcházel, ukrajinsky manželům řekl, aby nás vyhodili a už nás nikdy nepouštěli přes práh. Netušil však, že John ukrajinsky rozumí.

Krátce nato jsme se z Red Lake odstěhovali, protože se John měl zaškolit, aby mohl sloužit jako krajský dozorce. Asi po roce měl John na oblastním sjezdu proslov ke křtu a mezi křtěnci byl i manžel té ženy, se kterou jsme studovali. Jednání kněze ho podnítilo, aby i on začal Bibli zkoumat.

KRAJSKÁ SLUŽBA

V krajské službě jsme se těšili z pohostinnosti mnoha rodin. S bratry a sestrami, u kterých jsme  bydleli, jsme se velmi sblížili. Jednou v zimě jsme byli ubytováni u starší sestry a spali v podkrovní místnosti, kde nebylo topení. Každé ráno potichu přišla k nám do pokoje a v malých kamnech rozdělala oheň. Potom nám ještě přinesla umyvadlo a teplou vodu. Od této tiché a laskavé sestry jsem se toho hodně naučila.

Krajská služba mi pomohla, abych prohloubila svůj vztah k Jehovovi. Součástí jednoho kraje v provincii Alberta bylo hornické městečko daleko na severu, kde byla pouze jedna sestra. Jak se o ni Jehovova organizace starala? Každých šest měsíců jsme do tohoto města na týden odletěli, se sestrou jsme chodili do služby a pořádali jsme shromáždění, stejně jako při spolupráci se sborem. Vnímala jsem to jako hezký projev něžné péče, kterou Jehova věnuje každé ze svých ovcí.

S mnoha spolukřesťany, u kterých jsme bydleli, jsme si často dopisovali. Dělalo nám to velkou radost. Až dodnes si schovávám barevnou krabici s dopisními papíry, kterou mi dal John. Byl to jeden z prvních dárků, které jsem od něj dostala.

Když jsme sloužili v Torontu, zavolal nám jeden bratr z kanadské odbočky a zeptal se, zda bychom byli ochotni přijít do betelu. Dokdy chtěl odpověď? Pokud možno do druhého dne. Pozvání jsme přijali.

SLUŽBA V BETELU

Ať jsme sloužili kdekoli, vždy jsme nějakým způsobem pociťovali, jak příjemné je být po Jehovově pravici. To platilo i v betelu, kam jsme přišli v roce 1977. Těšilo nás, že můžeme být ve společnosti pomazaných křesťanů. Viděli jsme nejen to, že každý má jinou osobnost, ale také to, že všichni si hluboce váží Božího Slova.

Na betel jsme si rychle zvykli. Příjemné například bylo, že oblečení jsme teď neměli v kufrech, ale ve skříních, a chodili jsme do jednoho sboru. Radost mi přinášela nejen moje práce, ale také to, že jsem mohla často provázet návštěvníky. Vysvětlovala jsem jim, co všechno se v betelu dělá, odpovídala na jejich otázky a poslouchala jejich postřehy.

Léta rychle plynula a v roce 1997 byl John pozván do školy pro členy výborů odboček, která probíhá v Pattersonu nedaleko New Yorku. Po skončení školy se nás bratři zeptali, zda bychom přijali pověření přestěhovat se na Ukrajinu. Řekli nám, abychom si to dobře rozmysleli a prosili Jehovu o vedení. Ještě ten večer jsme věděli, že nabídku přijmeme.

SLUŽBA NA UKRAJINĚ

Ve východní Evropě jsme byli už dřív. Roku 1992 jsme se zúčastnili mezinárodního sjezdu v Sankt Petěrburgu a o rok později v Kyjevě. Už tehdy jsme si místní bratry skutečně zamilovali. Naším domovem se nyní stal starý dům ve městě Lvov, ve kterém žilo dalších deset svědků. Bydleli jsme ve druhém patře a z oken měli výhled na dvorek s malou zahrádkou, kde si mezi hejnem slepic vykračoval velký kohout. Měli jsme pocit, že jsme se vrátili na naši farmu v Saskatchewanu. Každý den jsme brzy ráno cestovali přes město do betelu, kde jsme pracovali.

To, co jsme na Ukrajině zažili, nás velmi obohatilo. Cítili jsme hlubokou úctu ke spolukřesťanům, kteří zakusili zkoušky, zákazy a věznění, a přesto si zachovali neochvějnou víru. Když jsme jim vyjadřovali uznání, říkávali: „Dělali jsme to pro Jehovu.“ Nikdy neměli dojem, že by je Jehova  opustil. I dnes, když někomu z místních bratrů či sester poděkujete za nějakou laskavost, často uslyšíte: „Poděkuj Jehovovi.“ Dávají tak najevo, že si uvědomují, kdo je zdrojem všeho dobrého.

Na Ukrajině je běžné, že svědkové chodí na shromáždění pěšky. Cesta jim někdy trvá přes hodinu, a tak mají čas si popovídat a vzájemně se povzbudit. Ve Lvově je více než 50 sborů, z nichž 21 se schází v komplexu několika sálů Království. Je to hezký pohled, když každou neděli přicházejí na shromáždění zástupy bratrů a sester.

Místní svědkové jsou laskaví a zajímají se o druhé, a tak jsme se s nimi rychle spřátelili. Když někdy nerozumím tomu, co mi říkají, jsou velmi trpěliví. Jejich láska a pochopení se navíc často zračí i v jejich tvářích.

Bratři si navzájem naprosto důvěřují. To bylo patrné například během mezinárodního sjezdu v Kyjevě v roce 2003. Stáli jsme na nástupišti metra, kde byly davy lidí. Najednou k nám přišla nějaká holčička a tiše řekla: „Já jsem se ztratila. Nemůžu najít babičku.“ Dívenka si všimla našich sjezdových jmenovek, takže věděla, že i my jsme svědkové. Byla statečná a vůbec neplakala. Manželka jednoho krajského dozorce, která s námi byla, se jí laskavě ujala a odvedla ji na stadion, do oddělení ztrát a nálezů. Za chvilku se dívenka šťastně setkala s babičkou. To, že uprostřed několikatisícového davu nezpanikařila a s důvěrou se obrátila na svoje spoluvěřící, na mě silně zapůsobilo.

Když se v květnu 2001 konalo zasvěcení nové odbočky, přijeli na Ukrajinu bratři z mnoha zemí. Při této příležitosti zazněl v neděli ráno na stadionu proslov a potom se bezpočet bratrů a sester vydal na prohlídku nového betelu. Byl to nezapomenutelný pohled. Když jsem viděla, jak tiše a ukázněně se chovají, byla jsem dojatá. Znovu jsem si uvědomila, jak je příjemné sloužit Bohu.

TRAGICKÁ ZMĚNA

V roce 2004 lékaři zjistili, že John má rakovinu. Vrátili jsme se tedy do Kanady, kde podstoupil léčbu. První dávka chemoterapie však byla pro jeho oslabený organismus přílišnou zátěží a John strávil několik týdnů v bezvědomí na jednotce intenzivní péče. Pak se jeho zdraví trochu zlepšilo. Mluvit mohl jen s obtížemi, ale z výrazu jeho tváře bylo vidět, jak je šťastný, když ho někdo navštíví.

Jeho stav se žel znovu zhoršil a John na podzim toho roku zemřel. Jeho smrt pro mě byla velkou ztrátou. To, že jsme Jehovovi mohli sloužit společně, nám oběma přinášelo velkou radost. Přemýšlela jsem, co dál, a rozhodla jsem se vrátit na Ukrajinu. Jsem velmi vděčná za vřelou lásku, kterou mi rodina betel i spolukřesťané ve sboru projevují.

Žádného rozhodnutí, které jsme ve službě Jehovovi udělali, jsme nikdy nelitovali. Prožili jsme mnoho příjemných chvil v té nejlepší společnosti. Těším se, že různé stránky Boží dobroty budu poznávat i nadále, a doufám, že budu moci Jehovovi sloužit věčně, protože po jeho „pravici je příjemnost navždy“.

[Praporek na straně 6]

„Žádného rozhodnutí, které jsme ve službě Jehovovi udělali, jsme nikdy nelitovali.“

[Obrázek na straně 3]

Náš svatební den

[Obrázek na straně 4]

Jako zvláštní průkopnice v Red Lake, Ontario

[Obrázek na straně 5]

S Johnem na Ukrajině, 2002