Vypráví Leonard Smith

Když jsem byl ještě chlapec, oslovily mě zejména dvě biblické pasáže. Dnes po více než 70 letech si stále živě vybavuji ten pocit, kdy jsem plně pochopil význam slov ze Zecharjáše 8:23. Píše se tam, že „deset mužů“ se „chopí suknice muže, který je Žid“, a řeknou: „Půjdeme s vámi, neboť jsme slyšeli, že je s vámi Bůh.“

MUŽ, který je „Žid“, symbolizuje pomazané křesťany a „deset mužů“ představuje „jiné ovce“, kterým se také říkalo Jonadabové. * (Jan 10:16) Když jsem tuto pravdu pochopil, uvědomil jsem si, že moje vyhlídka na věčný život na zemi zcela závisí na tom, zda pomazané křesťany budu věrně podporovat.

Druhou biblickou pasáží, která na mě silně zapůsobila, bylo Ježíšovo podobenství o ovcích a kozlech zapsané u Matouše 25:31–46. „Ovce“ znázorňují ty, kdo nakonec obdrží příznivý rozsudek, protože činili dobro Kristovým pomazaným bratrům zde na zemi. Jako jeden z Jonadabů jsem si řekl: Lene, jestli chceš, aby se na tebe Kristus díval jako na ovci, musíš podporovat jeho pomazané bratry a podřizovat se jejich vedení, protože Bůh je s nimi. Tímto rozhodnutím se řídím už více než 70 let.

KDE JE MOJE MÍSTO?

Maminka byla pokřtěna v roce 1925 v sále v betelu. Říkalo se mu Londýnský svatostánek a scházeli se tam bratři z celého okolí. Já jsem se narodil 15. října 1926. V březnu 1940 jsem se dal pokřtít na sjezdu v Doveru, který leží na pobřeží Anglie. Biblickou pravdu jsem si zamiloval. Maminka patřila k pomazaným křesťanům, a tak byla prvním duchovním Židem, jehož suknice jsem se držel. Tatínek a starší sestra tehdy Jehovovi nesloužili. Patřili jsme do sboru ve městě Gillingham na jihovýchodě Anglie, který byl z velké části tvořen pomazanými křesťany. Maminka horlivě kázala dobrou zprávu a byla pro mě velkým příkladem.

V září 1941 na sjezdu ve městě Leicester zazněla přednáška nazvaná „Ryzost“. Pojednávala o sporné otázce svrchovanosti. Tehdy jsem pochopil, že spor mezi Jehovou a Satanem se týká každého z nás. Uvědomil jsem si, že je nutné postavit se na Jehovovu stranu a svou ryzostí dávat najevo, že ho uznáváme za Nejvyššího Panovníka.

Na sjezdu se také zdůrazňovala průkopnická služba a všichni mladí křesťané byli povzbuzeni, aby si ji dali za cíl. Proslov „Průkopníci a jejich místo v organizaci“ mě podnítil, abych uvažoval  o tom, kde je moje místo. Došel jsem k závěru, že mou povinností je ze všech sil pomáhat pomazaným křesťanům v kazatelské činnosti. Přihlášku do průkopnické služby jsem proto vyplnil ještě na sjezdu.

PRŮKOPNICKÁ SLUŽBA V DOBĚ VÁLKY

Dne 1. prosince 1941 jsem ve věku 15 let byl jmenován zvláštním průkopníkem. Mým prvním partnerem ve službě byla maminka, ale asi po roce musela ze zdravotních důvodů s průkopnickou službou skončit. Londýnská odbočka mi jako nového spolupracovníka přidělila Rona Parkina, který v současnosti slouží ve výboru odbočky na Portoriku.

Byli jsme posláni do přímořských měst Broadstairs a Ramsgate v hrabství Kent. Pronajali jsme si pokoj, ale když jsme zaplatili nájem, moc peněz nám už nezbývalo. Zvláštní průkopníci totiž dostávali každý měsíc příspěvek ve výši pouhých 40 šilinků. Často jsme nevěděli, za co si druhý den koupíme jídlo. Jehova se ale o nás vždycky nějak postaral.

Do služby jsme hodně jezdili na kolech s těžkým nákladem literatury. Často jsme museli šlapat proti silnému větru, který foukal od Severního moře. Také jsme se museli mít na pozoru před nálety a před německými střelami V-1, které mířily na Londýn a létaly nízko nad hrabstvím Kent. Jednou jsem musel seskočit z kola rovnou do příkopu, protože mi nad hlavou přelétla bomba, která pak vybuchla na nedalekém poli. Přesto na léta průkopnické služby v Kentu rád vzpomínám.

SLUŽBA V BETELU

Maminka vždy s obdivem mluvila o betelu. Říkávala: „Moc bych si přála, abys jednou sloužil v betelu.“ Asi si umíte představit tu radost a překvapení, když jsem v lednu 1946 byl pozván do londýnského betelu, abych tam tři týdny pomáhal. Když se ta doba chýlila ke konci, služebník odbočky Pryce Hughes mě požádal, abych v betelu zůstal. Školení, které jsem tam dostal, ovlivnilo celý můj život.

Londýnská rodina betel měla asi 30 členů. Většinou to byli mladí svobodní bratři, ale bylo tam i několik pomazaných křesťanů, například Pryce Hughes, Edgar Clay a John Barr, který později sloužil ve vedoucím sboru. Podporovat Kristovy bratry a sloužit pod vedením těchto duchovních sloupů byla pro mě, mladého bratra, velká výsada. (Gal. 2:9)

Jednoho dne mi vzkázali, že u dveří betelu je nějaká sestra, která se mnou chce mluvit. K mému překvapení tam na mě čekala maminka s balíkem v ruce. Řekla, že nepůjde dál, aby mě nezdržovala od práce, jenom mi předala balík a odešla. Byl v něm teplý kabát. To, co pro mě s láskou udělala, mi připomnělo Hanu, která malému Samuelovi každý rok do svatostánku přinášela plášť. (1. Sam. 2:18, 19)

GILEAD BYL NEZAPOMENUTELNÝM ZÁŽITKEM

V roce 1947 bylo pět londýnských betelitů včetně mě pozváno do 11. třídy Gileadu, která začínala v následujícím roce. Když jsme do Spojených států  přijeli, byly ve státě New York třeskuté mrazy. Byl jsem moc rád, že jsem měl kabát od maminky.

Šest měsíců v Gileadu bylo nezapomenutelných. Díky tomu, že jsem mohl trávit čas se studenty z 16 zemí, se mi rozšířil obzor. Kromě duchovní posily jsem měl užitek i ze společenství se zkušenými křesťany. Lloyd Barry, můj spolužák, Albert Schroeder, jeden z instruktorů, a John Booth, dozorce farmy Království, kde škola Gilead tehdy sídlila, se později stali členy vedoucího sboru. Jejich láskyplných rad i vynikajícího příkladu věrnosti Jehovovi a jeho organizaci si vážím až dodnes.

V KRAJSKÉ SLUŽBĚ A PAK OPĚT V BETELU

Po Gileadu jsem byl pověřen krajskou službou ve státě Ohio. Bylo mi teprve 21 let, ale bratrům ve sborech se líbil můj mladistvý elán. Od zkušených křesťanů v kraji jsem se toho hodně naučil.

Po několika měsících jsem byl pozván do betelu v Brooklynu, kde jsem měl dostat další školení. Tehdy jsem se seznámil s takovými duchovními sloupy, jako byli Milton Henschel, Karl Klein, Nathan Knorr, Thomas Sullivan a Lyman Swingle. Někteří z nich v té době byli členy vedoucího sboru a ostatní se jimi stali později. Sledovat je při práci a všímat si jejich křesťanských vlastností bylo nesmírně obohacující. Moje důvěra v Jehovovu organizaci mnohonásobně vzrostla. Potom jsem byl poslán zpátky do Evropy.

V únoru 1950 maminka zemřela. Po pohřbu jsem měl otevřený rozhovor s tatínkem a se svou sestrou Dorou. Zeptal jsem se jich, jak se teď postaví k pravdě, když maminka tu už není a já jsem taky pryč z domu. Oba znali letitého pomazaného bratra Harryho Browninga a vážili si ho. Slíbili, že za ním budou chodit, aby se o pravdě dozvěděli víc. Neuplynul ani rok a tatínek i Dora byli pokřtěni. Později byl tatínek jmenovaným služebníkem ve sboru v Gillinghamu. Po jeho smrti se Dora provdala za věrného sborového staršího Roye Moretona a věrně sloužila Jehovovi až do smrti v roce 2010.

POMÁHÁM VE FRANCII

Ve škole jsem se učil francouzsky, německy a latinsky. Největší problémy mi dělala francouzština. Měl jsem tedy smíšené pocity, když mě bratři požádali, abych pomáhal v betelu v Paříži. Služebníkem francouzské odbočky byl Henri Geiger, letitý pomazaný bratr. Pracovat s ním jsem považoval za výsadu. Služba v odbočce nebyla vždycky jednoduchá a určitě jsem udělal mnoho chyb. Pomohlo mi to ale, abych se naučil vycházet s druhými.

V roce 1951 se chystal první poválečný mezinárodní sjezd v Paříži a já jsem se podílel na jeho přípravě. Do betelu přišel Léopold Jontès, mladý cestující dozorce, aby mi pomáhal. Později byl jmenován dozorcem odbočky. Sjezd se konal na stadionu Palais des sports, nedaleko Eiffelovy věže, a zúčastnili se ho delegáti z 28 zemí. Poslední den se 6 000 francouzských svědků radovalo z toho, že na sjezdu bylo 10 456 přítomných.

Když jsem do Francie přijel, rozhodně se nedalo říct, že bych francouzsky mluvil plynně. Navíc jsem udělal tu chybu, že jsem mluvil pouze  tehdy, když jsem si byl jistý, že to řeknu správně. Pokud ale člověk nedělá chyby, nikdo ho neopraví, a tak se nemůže zlepšit.

Rozhodl jsem se tuto situaci řešit, a proto jsem se přihlásil do kurzu francouzštiny pro cizince. Chodil jsem tam večer, když nebylo shromáždění. Francouzštinu jsem si nakonec zamiloval a líbí se mi čím dál víc. To, že jsem se v ní zlepšil, bylo užitečné, protože jsem mohl pomáhat v překladatelském oddělení, a časem jsem se dokonce stal překladatelem. Hluboce jsem si vážil toho, že svým francouzsky mluvícím spoluvěřícím po celém světě mohu z angličtiny do jejich jazyka překládat bohatý duchovní pokrm, který poskytuje věrný a rozvážný otrok. (Mat. 24:45–47)

MANŽELSTVÍ A DALŠÍ VÝSADY

V roce 1956 jsem se oženil s Esther, švýcarskou průkopnicí, kterou jsem potkal o několik let dříve. I její maminka měla nebeskou naději. Vzali jsme se v sále Království vedle londýnského betelu (v dřívějším Londýnském svatostánku, kde byla pokřtěna maminka). Svatební proslov měl bratr Hughes. Získal jsem nejen půvabnou a věrnou manželku, ale i duchovně zaměřenou tchyni. Strávili jsme s ní mnoho příjemných chvil. Její pozemský život skončil v roce 2000.

Po svatbě jsme bydleli mimo betel. Já jsem pro odbočku dál překládal a Esther sloužila jako zvláštní průkopnice na předměstí Paříže. Několika lidem pomohla, aby se stali Jehovovými služebníky. V roce 1964 jsme se přestěhovali do betelu. V roce 1976 byly vytvořeny výbory odboček a já jsem byl jmenován členem výboru ve Francii. Po celou dobu mě Esther s láskou podporuje.

POMAZANÉ NEBUDEME MÍT U SEBE VŽDY

Čas od času jsem přijížděl do světového ústředí v New Yorku. Během těch návštěv jsem dostával cenné rady od členů vedoucího sboru. Například když jsem jednou vyjádřil své obavy, zda stihnu dokončit určitou práci, bratr Knorr se pousmál a řekl: „Nedělej si starosti. Prostě pracuj.“ Od té doby jsem se už mnohokrát dostal do situace, kdy se úkoly nakupily, ale místo abych panikařil, začnu zkrátka pracovat na jednom úkolu za druhým, a obvykle se všechno stihne včas.

Ježíš těsně před svou smrtí řekl učedníkům, že ho u sebe nebudou mít vždy. (Mat. 26:11) My, jiné ovce, si uvědomujeme, že přijde doba, kdy Kristovi pomazaní bratři už s námi na zemi nebudou. Považuji za nesmírnou výsadu, že více než 70 let jsem mohl úzce spolupracovat s mnoha pomazanými křesťany, a tak se obrazně řečeno držet suknice duchovního Žida.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 21]

Bratr Knorr se pousmál a řekl: „Nedělej si starosti. Prostě pracuj.“

[Obrázky na straně 19]

(vlevo) Maminka s tatínkem

(vpravo) V Gileadu, v teplém kabátu od maminky, 1948

[Obrázek na straně 20]

Tlumočím bratra Lloyda Barryho při zasvěcení odbočky ve Francii, 1997

[Obrázky na straně 21]

(vlevo) S Esther v náš svatební den

(vpravo) Společně ve službě