V ROCE 1886 bylo z Biblického domu v Allegheny ve státě Pensylvánie odesláno do Chicaga ve státě Illinois sto výtisků prvního svazku Úsvitu milénia. Charles Taze Russell doufal, že si čtenáři budou moci tuto knihu zakoupit v knihkupectvích. Jedna z největších amerických firem, která distribuovala náboženskou literaturu, souhlasila s tím, že se Úsvit milénia může prodávat v jejích obchodech. O dva týdny později však distributor celou zásilku knih vrátil do Biblického domu.

Jednoho známého kazatele totiž rozčílilo, když viděl Úsvit milénia vystavený vedle svých knih. Prohlásil, že pokud nebude tato kniha odstraněna z polic, on a všichni jeho přátelé, rovněž uznávaní kazatelé, budou prodávat své knihy prostřednictvím jiné firmy. Distributor, ač nerad, bratrům knihy vrátil. Úsvit milénia byl nabízen také prostřednictvím inzerátů v novinách. Odpůrci se však postarali o to, aby smlouvy o inzerci byly zrušeny. Jak se Úsvit milénia dostane ke čtenářům, kteří hledají pravdu?

Řešením se stali kolportéři. * V roce 1881 se v Sionské Strážné věži objevila výzva, že se hledá 1 000 kazatelů, kteří by se místo zaměstnání věnovali rozšiřování biblických publikací. Ačkoli kolportérů bylo v té době jen několik set, horlivě zasévali semena biblické pravdy všude, kam se dostali. Do roku 1897 byl především jejich prostřednictvím rozšířen téměř milion výtisků Úsvitu. Většina kolportérů žila pouze z malého příspěvku, který dostali za knihu nebo za každé předplatné na Strážnou věž.

Kdo k nebojácným kolportérům patřil? Někteří s touto službou začali už v dospívání, jiní až v pozdějším věku. Mezi kolportéry byli svobodní bratři a sestry, bezdětní manželé, ale i nemálo rodin s dětmi. Pravidelní kolportéři se této službě věnovali celé dny a pomocní kolportéři hodinu nebo dvě denně. Ne každému zdraví či životní okolnosti umožňovaly, aby se kolportérem stal. Těm, kdo to udělat mohli, bylo na sjezdu v roce 1906 řečeno, že nemusí být „velmi vzdělaní ani velmi talentovaní, ani mít jazyk anděla“.

Téměř na všech kontinentech dosahovali obyčejní lidé mimořádných výsledků. Jeden bratr odhadl, že během sedmi let rozšířil 15 000 knih. Řekl  však: „Kolportérem jsem se nestal proto, abych prodával knihy, ale proto, abych vydával svědectví o Jehovovi a jeho pravdě.“ Všude, kam kolportéři přišli, klíčila semena pravdy a přibývalo skupin badatelů Bible.

Duchovní kolportérům posměšně říkali podomní prodavači knih. V roce 1892 Strážná věž o kolportérech uvedla: „Málokdo [je] uznává za skutečné Pánovy představitele nebo si jich váží tak jako Pán, který si všímá jejich pokory a obětavosti.“ Kolportéři „neměli na růžích ustláno“, jak se vyjádřila jedna z nich. Buď chodili pěšky, nebo jezdili na kole. Od lidí, kteří měli málo peněz, přijímali výměnou za knihy jídlo. Přespávali ve stanech nebo v pronajatých pokojích, kam se unavení, ale šťastní vraceli po celém dni stráveném ve službě. Později začali používat kolportérské karavany, což byly podomácku vyrobené obytné přívěsy, které jim ušetřily mnoho času a peněz. *

Od sjezdu, který se roku 1893 konal v Chicagu, byla ve sjezdovém programu vždy část určená kolportérům. Patřilo k ní vyprávění zážitků ze služby, podněty, jak kázat, a jiné praktické rady. Pilné kazatele bratr Russell jednou například nabádal, aby si každé ráno dali vydatnou snídani, na svačinu vypili sklenici mléka a v parných dnech se osvěžili zmrzlinovým koktejlem.

Kolportéři, kteří neměli spolupracovníka, nosili na sjezdu žlutou stužku. Méně zkušení vyhledávali spolupráci s těmi zkušenějšími. Dobré školení bylo bezpochyby zapotřebí. Například jedna nová kolportérka byla ve službě tak nervózní, že knihy nabídla slovy: „Tohle si asi nechcete přečíst, že?“ Oslovená paní si je však přečíst chtěla a později přijala pravdu.

Jeden bratr zvažoval, zda se má dál věnovat výnosné práci, díky které mohl každý rok podpořit 1 000 dolary kazatelskou činnost, nebo zda se má stát kolportérem. Bratři mu řekli, že Pán si určitě váží obojího, ale jestliže mu věnuje svůj čas, zažije větší požehnání. Mary Hindsová považovala kolportérskou činnost za „nejlepší způsob, jak konat to největší dobro pro největší počet lidí“. A nesmělá Alberta Crosbyová řekla: „Každý den mám kolportérskou službu raději.“

Dnes se mnoho bratrů a sester věnuje podobné službě jako jejich doslovní i duchovní předkové, kteří byli horlivými kolportéry. Pokud ve tvé rodině nikdo kolportérem nebo průkopníkem nebyl, co kdybys takovou rodinnou tradici zavedl ty? Uvidíš, jaké to je mít celodobou kazatelskou službu každý den raději.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 32]

Nemuseli být „velmi vzdělaní ani velmi talentovaní, ani mít jazyk anděla“.

[Obrázek na straně 31]

Kolportér A. W. Osei v Ghaně, asi rok 1930

[Obrázky na straně 32]

Nahoře: kolportéři Edith Keenová a Gertrude Morrisová v Anglii, asi rok 1918; dole: Stanley Cossaboom a Henry Nonkes ve Spojených státech s prázdnými krabicemi od knih, které rozšířili ve službě