Vypráví Elva Gjerdeová

Asi před sedmdesáti lety jeden muž navštěvoval mého otce a při jisté příležitosti pronesl větu, díky které se můj život začal ubírat novým směrem. Velký vliv na mě od té doby měli i jiní lidé. A navázala jsem také jedno mimořádné přátelství, kterého si vážím ze všeho nejvíc. Dovolte mi, abych to vysvětlila.

NARODILA jsem se v roce 1932 v Sydney. Rodiče věřili v Boha, ale do kostela nechodili. Maminka mi říkávala, že Bůh mě stále sleduje a je přichystaný mě potrestat, když budu zlobit. Kvůli tomu jsem se Boha bála. Z Bible jsem ale byla nadšená. Na víkendy k nám jezdila teta a vyprávěla mi zajímavé biblické příběhy. Na její návštěvy jsem se vždycky těšila.

V době mého dospívání si tatínek přečetl sadu křesťanských knih. Maminka je dostala od starší ženy, která patřila ke svědkům Jehovovým. To, co se v nich tatínek dočetl, ho tak zaujalo, že začal s jedním svědkem studovat Bibli. Jednou večer mě přistihl, jak poslouchám, o čem si povídají, a chtěl mě poslat zpátky do postele. Ten svědek však řekl: „Proč Elvě nedovolíš, aby si k nám sedla?“ Ta věta stála na počátku mého nového životního směru a také mého přátelství s pravým Bohem Jehovou.

Krátce poté jsme s tatínkem začali chodit na shromáždění. To, co se tam dozvídal, ho podnítilo k určitým změnám. Dokonce se naučil ovládat svoji výbušnou povahu. Na maminku a mého staršího bratra Franka to tak zapůsobilo, že se začali shromáždění účastnit s námi. * Všichni čtyři jsme prohlubovali své poznání Bible a nakonec se dali pokřtít. Ráda bych vám teď vyprávěla, jak mi v různých obdobích mého života byli neocenitelnou oporou starší spolukřesťané.

KDYŽ JSEM SE ROZHODOVALA, CO BUDU V ŽIVOTĚ DĚLAT

V době dospívání jsem tíhla ke starším křesťanům ve sboru. Patřila k nim Alice Placeová, právě ta sestra, která dala mamince onu sadu knih, jež si tatínek se zájmem četl. Byla pro mě jako babička. Pomáhala mi zlepšovat se ve službě a povzbuzovala mě, abych se dala pokřtít. To jsem v patnácti letech také udělala.

Sblížila jsem se i s letitými manželi Percym a Madge [Margaret] Dunhamovými. Přátelství s nimi zcela zásadně ovlivnilo moji budoucnost. Měla jsem ráda matematiku a chtěla jsem ji vyučovat. Percy s Madge sloužili ve třicátých letech jako misionáři v Lotyšsku. Když v Evropě  vypukla druhá světová válka, dostali pozvání do australského betelu, který se nacházel na předměstí Sydney. Velmi se o mě zajímali a vyprávěli mi spoustu poutavých zážitků z misionářské služby. Došlo mi, že pokud budu pomáhat druhým poznávat Bibli, budu mnohem spokojenější, než kdybych učila matematiku. Rozhodla jsem se proto, že se stanu misionářkou.

Dunhamovi mě povzbuzovali, abych se na misionářskou službu připravovala tak, že budu sloužit jako průkopnice. V roce 1948, tedy když mi bylo šestnáct, jsem se připojila k deseti dalším mladým průkopníkům z našeho sboru ve čtvrti Hurstville v Sydney.

V následujících čtyřech letech jsem sloužila jako průkopnice ve čtyřech městech ve státech Nový Jižní Wales a Queensland. Jedna z mých prvních zájemkyň se jmenovala Betty Lawová (nyní Remnantová). Betty byla o dva roky starší než já a byla to velmi laskavá dívka. Později se ke mně v průkopnické službě přidala a společně jsme sloužily ve městě Cowra, které leží asi 230 kilometrů západně od Sydney. Ačkoli jsme spolupracovaly jen krátce, přátelíme se až dodnes.

Pak mě bratři jmenovali zvláštní průkopnicí. Přestěhovala jsem se do města Narrandera vzdáleného 220 kilometrů od města Cowra, kde se mojí partnerkou ve službě stala horlivá průkopnice Joy Lennoxová (nyní Hunterová). I ona byla o dva roky starší než já. Ve městě nežili žádní svědkové, a tak jsme se ubytovaly u pohostinných manželů Raye a Esther Ironsových. Oni i jejich syn a tři dcery se zajímali o biblickou pravdu. Ray se synem pracoval během týdne na farmě za městem, kde se chovaly ovce a pěstovala pšenice. Esther spolu s děvčaty vedla místní ubytovnu. Každou neděli jsme s Joy vařily velkou večeři pro rodinu Ironsových a asi deset ubytovaných hostů, hladových železničních dělníků. Tím jsme si odpracovaly část nájmu. Když jsme vše poklidily, podávaly jsme Ironsovým vynikající duchovní pokrm — studium Strážné věže na daný týden. Ray, Esther a jejich čtyři děti přijali pravdu a stali se prvními členy sboru v Narrandeře.

V roce 1951 jsem navštívila sjezd svědků Jehovových v Sydney. Zúčastnila jsem se tam zvláštní schůzky pro průkopníky, kteří se zajímali o misionářskou službu. Konala se ve velkém stanu a bylo nás tam přes 300. Vedl ji Nathan Knorr z brooklynského betelu. Mluvil o tom, že je velmi zapotřebí rozšířit dobrou zprávu do všech konců země. Hltali jsme každé jeho slovo. Mnozí z přítomných průkopníků se později jako první dostali s poselstvím o Království do jižního Tichomoří a dalších oblastí. Když jsem se dozvěděla, že jsem mezi sedmnácti Australany, kteří se v roce 1952 budou účastnit 19. třídy školy Gilead, byla jsem nadšená. Sen o misionářské službě se mi splnil už ve dvaceti letech!

KDYŽ JSEM POTŘEBOVALA USMĚRNĚNÍ

Vyučování v Gileadu a společnost zralých křesťanů prohloubily moji znalost Bible, posílily moji víru, ale také výrazně ovlivnily moji osobnost. Byla jsem mladá, měla jsem idealistické představy a často jsem od sebe i od druhých očekávala dokonalost. Některé moje názory byly příliš upjaté. Když jsem například viděla, jak bratr Knorr s mladými betelity sportuje, byla jsem v šoku.

Instruktoři Gileadu byli rozumní bratři s velkými zkušenostmi a určitě si všimli, s čím bojuji. Věnovali se mi a pomáhali mi mé názory upravit.  Postupně jsem se v Jehovovi naučila vidět láskyplného Boha, který si našich snah váží, a ne někoho přísného a náročného. Pomohli mi i někteří spolužáci. Pamatuji si, jak mi jedna spolužačka řekla: „Elvo, Jehova nad námi nestojí s bičem. Nebuď na sebe tak přísná.“ Její přímočará slova na mě silně zapůsobila.

Po graduaci jsem byla spolu se čtyřmi dalšími studenty přidělena do Namibie. Zakrátko jsme dohromady vedli 80 biblických studií! Namibii a misionářský život jsem si zamilovala, ale srdce mě táhlo za spolužákem z Gileadu, který byl pověřen službou ve Švýcarsku. Po roce v Namibii jsem za svým snoubencem odjela a po svatbě jsem ho začala doprovázet v krajské službě.

KDYŽ JSEM PROCHÁZELA KRIZÍ

Po pěti krásných letech v krajské službě jsme byli pozváni do švýcarského betelu. V tamější rodině bylo mnoho duchovně zralých letitých křesťanů a já byla nadšená, že mohu trávit čas v jejich společnosti.

Krátce poté jsem však zažila něco, co mnou hluboce otřáslo. Zjistila jsem, že manžel zradil Jehovu a byl mi nevěrný. Pak ode mne odešel. Zdrtilo mě to. Nevím, jak bych se s tou situací dokázala vyrovnat, kdyby mi starší členové rodiny betel neprojevovali tolik lásky a tolik mě nepodporovali. Byli ochotní si mě vyslechnout, ale také chápali, že občas potřebuji být sama. V době, kdy jsem prožívala nevýslovnou bolest, mě jejich povzbuzující slova a laskavé skutky posilovaly a pomáhaly mi ještě víc se přiblížit k Jehovovi.

Také jsem si připomínala výroky moudrých letitých křesťanů, kteří úspěšně prošli řadou zkoušek. Například Madge Dunhamová mi kdysi poradila: „Elvo, ve službě Jehovovi se setkáš s mnoha zkouškami, ale ty nejtěžší možná přijdou od tvých nejbližších. Až se v takových situacích ocitneš, přimkni se k Jehovovi. Pamatuj na to, že sloužíš jemu, ne nedokonalým lidem.“ Její rada mi pomáhala ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř. Řekla jsem si, že nedovolím, aby mě manželovy chyby vzdálily od Jehovy.

Po nějaké době jsem se rozhodla, že se vrátím do Austrálie a budu sloužit jako průkopnice poblíž své rodiny. Cestou domů jsem na lodi se spolucestujícími pravidelně vedla živé rozhovory o Bibli. Byl mezi nimi i tichý muž z Norska, který se jmenoval Arne Gjerde. Myšlenky z Bible ho zaujaly. Po čase mě a mou rodinu navštívil v Sydney. Dělal rychlé pokroky a dal se pokřtít. V roce 1963 jsme se vzali a po dvou letech se nám narodil syn Gary.

KDYŽ MĚ POTKALA DALŠÍ ZTRÁTA

Žili jsme šťastně a spokojeně. Arne rozšířil náš dům, aby s námi mohli bydlet moji stárnoucí rodiče. Po šesti letech manželství jsme se ale dozvěděli hroznou zprávu. Lékaři zjistili, že Arne má rakovinu mozku. Během dlouhého období, kdy byl v nemocnici na ozařování, jsem ho každý den navštěvovala. Zpočátku se mu dařilo docela dobře, ale pak se jeho zdravotní stav zhoršil a on prodělal mozkovou mrtvici. Lékaři mi řekli,  že má před sebou už jen několik týdnů života. Arne však nezemřel. Vrátil se domů a já jsem mu pomáhala se zotavit. Časem dokázal zase chodit a znovu sloužil jako sborový starší. Jeho veselá povaha a smysl pro humor přispěly k jeho uzdravení a k tomu, že bylo snadnější o něj neustále pečovat.

Po mnoha letech, v roce 1986, se jeho zdravotní stav opět zhoršil. V té době již moji rodiče nežili a my jsme bydleli v Modrých horách za Sydney, kde jsme to měli blíž k přátelům. Gary se později oženil s příjemnou, horlivou křesťankou Karin a navrhli nám, abychom bydleli společně. Po několika měsících jsme se všichni čtyři nastěhovali do domu, který stál jen několik ulic od místa, kde jsme do té doby s Arnem bydleli.

Posledních 18 měsíců svého života byl Arne upoutaný na lůžko a potřeboval neustálou péči. V té době jsem neopouštěla domov, a tak jsem si každý den dvě hodiny studovala Bibli a biblické publikace. Díky tomu jsem objevila mnoho cenných rad, které mi pomáhaly se s tím vším vyrovnávat. Sílu mi dodávaly i milé návštěvy starších členů našeho sboru, z nichž někteří si prošli podobnou situací. Arne zemřel v dubnu 2003 s pevnou nadějí na vzkříšení.

MÁ NEJVĚTŠÍ OPORA

V mládí jsem měla idealistické představy, ale zjistila jsem, že se život často nevyvine tak, jak člověk očekává. Radovala jsem se z mnoha požehnání, ale také jsem se musela vyrovnat s dvěma velkými ztrátami — o jednoho manžela jsem přišla, když mi byl nevěrný, a druhého mi vzala zákeřná nemoc. Celou tu dobu jsem čerpala vedení a útěchu z několika zdrojů. Až dodnes je mi největší oporou „Prastarý na dny“, Jehova Bůh. (Dan. 7:9) Díky jeho radám jsem dokázala změnit svoji osobnost a těšila se z obohacujících zážitků v misionářské službě. Když přišly problémy, cítila jsem se jako žalmista, který řekl: „Tvá vlastní milující laskavost, Jehovo, mě podporovala. . . . Projevy tvé vlastní útěchy začaly laskat mou duši.“ (Žalm 94:18, 19) Oporou mi vždy byla i moje rodina a přátelé, o kterých se opravdu dá říct, že se narodili „pro čas tísně“. (Přísl. 17:17) Mnozí z nich byli letití a měli bohaté životní zkušenosti.

Patriarcha Job se zeptal: „Není mezi letitými moudrost a porozumění v délce dnů?“ (Job 12:12) Když se ohlížím nazpět, musím uznat, že moudří starší křesťané mi dali mnoho cenných rad, utěšovali mě a svým přátelstvím obohatili můj život. Jsem vděčná, že jsem u nich vždy mohla hledat oporu.

Teď je mi osmdesát a sama se už počítám mezi letité. Díky tomu, co jsem zažila, jsem zvlášť vnímavá k potřebám lidí v pokročilém věku. Moc ráda je navštěvuji a pomáhám jim. Ale také mě těší být ve společnosti mladých lidí. Mají energie na rozdávání a jejich nadšení je nakažlivé. Snažím se být jim nablízku a mám radost, když u mě hledají rady a oporu.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 14]

S Joy Lennoxovou jako průkopnice ve městě Narrandera

[Obrázek na straně 15]

Společně s několika betelity ve švýcarském betelu v roce 1960

[Obrázek na straně 16]

S Arnem v době, kdy byl nemocný