Vypráví Max Lloyd

Psal se rok 1955 a já jsem sloužil v Paraguayi. Ještě s jedním misionářem jsme se schovávali v domě, který obklopila skupina rozlícených mužů. Křičeli: „Náš krvežíznivý bůh touží po krvi gringos!“ Jak jsme se tam my, gringos (cizinci), vlastně ocitli?

VŠECHNO začalo před mnoha lety v Austrálii, kde jsem vyrůstal a kde mě Jehova začal učit, jak konat jeho vůli. V roce 1938 dostal tatínek knihu Nepřátelé. Už předtím byli on i maminka rozčarováni místními duchovními, kteří některé části Bible označovali za mýty. Asi o rok později se rodiče zasvětili Jehovovi a dali se pokřtít. Od té doby bylo hlavní součástí života naší rodiny konání Boží vůle. Potom se dala pokřtít moje sestra Lesley, která byla o pět let starší, a v roce 1940 jsem byl ve věku devíti let pokřtěn i já.

Krátce po vypuknutí druhé světové války byl v Austrálii zakázán tisk a distribuce publikací svědků Jehovových. Díky tomu jsem se už odmalička učil obhajovat svou víru pouze na základě Bible. Vždycky jsem ji s sebou nosil do školy, abych mohl vysvětlit, proč nezdravím vlajku a nepodporuji válečné úsilí. (2. Mojž. 20:4, 5; Mat. 4:10; Jan 17:16; 1. Jana 5:21)

Mnozí spolužáci se mnou nechtěli kamarádit, protože se o mně říkalo, že jsem německý špion. Ve škole se tehdy promítaly filmy a před každým promítáním se všichni měli postavit a zazpívat státní hymnu. Já jsem to ale dělat nechtěl, a tak mě dva nebo tři kluci pokaždé chytli za vlasy a snažili se mě zvednout ze židle. Nakonec jsem byl ze školy vyloučen. Důvodem bylo, že jsem se držel biblických zásad. Mohl jsem se ale dál vzdělávat pomocí korespondenčních kurzů.

MŮJ VYSNĚNÝ CÍL

Dal jsem si za cíl, že až mi bude čtrnáct, začnu sloužit jako průkopník. Hodně mě zklamalo, když mi pak rodiče řekli, že si nejdřív musím najít práci. Chtěli, abych si doma platil byt a stravu, ale slíbili mi, že s průkopnickou službou můžu začít, až mi bude osmnáct. Peníze, které jsem vydělal, byly často předmětem sporu. Já jsem si je chtěl ušetřit na průkopnickou službu, ale rodiče trvali na tom, abych jim je dával.

Když přišel čas, abych s průkopnickou službou začal, rodiče si se mnou sedli a řekli mi,  že peníze, které jsem jim dával, mi ukládali na spořicí účet. Dostal jsem je od nich zpátky, abych si mohl koupit oblečení i všechno ostatní, co budu v průkopnické službě potřebovat. Vedli mě k tomu, abych se o sebe uměl postarat a neočekával, že to udělají druzí. Bylo to velmi cenné poučení.

Když jsme já a Lesley byli malí, často u nás přespávali průkopníci a my jsme s nimi moc rádi chodili do služby. Víkendy jsme trávili tím, že jsme kázali dům od domu, vydávali svědectví na ulici a vedli biblická studia. Sboroví zvěstovatelé měli v těch letech za cíl věnovat kazatelské službě 60 hodin měsíčně. Maminka toho téměř vždycky dosáhla a nám dětem tak dávala výborný příklad.

PRŮKOPNÍKEM V TASMÁNII

Mým prvním působištěm byla Tasmánie, ostrov u australského pobřeží. Připojil jsem se tam ke své sestře a jejímu manželovi. Krátce potom však byli pozváni do 15. třídy školy Gilead, takže jsem zůstal sám. Byl jsem nesmělý a nikdy předtím jsem nebyl mimo domov. Někteří si proto mysleli, že v Tasmánii vydržím tak nanejvýš tři měsíce. V roce 1950, tedy během necelého roku, jsem však byl jmenován skupinovým služebníkem, který měl podobné úkoly jako dnes koordinátor rady starších. Později jsem se stal zvláštním průkopníkem a sloužil jsem s jiným mladým bratrem.

Dostali jsme za úkol kázat v odlehlém hornickém městečku, kde nežili žádní svědkové. Přijeli jsme tam k večeru autobusem a první noc jsme přespali v jednom starém hotelu. Druhý den jsme vyrazili do služby dům od domu a přitom jsme se ptali lidí, jestli nevědí o pokoji k pronájmu. Na sklonku dne nám někdo poradil, že vedle presbyteriánského kostela je prázdný domek pro faráře a že se máme obrátit na místního diákona. Choval se přátelsky a dovolil nám, abychom se tam ubytovali. Vycházet do kazatelské služby z domku duchovního byl zvláštní pocit.

Lidé v obvodu měli o biblickou pravdu zájem. Rádi si povídali a zahájili jsme mnoho biblických studií. Když se o tom doslechli církevní představitelé v hlavním městě a zjistili, že bydlíme v domku pro faráře, nařídili diákonovi, aby nás okamžitě vyhodil. A tak jsme znovu neměli, kam hlavu složit.

Druhý den jsme kázali až do odpoledne a pak jsme se vydali hledat místo, kde bychom mohli přespat. To nejlepší, co jsme našli, byla tribuna na stadionu. Schovali jsme si tam kufry a pokračovali ve službě. Už se stmívalo, ale řekli jsme si, že ještě zaklepeme na několik domů, abychom měli hotovou celou ulici. A představte si, co se stalo — jeden muž, který tam bydlel, nám nabídl  ubytování v dvoupokojovém domku, který stál na jeho pozemku.

KRAJSKÁ SLUŽBA A GILEAD

Asi po osmi měsících služby v hornickém městečku jsem z australské odbočky dostal dopis s pozváním do krajské služby. Šokovalo mě to, protože mi bylo teprve 20 let. Po několika týdnech školení jsem začal pravidelně navštěvovat sbory. Ti, kdo byli starší než já, jinými slovy prakticky všichni, se na mě kvůli mému mládí nedívali svrchu a měli úctu k práci, kterou jsem dělal.

Cestování mezi sbory bylo zajímavé. Někdy jsem jel autobusem, jindy tramvají nebo autem. Taky mě občas někdo svezl na motorce a já měl co dělat, abych udržel kufr a tašku do služby. To, že jsem mohl bydlet u spoluvěřících, mi přinášelo velkou radost. Jeden skupinový služebník si moc přál, abych zůstal u něj, přestože ještě neměl dostavěný dům. Místo v posteli jsem sice přespával ve vaně, ale jinak to byl velmi povzbuzující týden.

Další překvapení přišlo v roce 1953. Dostal jsem přihlášku do 22. třídy školy Gilead. Měl jsem z toho smíšené pocity. Lesley s manželem totiž dokončili školu 30. července 1950, odjeli sloužit do Pákistánu, ale ani ne po roce tam Lesley onemocněla a zemřela. Uvažoval jsem, jak se asi budou cítit rodiče, když tak brzy potom odjedu do ciziny já. Řekli mi však: „Jdi a služ Jehovovi tam, kam tě pošle.“ Tatínka jsem už neviděl. Koncem 50. let totiž zemřel.

Ještě s dalšími pěti bratry a sestrami z Austrálie jsem se tedy vydal na šestitýdenní plavbu do New Yorku. Čas na lodi jsme využívali tak, že jsme si četli Bibli, studovali a vydávali svědectví spolucestujícím. Než jsme odjeli do školy, která tehdy sídlila v South Lansingu ve státě New York, zúčastnili jsme se v červenci 1953 mezinárodního sjezdu na Yankee Stadium. Vrcholný počet přítomných na tomto sjezdu byl 165 829.

V naší třídě bylo 120 studentů z celého světa. To, kam půjdeme sloužit, jsme se dozvěděli až v den graduace. Hned, jak to bylo možné, jsme utíkali do knihovny Gileadu, abychom zjistili, kde vlastně leží země, do kterých jsme byli posláni. Dozvěděl jsem se, že Paraguay, kam jsem měl odjet já, je proslulá politickými převraty. Krátce potom co jsem tam dorazil, jsem se jednou ráno ptal ostatních misionářů, co to bylo v noci za oslavu. Smáli se a řekli: „Zažil jsi svou první revoluci. Zkus vykouknout ze dveří.“ A opravdu, na každém rohu stáli vojáci.

NEZAPOMENUTELNÝ ZÁŽITEK

Jednou jsem doprovázel krajského dozorce, který cestoval ke vzdálenému sboru, aby tam  promítl film Společnost nového světa v činnosti. Cesta nám trvala osm nebo devět hodin. Nejprve jsme jeli vlakem, potom v bryčce tažené koněm a nakonec ve volském povozu. Vezli jsme s sebou generátor a promítačku. Dorazili jsme do cíle a další den jsme navštěvovali farmy a zvali místní obyvatele na večerní promítání. Přišlo jich asi patnáct.

Film běžel sotva 20 minut. Najednou nám někdo řekl, ať se honem schováme do blízkého domu. Popadli jsme promítačku a utíkali dovnitř. Pak se objevili ti muži, o kterých jsem se zmínil na začátku. Stříleli a křičeli: „Náš krvežíznivý bůh touží po krvi gringos!“ Jediní gringos široko daleko jsme byli my dva. Těm, kdo se přišli podívat na film, se nakonec podařilo zabránit mužům vniknout do domu a oni pak odešli. Asi ve tři hodiny ráno se ale vrátili, zase stříleli a přísahali, že nás dostanou, až pojedeme zpátky do města.

Dva místní bratři se proto obrátili na šerifa, který se rozhodl, že nás do města doprovodí. Odpoledne za námi přijel a přivedl dva koně. Kdykoli jsme se cestou zpátky přiblížili k nějaké houštině nebo skupině stromů, vytáhl pistoli a jel napřed, aby se ujistil, že je tam bezpečno. Zjistil jsem, že kůň je výhodný dopravní prostředek, a tak jsem si později jednoho opatřil.

PŘIJÍŽDĚJÍ DALŠÍ MISIONÁŘI

Navzdory vytrvalému odporu duchovenstva přinášela kazatelská činnost hezké výsledky. V roce 1955 přijelo dalších pět misionářů, včetně mladé sestry Elsie Swansonové z Kanady. Byla absolventkou 25. třídy Gileadu. Společně jsme nějakou dobu sloužili v odbočce, ale pak byla Elsie poslána do jiného města. Plně se věnovala službě Jehovovi, přestože ji v tom její nevěřící rodiče prakticky vůbec nepodporovali. Vzali jsme se 31. prosince 1957 a bydleli jsme sami v misionářském domově na jihu Paraguaye.

Neměli jsme tekoucí vodu, ale na dvoře byla studna. V domě nebyla ani sprcha a záchod a neměli jsme ani pračku a ledničku. Potraviny, které se rychle kazily, jsme si každý den museli kupovat čerstvé. Díky tomu, že jsme žili jednoduše a měli hezké vztahy s bratry a sestrami ve sboru, to však bylo velmi šťastné období našeho života.

 V roce 1963 jsme přijeli do Austrálie navštívit moji maminku. Měla obrovskou radost, že po deseti letech zase vidí svého syna, a zřejmě následkem toho dostala krátce po našem příjezdu infarkt. Když se blížil čas návratu do Paraguaye, stáli jsme před jedním z nejobtížnějších rozhodnutí našeho života. Necháme maminku v nemocnici a vrátíme se do Paraguaye s tím, že se o ni někdo postará? Služba v Paraguayi nám velmi přirostla k srdci, ale po mnoha modlitbách jsme se nakonec rozhodli, že zůstaneme v Austrálii a budeme o maminku pečovat. Přesto se nám podařilo dál se věnovat celodobé službě. Maminka zemřela v roce 1966.

Řadu let jsme se pak v Austrálii věnovali krajské a oblastní službě a já jsem působil jako instruktor ve škole služby Království pro sborové starší. Potom přišla další změna. V Austrálii byl zřízen první výbor odbočky a já byl jmenován jeho členem. Když se po nějaké době měla stavět nová odbočka, dostal jsem za úkol být předsedajícím stavebního výboru. Díky pomoci mnoha zkušených a ochotných spolupracovníků byl postaven krásný komplex.

Pak jsem pracoval ve služebním oddělení, které dohlíží na kazatelskou činnost. Současně jsem navštěvoval odbočky po celém světě jako zónový dozorce. Naši víru velmi posilovalo to, když jsme se v některých zemích měli možnost setkat s bratry a sestrami, kteří pro svou věrnost Jehovovi strávili celá léta, a někdy i desetiletí, ve vězení a koncentračních táborech.

NAŠE NYNĚJŠÍ PŮSOBIŠTĚ

Když jsme se v roce 2001 vrátili z náročné zónové návštěvy, čekal nás dopis s pozváním, abychom se přestěhovali do Brooklynu a abych tam sloužil v nově vytvořeném výboru odbočky ve Spojených státech. S Elsie jsme se modlili o Boží vedení a pak jsme toto pozvání s radostí přijali. Od té doby uplynulo víc než 11 let a my stále sloužíme v Brooklynu.

Jsem rád, že moje manželka je ochotná přijmout od Jehovy jakýkoli úkol. Oběma je nám už přes osmdesát, ale jsme poměrně zdraví. Těšíme se na to, že nás Jehova bude vyučovat po celou věčnost a že zažijeme mnohá požehnání, která chystá pro ty, kdo vytrvale konají jeho vůli.

[Praporek na straně 19]

Někdy jsem jel autobusem, jindy tramvají nebo autem. Taky mě občas někdo svezl na motorce a já měl co dělat, abych udržel kufr a tašku do služby.

[Praporek na straně 21]

Těšíme se na to, že nás Jehova bude vyučovat po celou věčnost.

[Obrázky na straně 18]

Vlevo: v krajské službě v Austrálii

Vpravo: já s rodiči

[Obrázek na straně 20]

Naše svatba 31. prosince 1957