„NIKDY nedokážu chodit dveře ode dveří.“ Takové pocity měl nejeden zájemce, když si představil, že by měl kázat úplně cizím lidem. Tento výrok však pronesl zkušený řečník a učitel Bible. Patřil k mužům, kterým se říkalo poutníci.

Mnozí čtenáři Sionské Strážné věže opustili své dřívější náboženství a toužili po společnosti lidí, kteří podobně jako oni pátrali po biblických pravdách. Sionská Strážná věž vybízela čtenáře, aby hledali ty, kdo měli stejnou víru, a aby se pravidelně scházeli ke studiu Bible. Přibližně od roku 1894 Watch Tower Society posílala své cestující zástupce, aby navštěvovali skupiny, které o to požádaly. Poutníci byli zkušení a pracovití muži a k této službě byli vybráni proto, že byli mírní, velmi dobře znali Bibli, měli výborné řečnické a vyučovací schopnosti a projevovali pevnou víru ve výkupné. Návštěva obvykle trvala jeden nebo dva dny, které byly nabité činností. Mnozí badatelé Bible poprvé okusili kazatelskou službu, když lidem rozdávali pozvánky na poutníkovu přednášku pro veřejnost. Například Hugo Riemer, který se později stal členem vedoucího sboru, měl večer přednášku v jedné škole a potom odpovídal na biblické otázky. Shromáždění se protáhlo přes půlnoc. Bratr Riemer byl unavený, ale šťastný a prohlásil, že to bylo nádherné shromáždění.

Ve Strážné věži bylo napsáno, že hlavním cílem návštěv poutníků je posilovat spoluvěřící, a to prostřednictvím shromáždění konaných v jejich domácnostech. Na přednášky a program s otázkami a odpověďmi se scházeli badatelé Bible z celého okolí. Byla to také příležitost projevit křesťanskou pohostinnost. Maude Abbottová vzpomíná, že když byla malá, konala se dopoledne přednáška a pak všichni zasedli k dlouhému stolu, který byl za domem na zahradě. Vypráví: „Byla tam spousta výborného jídla — domácí šunka, smažené kuře, různé druhy chleba, koláče a dorty. Každý snědl, co se do něj vešlo, a ve dvě hodiny odpoledne byl další proslov.“ Sestra ale dodává: „V tu dobu už všichni napůl spali.“ Benjamin Barton, který jako poutník sloužil mnoho let, jednou poznamenal, že kdyby snědl všechno, co mu kde nabídli, jeho pouť by neměla dlouhého trvání. Z ústředí v Brooklynu byl nakonec rozeslán dopis, který pohostinným sestrám doporučil, že bude pro všechny lepší, když poutníci budou mít jednoduché jídlo a možnost se v klidu vyspat.

Poutníci byli vynikající učitelé. Svým proslovům dodávali na živosti tím, že využívali různé nákresy, makety nebo cokoli jiného, co měli k dispozici. Například proslovy R. H. Barbera „byly pokaždé duchovní lahůdkou“. Laskavý W. J. Thorn mluvil „jako starověký patriarcha“. Bratr Shield Toutjian jednou jel ve staré fordce s ještě dalšími bratry a náhle vykřikl: „Zastav!“ Pak vyskočil z auta, utrhl nějaké polní květiny a bez přípravy k bratrům promluvil o krásách Jehovova stvoření.

Sloužit jako poutník bylo náročné zejména pro ty bratry, kteří už nebyli nejmladší. Největší  zkouškou však pro některé bylo to, když se změnil účel jejich návštěv. Měli začít poskytovat vedení v kazatelské službě dům od domu. Ve Strážné věži z 15. března 1924 bylo napsáno, že „jedním z hlavních úkolů“ pravých křesťanů „je vydávat svědectví o Království. Poutníci jsou posíláni právě za tímto účelem.“

Někteří bratři se s touto změnou očividně neztotožnili a jako poutníci přestali sloužit. Našli se i takoví, kteří založili vlastní náboženství. Robie D. Adkins vzpomínal, že jeden poutník, který byl vynikajícím řečníkem, lamentoval: „Jediné, co umím, je kázat z pódia. Nikdy nedokážu chodit dveře ode dveří.“ Bratr Adkins dále vyprávěl: „Pak jsem ho viděl v roce 1924 na sjezdu v Columbu v Ohiu. Byly tam tisíce šťastných bratrů, ale on stál sám a ztrápený ve stínu nízkého stromu. Od té doby jsem se s ním už nesetkal. Krátce nato organizaci opustil.“ Bratr Adkins dodal, že zcela opačný postoj měla na sjezdu spousta bratrů, kteří procházeli kolem, do svých aut s radostí nakládali knihy a zjevně se už nemohli dočkat, až budou vydávat svědectví dům od domu. (Sk. 20:20, 21)

Mnozí poutníci možná byli stejně nervózní jako ti, které měli školit, ale přesto se do služby dům od domu pustili s nadšením. Německy mluvící poutník Maxwell G. Friend napsal, že když se poutníci zapojují do služby dveře ode dveří, „velmi to přispívá k tomu, že jejich návštěvy jsou požehnáním“. Poutník John A. Bohnet uvedl, že bratři ze srdce souhlasí s tím, jaký důraz se klade na kázání o Království. Řekl, že velká většina z nich „s planoucí horlivostí touží stát v předních bitevních liniích“.

Věrní cestující bratři byli pro své spoluvěřící ve sborech vždy vynikajícím příkladem. Dlouholetý svědek Norman Larson prohlásil: „Už jako malý kluk jsem si uvědomoval, že služba poutníků má obrovskou hodnotu. Hodně mi pomohli, abych šel správnou cestou.“ Až dodnes cestující dozorci obětavě pomáhají svým spoluvěřícím, aby dokázali chodit dům od domu.

[Praporek na straně 32]

Příjezd poutníka byl radostnou událostí.

[Obrázek na straně 31]

Benjamin Barton měl v roce 1905 v plánu vykonat asi 170 návštěv

[Obrázek na straně 32]

Walter J. Thorn měl k bratrům a sestrám vřelý otcovský vztah, a tak se mu říkalo Taťka

[Obrázek na straně 32]

J. A. Browne byl kolem roku 1902 poslán jako poutník na Jamajku, aby tam posiloval 14 skupinek

[Obrázek na straně 32]

Poutníci podporovali křesťanskou jednotu, posilovali víru svých spoluvěřících a pomáhali jim, aby se pevně drželi Boží organizace