V ÚNORU 1951 přijelo do South Lansingu ve státě New York 122 průkopníků, kteří byli pozvaní do 17. třídy školy Gilead. K budoucím misionářům patřili Lowell Turner, William (Bill) Kasten, Richard Kelsey a Ramon Templeton. Lowell a Bill pocházeli z Michiganu, Richard z Iowy a Ramon z Kalifornie. Zakrátko z nich byli blízcí přátelé.

Asi o pět měsíců později měl ke studentům promluvit Nathan Knorr ze světového ústředí. Nervozita pomalu stoupala. Ti čtyři mladí bratři už předtím poprosili, zda by mohli společně sloužit ve stejné zemi. Teď se měli dozvědět, zda to tak opravdu bude a kam vlastně odcestují.

Když bratr Knorr začal oznamovat, kde budou jednotliví studenti sloužit, napětí ve třídě by se dalo krájet. Jako první si na pódium zavolal naše čtyři mladíky. Naznačovalo to, že by mohli zůstat spolu. Ale kam se vydají? Do Německa! Na tuto překvapivou zprávu reagovala celá třída spontánním a dlouhým potleskem.

Svědkové Jehovovi z celého světa obdivovali věrnost svých bratrů a sester v Německu, kteří byli od roku 1933 pronásledovaní Hitlerovým režimem. Mnohým studentům se vybavilo, jak krátce po druhé světové válce připravovali zásilky oblečení a další humanitární pomoc pro své spoluvěřící v Evropě. Svědkové v Německu byli příkladem výjimečné víry, odhodlání, odvahy a důvěry v Jehovu. Lowell vzpomíná, že si říkal: „Teď budeme mít možnost ty drahé bratry a sestry poznat osobně.“ Není divu, že všichni čtyři byli nadšení a ještě ten večer telefonovali domů.

Dne 27. července 1951 vyplul z doků na East River v New Yorku zaoceánský parník Homeland s našimi čtyřmi misionáři na palubě a vydal se na 11denní cestu do Německa. Albert Schroeder, jeden z instruktorů Gileadu a později člen vedoucího sboru, je naučil pár vět v němčině. Na lodi bylo několik německy mluvících  pasažérů, a tak bratři doufali, že se od nich naučí něco dalšího. Ukázalo se však, že jejich spolucestující mluvili různými dialekty, takže z učení nebylo nic.

V úterý ráno 7. srpna, vysíleni mořskou nemocí, připluli do Hamburku a konečně stanuli na pevné zemi. Všude viděli stopy války, která skončila před pouhými šesti lety. Bylo jim z toho úzko. Nočním vlakem se pak vydali do Wiesbadenu, kde tehdy stála odbočka.

Ve středu brzy ráno se setkali s prvním německým svědkem, který měl navíc typicky německé jméno — Hans. Odvezl je z nádraží do betelu, kde je předal do péče poněkud rázné letité sestry, která neuměla ani slovo anglicky. Zřejmě si ale myslela, že jazykovou bariéru překoná silou hlasu. Navzdory tomu, že mluvila čím dál hlasitěji, ona i čtyři bratři propadali větší a větší beznaději. Nakonec je vysvobodil bratr Erich Frost, tehdejší služebník odbočky. Přišel a vřele je pozdravil anglicky. Situace se začala obracet k lepšímu.

Koncem srpna navštívili svůj první oblastní sjezd v Německu. Konal se ve Frankfurtu nad Mohanem a měl název „Čisté uctívání“. Zúčastnilo se ho 47 432 posluchačů a bylo na něm pokřtěno 2 373 nových bratrů a sester. Misionáře to povzbudilo a posílilo to jejich touhu horlivě vydávat svědectví. O několik dní později se však od bratra Knorra dozvěděli, že jejich působištěm bude betel.

Ramon tak toužil po misionářské službě, že už dřív odmítl možnost sloužit v betelu ve Spojených státech. Ani Richard a Bill o práci v betelu nikdy neuvažovali. Radost, kterou jim služba v německé odbočce později přinesla, je však přesvědčila o tom, že Jehova dobře ví, co je pro nás nejlepší. Je moudré, když se jím necháme vést a nezaměřujeme se na svá vlastní přání.  Ten, kdo si tuto skutečnost uvědomuje, bude Jehovovi šťastně sloužit kdekoli a plnit jakýkoli úkol.

Mnozí betelité měli velkou radost, že jsou v odbočce Američané, se kterými si mohli procvičovat angličtinu. Jejich radost však neměla dlouhé trvání. Jednoho dne v jídelně promluvil k betelitům bratr Frost, a jak bylo jeho zvykem, důrazným způsobem říkal něco závažného. Většina betelitů seděla tiše a se sklopeným zrakem. Misionáři sice nerozuměli tomu, co bratr říkal, ale začalo jim docházet, že se to týká právě jich. Když tedy z úst bratra Frosta zaznělo několikrát po sobě hromové „VERBOTEN!“ („Zakázáno!“), báli se, co hrozného provedli.

Po jídle se všichni betelité rozprchli do svých pokojů. Jeden bratr později misionářům vysvětlil: „Abyste nám mohli pomáhat, musíte se naučit německy. Proto bratr Frost řekl, že dokud se německy nenaučíte, mluvit s vámi anglicky je VERBOTEN.“

Betelité bez váhání uposlechli. Misionářům to nejen pomohlo naučit se německy, ale také si uvědomili, že když od láskyplného bratra dostanou nějakou radu, je to pro jejich dobro, i když zpočátku možná není snadné se tím řídit. V radě, kterou bratr Frost dal, se odrážel jeho zájem o blaho Jehovovy organizace a jeho láska ke spoluvěřícím. * Není divu, že si ho noví misionáři časem zamilovali.

Od bohabojných přátel se můžeme mnoho naučit a stát se díky tomu ještě lepšími přáteli Jehovy. Naši čtyři misionáři se mnohému naučili od bezpočtu věrných německých bratrů a sester. Učili se ale i jeden od druhého. Richard vypráví: „Lowell už německy trochu uměl a šlo mu to dobře, ale my ostatní jsme se v tom dost plácali. Protože z nás byl nejstarší, automaticky jsme se na něj obraceli nejen s jazykovými záležitostmi, ale i s dalšími věcmi.“ Ramon vzpomíná: „Jeden bratr ze Švýcarska nám nabídl, abychom strávili dovolenou na jeho horské chatě. Byl jsem nadšený! Měli jsme před sebou první  dovolenou asi po roce služby v Německu. Těšil jsem se na dva týdny, kdy budeme sami a nebudeme muset zápasit s němčinou. To jsem se ale přepočítal. Lowell totiž trval na tom, že si každé ráno denní text přečteme a rozebereme v němčině. K mému zklamání od svého nápadu neustoupil. Odnesli jsme si z toho ale cenné poučení: Drž se toho, co ti říkají spoluvěřící, kteří mají na srdci tvé nejlepší zájmy, i když s tím někdy nesouhlasíš. Tento postoj nám v průběhu let usnadnil podřizovat se teokratickému vedení.“

Tito čtyři přátelé se také naučili vážit si silných stránek jeden druhého, jak o tom psal Pavel ve Filipanům 2:3: „S ponížeností mysli [považujte] ostatní za sobě nadřazené.“ Například když se Lowell, Richard a Ramon shodli, že nějaký úkol vykoná nejlépe Bill, rádi mu ho svěřili. Lowell vzpomíná: „Na Billa jsme se obraceli, když bylo potřeba řešit nějaké naléhavé nebo nepříjemné záležitosti. Ožehavé situace totiž dokázal zvládnout způsobem, o kterém jsme všichni věděli, že je správný, ale nějak jsme neměli odvahu nebo schopnosti to udělat sami.“

Jeden po druhém se tito čtyři misionáři rozhodli oženit. Jejich přátelství bylo založeno na lásce k Jehovovi a k celodobé službě, a proto každý z nich hledal takovou sestru, která má Jehovu na prvním místě. V celodobé službě se naučili, že dávání je víc odměňující než přijímání a že osobní přání musí ustoupit zájmům Království. Vybrali si tedy sestry, které už předtím z vlastní iniciativy vstoupily do celodobé služby. Výsledkem byla čtyři šťastná manželství.

Má-li být přátelství či manželství opravdu pevné, musí do něj být zapojen Jehova. (Kaz. 4:12) Všem čtyřem bratrům se to podařilo. Jejich manželky je věrně podporovaly a přinášely do jejich života radost. Billovi i Ramonovi později manželka zemřela. Bill se znovu oženil a moudře si vybral takovou sestru, se kterou mohl v celodobé službě zůstat.

Časem se cesty našich čtyř přátel rozdělily. Byli požádáni, aby kromě Německa sloužili také v Rakousku, Lucembursku, Kanadě, Spojených státech a dalších zemích. Už spolu nemohli trávit tolik času, kolik by si přáli. Navzdory velkým vzdálenostem však zůstávali v kontaktu a sdíleli své radosti i trápení. (Řím. 12:15) Takových přátel je potřeba si vážit a nepovažovat je za samozřejmost. Jsou to nádherné dary od Jehovy. (Přísl. 17:17) Přestože je v dnešním světě těžké najít opravdové přátele, mezi pravými křesťany o ně rozhodně není nouze. Mají krásné vztahy se spoluvěřícími po celém světě, ale především s Jehovou Bohem a Ježíšem Kristem.

 Jak už to tak bývá, ani naši čtyři bratři neměli vždy jednoduchý život. Potýkali se s bolestnou ztrátou manželského partnera, bojovali s vážnou nemocí, starali se o zestárlé rodiče, vychovávali dítě a zároveň pokračovali v celodobé službě nebo zvažovali, zda dokážou zvládnout nové teokratické úkoly. V současnosti na ně stále silněji doléhá pokročilý věk. Z vlastní zkušenosti však vědí, že díky přátelům — ať jsou blízko, nebo daleko — se mohou úspěšně vyrovnat s jakoukoli zkouškou.

Lowell se zasvětil Jehovovi v 18 letech, Ramon ve 12, Bill v 11 a Richard v 10. Do celodobé služby se přihlásili, když jim bylo mezi 17 a 21 lety. Rozhodli se správně. Jednali v souladu se slovy u Kazatele 12:1: „Pamatuj tedy na svého Vznešeného Stvořitele za dnů svého jinošství.“

Pokud jsi mladým bratrem, mohl bys i ty přijmout Jehovovo pozvání vstoupit do celodobé služby? Jestliže to uděláš, díky Jehovově nezasloužené laskavosti zažiješ hodně radosti. Podobně jako tito čtyři přátelé možná budeš sloužit jako krajský, oblastní nebo zónový dozorce, jako betelita, třeba i ve výboru odbočky, jako instruktor školy služby Království nebo školy pro průkopníky a možná budeš mít proslovy na malých i velkých sjezdech. Čtyřem přátelům, o nichž byl tento článek, přineslo velké uspokojení to, že z jejich práce měly užitek desetitisíce lidí. A všechno začalo tím, že se jako mladí rozhodli přijmout Jehovovo láskyplné pozvání, aby mu sloužili celou duší. (Kol. 3:23)

Lowell, Richard a Ramon v současnosti opět pracují společně v německé odbočce, která dnes stojí v Selters. Bill sloužil jako zvláštní průkopník ve Spojených státech, ale v roce 2010 zemřel. Šedesátileté přátelství narušila smrt. Jehova však na své přátele nezapomíná. Můžeme se spolehnout na to, že pod vládou svého království obnoví každé přátelství svých ctitelů, které bylo dočasně ukončeno smrtí.

Krátce předtím než Bill zemřel, napsal: „Za celých těch 60 let našeho přátelství si nevzpomínám na žádnou nepříjemnou situaci. Náš vztah jsem vždy považoval za něco výjimečného.“ Lowell, Richard a Ramon se těší na to, že jejich přátelství bude v novém světě pokračovat, a pohotově dodávají: „A to jsme teprve na začátku.“