1. Jak se lidé obecně dívají na otroctví?

ASI před 2 500 lety jeden řecký dramatik napsal: „Nikdo nenese otrocké jho dobrovolně.“ Mnozí lidé by s tímto výrokem souhlasili. Slovo „otroctví“ vyvolává v jejich mysli obraz utlačovaného člověka v okovech, jehož úmorná práce nepřináší užitek jemu, ale jeho majiteli.

2., 3. (a) V jakém postavení jsou Kristovi služebníci neboli otroci? (b) O kterých otázkách budeme uvažovat?

² Ježíš řekl, že jeho následovníci budou služebníky neboli otroky. Na tomto druhu otroctví však není nic ponižujícího ani tyranského. Praví křesťané zastávají důstojné postavení a těší se z důvěry a úcty. Je to vidět například ze slov, která Ježíš pronesl o jednom otroku krátce před svou smrtí. Mluvil o věrném a rozvážném otroku a řekl, že mu svěří odpovědné úkoly. (Mat. 24:45–47)

³ Je zajímavé, že v paralelní zprávě je místo slova „otrok“ použit výraz „správce“. (Přečti Lukáše 12:42–44.) Většina věrných křesťanů, kteří dnes žijí, nejsou pomazaní, takže do skupiny věrného správce nepatří. Z Písma nicméně vyplývá, že v jistém smyslu je správcem každý, kdo slouží Bohu. Jaké povinnosti jsou s tím spojené? Jak bychom se k nim měli postavit? Abychom si na tyto otázky dokázali odpovědět, prozkoumejme nejprve, jakou úlohu zastávali správci ve starověku.

4., 5. Za co odpovídal správce ve starověku? Uveď příklad.

⁴ Ve starověku byl správcem často otrok, kterému jeho pán důvěřoval. Míval na starosti nejen chod domácnosti, ale i obchodní záležitosti svého pána,  takže hospodařil s jeho penězi a dohlížel na další otroky. Měl tedy značnou autoritu a velké pravomoci. Takovým správcem byl například Eliezer, kterému Abraham svěřil rozsáhlý majetek. A zřejmě právě jeho pověřil velmi odpovědným úkolem najít v Mezopotámii manželku pro Izáka. (1. Mojž. 13:2; 15:2; 24:2–4)

⁵ Abrahamův pravnuk Josef zase dohlížel na domácnost Egypťana Potifara. (1. Mojž. 39:1, 2) Časem měl i Josef svůj dům, nad kterým ustanovil správce. Ten například uvítal deset Josefových bratrů a postaral se o ně. A na příkaz svého pána zinscenoval „krádež“ stříbrného poháru. Správci se opravdu těšili velké důvěře. (1. Mojž. 43:19–25; 44:1–12)

6. V čem se rozsah odpovědnosti jednotlivých starších může lišit?

⁶ Asi o 1 800 let později apoštol Pavel napsal, že křesťanští dozorci jsou „Boží správci“. (Tit. 1:7) Jako pastýři „Božího stáda“ poskytují sboru vedení a praktické rady. (1. Petra 5:1, 2) Rozsah odpovědnosti jednotlivých dozorců se samozřejmě liší. Většina z nich slouží jednomu sboru. Cestující dozorci mají na starosti mnoho sborů. A starší, kteří jsou ve výboru odbočky, se starají o všechny sbory v jedné nebo i více zemích. Od každého dozorce se ale očekává, že bude svůj úkol plnit věrně, protože se bude „zodpovídat“ Bohu. (Hebr. 13:17)

7. Proč můžeme říct, že správcem je každý křesťan?

⁷ Jak jsme si řekli, správcem je v určitém smyslu každý křesťan, ať už jako dozorce slouží, nebo ne. Z čeho to vyplývá? Apoštol Petr ve svém dopise adresovaném všem křesťanům uvedl: „Úměrně k tomu, jak každý z vás obdržel dar, používejte jej tak, že jeden druhému sloužíte jako znamenití správci Boží nezasloužené laskavosti vyjádřené různými způsoby.“ (1. Petra 1:1; 4:10) Bůh každému z nás ve své nezasloužené laskavosti dal schopnosti nebo nadání, které můžeme používat ve prospěch spoluvěřících. Všichni, kdo slouží Bohu, jsou tedy správci. Z Jehovovy strany je to projev úcty a důvěry, ale patří k tomu i odpovědnost.

8. Na co bychom jako správci neměli zapomínat?

⁸ Teď si rozebereme tři zásady, které se na nás jako na správce vztahují. Za prvé: Všichni patříme Bohu a jsme mu odpovědní. Pavel napsal, že nepatříme „sami sobě, neboť [jsme] byli koupeni za cenu“ Kristovy prolité krve. (1. Kor. 6:19, 20) Vzhledem k tomu, že patříme Jehovovi, je naší povinností dodržovat jeho přikázání. Ta však nejsou příliš zatěžující. (Řím. 14:8; 1. Jana 5:3) Jsme také Kristovými otroky. (Fil. 1:1) Stejně jako správci ve starověku, i my máme značnou volnost. Ta ale má své hranice. Svěřené úkoly musíme plnit podle pokynů. Ať máme jakékoli teokratické výsady, stále jsme služebníky Boha a Krista.

9. Co se podle Ježíšových slov od otroka očekává?

⁹ Vztahu mezi pánem a otrokem můžeme lépe porozumět díky příběhu, který Ježíš vyprávěl svým učedníkům. Byl o otrokovi, který přijde domů po celodenní práci. Řekne mu snad jeho pán „Hned sem pojď a spočiň u stolu“? Ne. Spíš mu přikáže: „Přichystej mi něco, abych se navečeřel, a obleč si zástěru  a služ mi, dokud se nenajím a nenapiji, a potom můžeš jíst a pít.“ Jak Ježíš uplatnil toto vyprávění na své následovníky? „Tak i vy, když jste udělali všechno, čím jste byli pověřeni, řekněte: ‚Jsme neužiteční otroci. Co jsme udělali, to jsme měli udělat.‘“ (Luk. 17:7–10)

10. Jak víme, že si Jehova váží našeho úsilí sloužit mu?

¹⁰ Jehova si samozřejmě váží toho, co pro něj děláme. Bible nás ujišťuje: „Bůh . . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ (Hebr. 6:10) Jehova je rozumný a nikdy od nás nevyžaduje nic, co bychom nemohli zvládnout. Navíc vše, co po nás chce, je v našem nejlepším zájmu a zbytečně nás to nezatěžuje. Z Ježíšových slov nicméně vyplývá, že otrok neslouží sám sobě ani nedává svoje zájmy na první místo. Jaké si z toho můžeme vzít poučení? Když jsme se zasvětili Bohu, zvolili jsme si, že ve svém životě budeme na první místo dávat Boží zájmy. Děláš to tak?

11., 12. Kterou vlastnost máme jako správci projevovat a čemu se naopak musíme vyhýbat?

¹¹ Za druhé: Jako správci máme všichni odpovídat stejným požadavkům. Je pravda, že určité úkoly jsou ve sboru svěřeny jen některým křesťanům. Mnohé povinnosti však máme společné. Jako následovníci Krista a svědkové Jehovy například musíme jeden druhého milovat. Ježíš totiž řekl, že láska je poznávacím znakem pravých křesťanů. (Jan 13:35) Naše láska však sahá i za hranice sboru. Snažíme se ji projevovat i těm, kdo nejsou našimi spoluvěřícími. Tuto vlastnost může, a také by měl, rozvíjet každý z nás.

¹² Bůh od nás také vyžaduje příkladné chování. Chceme se vyvarovat jednání a způsobu života, které jsou v Božím Slově odsouzené. Pavel napsal: „Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely, ani muži, kteří leží s muži, ani zloději, ani chamtivci, ani opilci, ani utrhači, ani vyděrači nezdědí Boží království.“ (1. Kor. 6:9, 10) Nelze popřít, že žít podle Božích spravedlivých měřítek vyžaduje úsilí. Rozhodně se to ale vyplatí, protože dodržování Božích zásad je pro nás v mnoha směrech prospěšné. Máme například lepší zdraví, hezké vztahy s druhými a Boží schválení. (Přečti Izajáše 48:17, 18.)

13., 14. Jaký úkol byl svěřen všem křesťanům a jaký bychom k němu měli mít postoj?

¹³ Nezapomeňme, že správci pán svěřoval úkoly. I my jsme dostali od svého Pána úkol. Dal nám vzácný dar, poznání pravdy, a očekává, že se o něj budeme dělit s druhými. (Mat. 28:19, 20) Pavel napsal: „Ať nás člověk hodnotí tak, jakože jsme podřízení Krista a správci Božích posvátných tajemství.“ (1. Kor. 4:1) Apoštol si uvědomoval, že jako správce se má o „posvátné tajemství“ nejen hluboce zajímat, ale má ho i věrně předávat druhým, jak mu to nařídil jeho Pán, Ježíš Kristus. (1. Kor. 9:16)

¹⁴ Oznamovat pravdu druhým je projevem lásky. Okolnosti jednotlivých křesťanů se liší, takže samozřejmě nemohou ve službě odvést stejné množství práce. Jehova to chápe. Důležité je, aby každý z nás dělal všechno,  co je v jeho silách. Dáváme tak najevo nesobeckou lásku k Bohu i ke svým bližním.

15.–17. (a) Proč je u správce klíčová věrnost? (b) Jaké následky má nevěrnost?

¹⁵ Za třetí: Musíme být věrní a důvěryhodní. I kdyby měl správce mnoho skvělých vlastností a byl velmi schopný, v očích jeho pána by nic z toho nemělo hodnotu, pokud by se na něj nemohl spolehnout. K tomu, abychom úlohu správce mohli plnit úspěšně, je věrnost klíčová. Vzpomeň si na Pavlova slova: „Od správců [se] . . . očekává, aby člověk byl shledán věrným.“ (1. Kor. 4:2)

¹⁶ Pokud jsme věrnými správci, je jisté, že budeme odměněni. Pokud věrní nejsme, utrpíme ztrátu. Tuto myšlenku Ježíš zdůraznil v podobenství o talentech. Otroky, kteří věrně obchodovali se svěřenými penězi, pán pochválil a bohatě odměnil. Otrok, který jednal s pánovým majetkem nezodpovědně, byl označen jako „ničemný“, „lenivý“ a „neužitečný“. Talent, který mu jeho pán svěřil, mu byl odebrán a on sám byl vyhozen ven. (Přečti Matouše 25:14–18, 23, 26, 28–30.)

¹⁷ Jaké následky má nevěrnost, Ježíš popsal i v jiném příběhu. Řekl: „Jeden člověk byl bohatý a měl správce, a na toho mu žalovali, že zachází s jeho zbožím rozmařile. Zavolal ho tedy a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství, neboť již nemůžeš spravovat dům.‘“ (Luk. 16:1, 2) Protože správce nakládal s pánovým majetkem  nezodpovědně, byl své funkce zbaven. Z toho pro nás vyplývá důrazné poučení: svou úlohu vždy plňme věrně.

18. Proč bychom se neměli srovnávat s druhými?

¹⁸ Je dobré, když uvažujeme o tom, jak svou úlohu správce plníme, ale neměli bychom se srovnávat s druhými. Bible nám radí: „Ať každý prokáže, jaké je jeho vlastní dílo, a pak bude mít příčinu k jásání vzhledem k sobě samému, a ne ve srovnání s někým jiným.“ (Gal. 6:4) Místo abychom se srovnávali s druhými, měli bychom se zaměřit na to, co můžeme dělat my sami. Uchrání nás to jak před pýchou, tak před pocity méněcennosti. Nezapomínejme také, že naše okolnosti se mění. Kvůli špatnému zdraví, vyššímu věku nebo přibývajícím závazkům už možná nemůžeme dělat tolik co dřív. Naše situace se ale mohla změnit i k lepšímu a my teď můžeme dělat víc. Pokud to tak je, rozhodně tuto možnost využijme!

19. Proč by nás nemělo sklíčit, když musíme na nějakou výsadu čekat déle, než jsme si mysleli?

¹⁹ Další věcí, ve které bychom se neměli srovnávat, jsou výsady. Bratr si možná přeje, aby mohl sloužit jako sborový starší nebo přednést proslov na sjezdu. Je dobře, když o tyto výsady usiluje. Neměl by však být sklíčený, pokud je hned nedostane. Z důvodů, které možná neznáme, nám mohou být výsady svěřeny později, než jsme očekávali. Vzpomeňme si na Mojžíše. Myslel si, že je připravený vyvést Izraelity z Egypta, ale musel čekat dalších 40 let, než mu Jehova tento úkol svěřil. Během té doby měl příležitost vypěstovat si vlastnosti, které jako vůdce tvrdohlavého a vzpurného národa potřeboval. (Sk. 7:22–25, 30–34)

20. Jak můžeme napodobovat Jonatana?

²⁰ Někdy se může stát, že určitou výsadu nedostaneme vůbec. Přesně to zažil Jonatan. Byl synem izraelského krále Saula, a tak mohl očekávat, že zdědí trůn. Bůh si však za krále vybral mnohem mladšího Davida. Jak Jonatan na tento zvrat událostí reagoval? Božímu rozhodnutí se podřídil, a dokonce Davida podporoval s nasazením vlastního života. Řekl mu: „Sám budeš králem nad Izraelem, a já se stanu druhým po tobě.“ (1. Sam. 23:17) Jaké poučení bychom si z jeho postoje mohli vzít? Jonatan vzniklou situaci přijal a na rozdíl od svého otce na Davida nežárlil. Ani my bychom neměli k druhým chovat zášť, když jim byly svěřeny určité výsady, a měli bychom zodpovědně plnit úkoly, které už máme. Můžeme se spolehnout na to, že v novém světě Jehova uspokojí všechny správné touhy svých služebníků.

21. Jaké pocity v tobě vyvolává to, že ti Bůh svěřil úlohu správce?

²¹ Pamatujme, že jako správci nezažíváme ponižující formu otroctví, která se vyznačuje útlakem a strádáním. Právě naopak. Zastáváme čestné postavení a byla nám svěřena práce, která se nebude nikdy opakovat, totiž kázat dobrou zprávu během posledních dnů současného světa. Také máme velkou volnost v tom, jak budeme své úkoly plnit. Buďme tedy věrnými správci a hluboce si važme své výsady sloužit Pánovi celého vesmíru!