V SRPNU 1936 přijeli Robert a George Nisbetovi do svazijského královského kraalu neboli oplocené osady. Když z auta se zvukovou aparaturou pustili hudební nahrávky a proslovy bratra J. F. Rutherforda, král Sobhuza II. byl nadšen. „Dost nás zaskočil, protože chtěl koupit přehrávací zařízení, nahrávky i amplion,“ vyprávěl George.

Robert králi omluvně řekl, že nic z toho není na prodej, protože je to majetek někoho jiného. Král chtěl vědět koho.

Robert odpověděl: „Patří to jinému králi.“ Sobhuza se zeptal kterému. „Ježíši Kristu, králi Božího království,“ řekl Robert.

„Ó, to je mocný král,“ prohlásil s hlubokou úctou Sobhuza. „Nechtěl bych ho připravit o nic, co mu patří.“

Robert napsal: „Osobnost nejvyššího náčelníka, krále Sobhuzy, na mě silně zapůsobila. Mluvil perfektně anglicky, v jeho slovech nebyl ani náznak pýchy a byl velmi otevřený a přístupný. V jeho kanceláři jsme si povídali asi tři čtvrtě hodiny a George mezitím venku pouštěl hudbu.

Ještě ten den jsme navštívili Svazijskou státní školu. To byl asi náš nejzajímavější zážitek. Vydali jsme svědectví řediteli a on pozorně naslouchal. Když jsme se zmínili o přehrávacím zařízení a nabídli mu, že si celá škola může poslechnout nahrávky, nadchlo ho to. Shromáždil téměř sto žáků, kteří si sedli na trávu a naslouchali. Dozvěděli jsme se, že na této střední škole se chlapci učí zemědělské, zahradnické, truhlářské a stavební práce, angličtinu a aritmetiku. Děvčata se tu učí, jak se starat o děti a o domácnost, a získávají další užitečné dovednosti.“ Školu založila babička nejvyššího náčelníka. *

Poprvé průkopníci navštívili královský kraal v Lobambě roku 1933 a už tehdy je král Sobhuza s radostí přijal. Jednou dokonce svolal celou svou osobní stráž, která čítala 100 bojovníků, aby si vyslechli nahrávku biblické  přednášky. Předplatil si naše časopisy a přijal publikace. Netrvalo dlouho a král měl téměř veškerou naši literaturu. Nechal si ji i během druhé světové války, kdy ji britská koloniální vláda zakázala.

V královském kraalu byli svědkové Jehovovi vítáni. Sobhuza někdy zavolal i duchovní z jiných církví, aby si přišli poslechnout biblický proslov. Když místní svědek Helvie Mashazi rozebíral 23. kapitolu Matouše, někteří duchovní s hněvem vyskočili a snažili se ho přinutit, aby se posadil. Král však zasáhl a požádal bratra Mashaziho, aby pokračoval. Navíc všem posluchačům řekl, aby si poznamenali každý biblický verš, o kterém bude bratr mluvit.

Jindy se stalo, že po proslovu jednoho průkopníka čtyři duchovní otočili své kolárky a prohlásili: „Už nejsme pastoři, ale svědkové Jehovovi.“ Bratra se pak zeptali, zda by jim mohl opatřit stejné knihy, jaké má nejvyšší náčelník.

Od 30. let až do své smrti v roce 1982 jednal král Sobhuza se svědky Jehovovými s úctou a nedovolil, aby byli pronásledováni kvůli tomu, že nedodržují svazijské rituály. Svědkové mu za to byli velmi vděční a nad jeho smrtí truchlili.

Počátkem roku 2013 bylo ve Svazijsku více než 3 000 zvěstovatelů. Tato země má něco přes milion obyvatel, takže na jednoho svědka jich připadá 384. V 90 sborech slouží víc než 260 průkopníků a Památné slavnosti se v roce 2012 zúčastnilo 7 496 lidí. Je z toho vidět, že počet svědků Jehovových ve Svazijsku může ještě růst. Průkopníci, kteří zde ve 30. letech sloužili, položili dobrý základ. (Z našeho archivu v Jižní Africe.)