BRZY ráno žena vykročí ze dveří svého domu a všimne si balíčku, který leží na zápraží. Zvedne ho a rozhlédne se kolem. Ulice je prázdná. Někdo sem musel v noci přijít a balíček tu nechat. Pootevře ho, a když zjistí, co je vevnitř, rychle se vrátí do domu a zavře za sebou dveře. Není divu. Balíček ukrývá zakázané publikace! Zatímco ho svírá v náručí, potichu se modlí k Jehovovi a děkuje mu za vzácný duchovní pokrm.

Ve 30. letech se něco takového odehrávalo na různých místech Německa. Když se v roce 1933 dostali k moci nacisté, dílo svědků Jehovových téměř v celé zemi zakázali. „Byli jsme přesvědčení, že žádné lidské nařízení nemůže zabránit šíření poselství o Jehovovi a jeho jménu,“ říká Richard Rudolph, kterému je nyní přes 100 let. * „Pro studium a službu jsme potřebovali biblické publikace, ale kvůli zákazu nebylo snadné je získávat. A tak jsme si kladli otázku, jak bude dílo pokračovat.“ Richard brzy zjistil, že v obstarávání publikací může být sám nápomocný, a to hodně neobvyklým způsobem. Mělo se to dít ve stínu hor. (Soud. 9:36)

Krkonoše leží na hranicích mezi Českou republikou a Polskem. Přestože nejvyšší vrchol Krkonoš dosahuje výšky jen asi 1 600 metrů, odborníci je nazývají ostrovem arkto-alpínské tundry ve střední Evropě. Půl roku pokrývá hřebeny hor až tři metry hluboký sníh. Pokud někdo podcení zdejší nevyzpytatelné počasí, může se mu snadno stát, že se ztratí v husté mlze, která během chvilky zahalí vrcholy hor.

Toto pohoří tvořilo po celá staletí přírodní hranici mezi oblastmi, královstvími a státy. V nebezpečném terénu ji bylo náročné střežit,  což mnozí místní lidé v minulosti využívali a přes hory pašovali různé zboží. Ve 30. letech, kdy Krkonoše oddělovaly Československo a Německo, se na opuštěné pašerácké stezky vydávali odvážní svědkové. Kvůli čemu? Přepravovali po nich do Německa drahocennou biblickou literaturu z míst, kde bylo snadnější ji získat. A právě na tom se podílel i mladý Richard.

„O víkendech jsme se vydávali do hor ve skupině asi sedmi mladých bratrů. Pokaždé jsme se oblékli, jako bychom šli na túru,“ vzpomíná Richard. „Z německé strany nám trvalo asi tři hodiny dostat se přes hory a dojít do Špindlerova Mlýna.“ Byla to cesta dlouhá přes 15 kilometrů. Ve Špindlerově Mlýně tehdy žilo hodně Němců a jedním z nich byl sedlák, který s bratry spolupracoval. Na koňském povozu, kterým běžně vozil turisty, přepravoval krabice s publikacemi z blízkého města, kam byly posílané vlakem z Prahy. Bral krabice na svůj statek a schovával je do seníku, kde si je pak vyzvedávali kurýři z Německa.

Richard pokračuje: „Když jsme dorazili na statek, naplnili jsme krosny speciálně upravené tak, abychom v nich mohli nosit těžký náklad. Každý z nás měl na zádech nějakých 50 kilogramů.“ Aby německá policie bratry neodhalila, cestovali pod rouškou tmy. Vyráželi za setmění a domů se vraceli při východu slunce. Ernst Wiesner, který tehdy v Německu sloužil jako krajský dozorce, popsal některá bezpečnostní opatření: „Dva bratři šli napřed a kdykoli někoho potkali, okamžitě dali signál baterkou. Bratři s naloženými ruksaky, kteří šli asi 100 metrů za nimi, tak věděli, že se mají schovat do křoví podél cesty. Tam čekali, dokud se pro ně ti dva bratři nevrátí a neřeknou heslo, které se každý týden měnilo.“ Ale němečtí policisté v tmavomodrých uniformách nebyli pro bratry jediným nebezpečím.

 „Jednou večer jsem musel být v práci déle,“ vzpomíná Richard, „a tak jsem se na českou stranu vydal později než ostatní. Byla tma a mlha, a jak jsem kráčel mrazivým deštěm, celý jsem se třásl. Ztratil jsem se a několik hodin bloudil v kleči. Mnoho lidí takhle zemřelo. Na ostatní bratry jsem narazil teprve k ránu, když už byli na zpáteční cestě.“

Téměř tři roky se skupinka odvážných bratrů vydávala do hor každý týden. V zimě přepravovali cenný náklad na lyžích nebo na sáňkách. Aby nikdo nepojal podezření, občas se sešlo až 20 bratrů a ve dne si po turistických stezkách udělali výlet přes hranice. Přidávalo se k nim i několik sester, a tak vypadali jen jako neškodná parta turistů. Některé sestry šly napřed, a když měly dojem, že hrozí nebezpečí, vyhodily do vzduchu svoje klobouky.

Co následovalo pokaždé, když se bratři vrátili z noční túry? Publikace okamžitě putovaly dál. Bratři je zabalili jako mýdlo a odvezli je na železniční stanici v Hirschbergu. Odtamtud je rozeslali na různá místa po celém Německu, kde je zas jiní bratři a sestry potají doručili svým spolukřesťanům, jak to bylo popsané v úvodu. Ilegální distribuční síť byla tak provázaná, že jakékoli prozrazení mohlo mít dalekosáhlý dopad. Jednou taková situace skutečně nastala.

V roce 1936 policisté odhalili sklad literatury poblíž Berlína. Mezi věcmi, které našli, byly tři balíčky od neznámého odesílatele z Hirschbergu. Díky analýze rukopisu policie identifikovala klíčového člena pašerácké skupiny a zatkla ho. Stejný osud potkal další dva podezřelé. Jedním z nich byl Richard Rudolph. Tito bratři na sebe ale vzali veškerou zodpovědnost, a tak mohli ostatní v nočních túrách ještě nějaký čas pokračovat. Nebezpečí však narůstalo.

Publikace, které bratři pašovali přes Krkonoše, byly pro svědky v Německu důležitým zdrojem duchovního pokrmu. Ten se k nim ale dostával i jinak. Bratři našli další cesty přes hranice Německa a Československa a používali je až do okupace v roce 1939. Také v jiných zemích sousedících s Německem, jako je Francie, Nizozemsko a Švýcarsko, bylo na obou stranách hranic dost svědků ochotných riskovat, aby svým pronásledovaným spolukřesťanům zajistili duchovní potravu.

Většina z nás dnes může mít biblické publikace v libovolném množství a v různých formátech. Ať už si je vyzvedneš v sále Království, nebo si je stáhneš ze stránek jw.org, co kdyby ses zamyslel, kolik práce se za tím skrývá? Asi nebylo potřeba nic tak dramatického, jako překračovat v noci horské hřebeny pokryté sněhem, ale je za tím velké úsilí mnoha bratrů a sester, kteří ti nesobecky slouží.