PASCAL, který vyrůstal v chudé oblasti na Pobřeží slonoviny, snil o lepším životě. Věnoval se amatérskému boxu a přemýšlel, kde by se mohl stát hvězdou a zbohatnout. Když mu bylo asi 25 let, usoudil, že tím místem je Evropa. Neměl ale žádné cestovní doklady, a tak se tam musel dostat ilegálně.

V roce 1998, když mu bylo 27 let, se vydal na cestu. Překročil hranice s Ghanou, cestoval napříč Togem a Beninem, až se dostal do města Birni Nkonni v Nigeru. Opravdu riskantní úsek byl ale teprve před ním. Měl v plánu jet nákladním autem přes Saharu na sever, dostat se ke Středozemnímu moři, nasednout na loď a plavit se do Evropy. Staly se ale dvě věci, kvůli kterým v Nigeru zůstal.

Zaprvé mu došly peníze. A zadruhé potkal průkopníka Noého, který s ním začal studovat Bibli. To, co se dozvěděl, ho hluboce zasáhlo a změnilo jeho pohled na život. Cíl zbohatnout nahradily duchovní cíle. V prosinci roku 1999 se dal pokřtít. Chtěl dát Jehovovi najevo svou vděčnost, a proto začal v Nigeru v roce 2001 sloužit jako průkopník, a to ve městě, kde poprvé slyšel o pravdě. Jak by zhodnotil svůj současný život? Prohlásil: „Nemohl bych dělat nic lepšího!“

Stejně jako Pascal si mnoho křesťanů uvědomilo, že největší uspokojení člověk zažívá, když se jeho život točí kolem duchovních cílů. Mnozí se kvůli tomu přestěhovali z Evropy do Afriky, aby sloužili v místech, kde je zapotřebí víc zvěstovatelů. Asi 65 svědků z Evropy ve věku od 17 do 70 let nyní slouží v Beninu, Burkině Faso, Nigeru a Togu. * Proč se rozhodli udělat tak velkou životní změnu a jak se jim tam daří?

Anne-Rakel z Dánska vypráví: „Moji rodiče sloužili jako misionáři v Senegalu. O svém misionářském životě vždycky vyprávěli s takovým nadšením, že jsem to chtěla taky zažít.“ Asi před 15 lety, když jí bylo něco přes dvacet, se odstěhovala do Toga. Slouží tam ve sboru znakového jazyka. Jaký vliv to mělo na druhé? Říká: „Moje mladší sestra a bratr mě o něco později do Toga následovali.“

 Aurele je ženatý sedmdesátník z Francie. Vypráví: „Když jsem před pěti lety odešel do důchodu, měl jsem dvě možnosti – pohodlně si žít ve Francii a čekat na ráj, anebo podniknout nějaké kroky, abych se mohl víc věnovat službě.“ Aurele udělal to druhé. Asi před třemi lety se i s manželkou Albert-Fayette přestěhovali do Beninu. „Dát se Jehovovi k dispozici pro službu v Beninu bylo to nejlepší, co jsme kdy udělali,“ říká Aurele a s úsměvem dodává: „Na některých místech na pobřeží v našem obvodu si jako v ráji připadám už teď.“

Clodomir a jeho manželka Lysiane se přestěhovali z Francie do Beninu před 16 lety. Zpočátku jim hodně chyběla rodina a přátelé a báli se, že si na život v Beninu nikdy nezvyknou. Ukázalo se ale, že jejich obavy byly zbytečné. Prožili spoustu radostných chvil. Clodomir říká: „Považujeme za výsadu, že jsme během těch 16 let pomohli poznat pravdu průměrně jednomu člověku za rok.“

Sébastien a jeho manželka Johanna se přestěhovali z Francie do Beninu v roce 2010. „Ve sboru je spousta práce,“ říká Sébastien. „Sloužit tady je jako absolvovat zrychlený teokratický kurz.“ A jak reagují lidé v obvodu? Johanna popisuje: „Žízní po pravdě. I když zrovna nejsme ve službě, zastavují nás na ulici a ptají se nás na věci z Bible nebo chtějí naše publikace.“ Jaký vliv na jejich manželství mělo to, že se přestěhovali? Sébastien odpovídá: „Náš vztah je teď pevnější. Je báječné trávit s manželkou celé dny ve službě.“

Eric se svou manželkou Katy slouží jako průkopníci v řídce osídlené severní části Beninu. Asi před deseti lety, když ještě žili ve Francii, začali číst články o službě v místech, kde je to víc zapotřebí. Také si povídali s celodobými služebníky. To v nich probudilo touhu přestěhovat se do ciziny. V roce 2005 svůj plán uskutečnili a díky tomu jsou svědky působivého vzrůstu. Eric vypráví: „Před dvěma lety měla naše skupinka ve městě Tanguiéta devět zvěstovatelů. Teď je nás 30. A v neděli se nás na shromáždění schází 50 až 80. Nic by nám nemohlo dělat větší radost, než pozorovat takový vzrůst!“

Ti, kdo se přestěhovali do míst, kde je zapotřebí víc zvěstovatelů, čelí různým překážkám. Jakým? Benjaminovi je 33 a je to bratr Anne-Rakel. V roce 2000 potkal v Dánsku misionáře sloužícího v Togu. Benjamin vzpomíná: „Když jsem mu řekl, že bych chtěl být průkopníkem, odpověděl: ‚A co kdybys průkopničil v Togu?‘“ Benjamin ten nápad nosil v hlavě. Říká: „Ještě mi nebylo ani dvacet, ale v Togu už sloužily moje dvě sestry, takže pro mě bylo jednodušší tam odjet.“ Přesto na něj v Togu čekaly překážky. Vysvětluje: „Neuměl jsem ani slovo francouzsky. Prvních šest měsíců mi dalo zabrat, protože jsem se moc nedomluvil.“ Časem se ale ve francouzštině zlepšil. Teď slouží v betelu v Beninu, vozí literaturu a pomáhá v počítačovém oddělení.

Než se do Beninu přestěhovali Eric a Katy, o kterých jsme už mluvili, sloužili ve Francii v cizojazyčném obvodu. V čem byla západní Afrika odlišná? Katy říká: „Nebylo vůbec lehké najít vhodné bydlení. Měsíce jsme žili v domě bez elektřiny a tekoucí vody.“ Eric dodává: „Hudba v okolí vyřvávala dlouho do noci. Člověk ale musí být trpělivý a ochotný se přizpůsobit.“ Oba dva se shodují: „Ze služby v obvodu, kde předtím skoro nikdo nekázal, máme takovou radost, že to převáží veškeré problémy.“

Michelovi a jeho manželce Marie-Agnès bude 60 let a z Francie do Beninu se přestěhovali asi před pěti lety. Hodně se toho báli. Michel vypráví: „Někteří přirovnávali naše přestěhování k chůzi provazochodce, který před sebou tlačí kolečko – a my jsme seděli v tom kolečku! Byli bychom vyděšení, kdybychom nevěděli, že tím provazochodcem je Jehova. Udělali jsme to s Jehovou a pro Jehovu.“

Bratři a sestry, kteří se přestěhovali, zdůrazňují, že je potřeba plánovat dopředu, být přizpůsobiví, nepřekračovat rozpočet a spoléhat se na Jehovu. (Luk. 14:28–30)

Sébastien, zmíněný dřív, popisuje: „Než jsme se s Johannou přestěhovali, dva roky jsme šetřili. Omezovali jsme výdaje na zábavu a nekupovali zbytečné věci.“ Aby mohli v cizině dál sloužit,  každý rok několik měsíců pracují v Evropě. Po zbytek roku pak průkopničí v Beninu.

Podobně to dělá i Marie-Thérèse. Je jednou z asi 20 svobodných sester, které se přestěhovaly do západní Afriky. Ve Francii pracovala jako řidička autobusu, ale v roce 2006 si vzala rok neplaceného volna, aby mohla sloužit jako průkopnice v Nigeru. Brzy si uvědomila, že přesně takový život se jí líbí. Vypráví: „Po návratu do Francie jsem řekla svému zaměstnavateli, že bych chtěla upravit pracovní dobu, a on s tím souhlasil. Od května do srpna tedy pracuji jako řidička autobusu ve Francii a od září do dubna průkopničím v Nigeru.“

Ježíš řekl: „Hledejte nejprve království . . ., a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mat. 6:33) Ti, kdo se jeho vybídkou řídí, si mohou být jistí, že Jehova svůj slib splní. Může to potvrdit i Saphira. Této svobodné sestře z Francie je přes 25 let a slouží jako průkopnice v Beninu. V roce 2011 se do Francie vrátila, aby si vydělala peníze na další, už šestý rok v Africe. Saphira vzpomíná: „Byl pátek a v práci jsem měla ten den skončit. Potřebovala jsem ale ještě deset dní pracovat, abych měla dost peněz. Do odjezdu z Francie mi zbývaly jen dva týdny. Modlila jsem se k Jehovovi a vylíčila mu svou situaci. Krátce nato mi zavolali z pracovní agentury a ptali se, jestli bych mohla na dva týdny zaskočit za jednoho člověka.“ V pondělí se šla zaškolit. Popisuje: „Čekalo mě pořádné překvapení. Ten, kdo mě zaškoloval, byla sestra, která potřebovala deset dní volna kvůli škole průkopnické služby. Šéf jí řekl, že ji nepustí, pokud za sebe nesežene náhradu. Stejně jako já, i ona prosila Jehovu, aby to nějak zařídil.“

Někteří křesťané slouží v západní Africe už mnoho let a považují ji za svůj domov. Jiní tam zůstali jen několik let, ale těží z toho dodnes. Přesvědčili se, že opravdové uspokojení člověk zažívá jen tehdy, když svůj čas věnuje službě Jehovovi.