Když prožíváme nějakou tíseň, může to na nás mít negativní vliv. Těžkosti mohou plně zaměstnávat naši mysl, vysávat z nás energii a ovlivnit náš pohled na život. Mnoho útrap zažíval i David, král starověkého Izraele. Jak se s nimi vyrovnával? Jeden jeho dojemný žalm na to odpovídá: „Svým hlasem [jsem] volal o přispění k Jehovovi; svým hlasem jsem začal volat k Jehovovi o přízeň. Před ním jsem vyléval svou starost; dále jsem před ním vyprávěl o své vlastní tísni, když ve mně umdléval duch. Tehdy jsi sám poznal mou vozovou cestu.“ David se pokorně modlil o pomoc. (Žalm 142:1–3)

V jiném žalmu zpíval: „O jednu věc jsem prosil Jehovu – tu budu hledat, abych bydlel v Jehovově domě po všechny dny svého života, abych pohlížel na Jehovovu příjemnost a s oceněním se díval na jeho chrám.“ (Žalm 27:4) David nebyl Levita, ale můžeme si ho představit, jak stojí před svatým nádvořím blízko svatostánku, který byl tehdy střediskem pravého uctívání. Jeho srdce natolik překypuje vděčností, že tam chce prožít zbytek života, aby mohl pohlížet na „Jehovovu příjemnost“.

Slovo „příjemnost“ je spojeno se stavem, kdy je něco „příjemné nebo libé mysli, srdci či smyslům“. David se vždycky s oceněním díval na místo, kde byl uctíván Jehova. Můžeme si položit otázku: Mám podobný postoj?

Obdobou svatostánku dnes není nějaká budova, ale Boží velký duchovní chrám – posvátné uspořádání, díky kterému můžeme Boha správně uctívat. * Pokud se na toto uspořádání díváme s oceněním, můžeme i my pohlížet na „Jehovovu příjemnost“.

Uvažujme o měděném oltáři pro zápalné oběti, který stál před vchodem do svatostánku. (2. Mojž. 38:1, 2; 40:6) Představoval Boží ochotu přijmout Ježíšův lidský život jako oběť. (Hebr. 10:5–10) Jaký to má pro nás význam? Apoštol Pavel napsal: „Byli [jsme] smířeni s Bohem smrtí jeho Syna, když jsme byli nepřáteli.“ (Řím. 5:10) Pokud projevujeme víru v Ježíšovu prolitou krev, můžeme se těšit z toho, že máme Boží přízeň a „důvěrný vztah k Jehovovi“. (Žalm 25:14)

Jelikož jsou nám odpouštěny hříchy, zažíváme „období osvěžení od Jehovovy osoby“. (Sk. 3:19) Jsme v podobné situaci jako vězeň, který čeká na popravu, ale lituje svých dřívějších skutků a zásadně mění svou osobnost a chování. Když to vidí shovívavý soudce, podnítí ho to, aby vymazal vězňův záznam v trestním rejstříku a rozsudek smrti zrušil. Vězeň určitě pocítí obrovskou úlevu a je nesmírně šťastný. Stejně jako tento soudce, i Jehova uděluje přízeň lidem, kteří činí pokání, a ruší jejich rozsudek smrti.

Co bylo charakteristické pro pravé uctívání v Jehovově domě? David mohl pozorovat davy přicházejících Izraelitů, být u toho, když se veřejně  četl a vykládal Zákon, a také vidět, jak se pálilo kadidlo a jak kněží a Levité vykonávali svatou službu. (2. Mojž. 30:34–38; 4. Mojž. 3:5–8; 5. Mojž. 31:9–12) Tyto rysy pravého uctívání ve starověkém Izraeli mají svou obdobu v současnosti.

I dnes platí tato slova: „Jak je dobré a jak příjemné, když spolu bratři bydlí v jednotě!“ (Žalm 133:1) Po celém světě rychle roste počet bratrů a sester. (1. Petra 2:17) Boží Slovo se veřejně čte a vysvětluje na našich shromážděních. Prostřednictvím své organizace nám Jehova poskytuje kvalitní vyučování. Hojnost duchovního pokrmu také vychází v tištěné podobě a můžeme ho využít pro své osobní a rodinné studium. Jeden člen vedoucího sboru řekl: „Když rozjímám o Jehovově Slovu, přemýšlím o jeho významu a snažím se mu porozumět, jsem spokojený a duchovně mě to obohacuje.“ Poznávat Jehovu je pro nás velmi příjemné. (Přísl. 2:10)

Přijatelné modlitby Božích služebníků jsou jako sladká vůně kadidla, která denně stoupá k nebesům. (Žalm 141:2) Je příjemné vědět, že Jehovu těší, když se k němu pokorně modlíme.

Mojžíš se modlil: „Ať se nad námi prokáže být příjemnost Jehovy, našeho Boha, a dílo našich rukou na nás přece pevně založ.“ (Žalm 90:17) Když Jehovovi sloužíme ze všech sil, pak naší práci žehná. (Přísl. 10:22) Možná někomu pomáháme poznat pravdu. Anebo mnoho let vytrvale kážeme navzdory lhostejnosti, špatnému zdraví, citové bolesti nebo pronásledování. (1. Tes. 2:2) Určitě ale vidíme „Jehovovu příjemnost“ a uvědomujeme si, že náš nebeský Otec se z našeho úsilí velmi raduje.

„Jsi mé útočiště,“ zpíval David Jehovovi, „můj podíl [neboli dědictví] v zemi živých.“ (Žalm 142:5) David byl vděčný za svůj „podíl“ – za to, že může mít s Jehovou dobrý vztah a může mu sloužit. Podobně jako on, i my zažíváme různé těžkosti, ale také velké duchovní požehnání. Proto se dál radujme z pravého uctívání a vždycky s oceněním pohlížejme na Jehovův duchovní chrám.