CHUDÁ vdova objímá svého syna, své jediné dítě. Nemůže uvěřit vlastním očím. Ještě před chvílí držela v náruči jeho bezvládné tělo, ale teď se na vzkříšeného syna dívá a je radostí bez sebe. „Vidíš,“ říká její host, „tvůj syn je naživu.“

Tento dojemný příběh se odehrál téměř před 3 000 lety. Můžeš si ho přečíst v 17. kapitole 1. Královské. Hostem je Boží prorok Elijáš. A kdo je ta žena? Je to vdova, jejíž jméno neznáme, a žije ve městě Carefatu. Vzkříšení jejího syna pro ni určitě bylo jedním z nejsilnějších zážitků, jaké posílily její víru. Co důležitého se od ní můžeme naučit?

Jehova rozhodl, že území, kde vládl špatný izraelský král Achab, postihne dlouhé sucho. Když to Elijáš oznámil, Bůh ho před Achabem skryl a zázračně mu prostřednictvím krkavců poskytoval chléb a maso. Po nějaké době mu řekl: „Vstaň a jdi do Carefatu, který patří Sidonu, a tam budeš bydlet. Pohleď, jistě tam přikážu ženě, vdově, aby tě zásobovala potravou.“ (1. Král. 17:1–9)

Když tam Elijáš přišel, uviděl chudou vdovu, jak sbírá dříví. Mohla by to být ona, kdo bude prorokovi dávat jídlo? Jak by to mohla dělat, když je sama tak chudá? Elijáš asi musel mít smíšené pocity, ale přesto ji oslovil: „Prosím, přines mi doušek vody v nádobě, abych se napil.“ A když odcházela, dodal: „Prosím, přines mi . . . kousek chleba.“ (1. Král. 17:10, 11) Dát tomuto cizímu člověku napít pro ni nebyl problém, ale dát mu chléb, to už bylo něco jiného.

 „Jakože žije Jehova, tvůj Bůh,“ odpověděla, „nemám žádný kulatý koláč, jenom hrst mouky ve velkém džbánu a trochu oleje v malém džbánu; a tady sbírám pár kousků dřeva a vejdu a udělám něco pro sebe a pro svého syna a budeme to muset sníst a zemřít.“ (1. Král. 17:12) Co se z tohoto rozhovoru dozvídáme?

Vdova poznala, že Elijáš je zbožný Izraelita. Je to vidět z jejích slov „jakože žije Jehova, tvůj Bůh“. Zdá se, že o Bohu Izraelitů něco věděla, ale ne tolik, aby Jehovu nazvala „můj Bůh“. Bydlela v Carefatu, který patřil fénickému městu Sidonu, což zřejmě znamená, že na něm byl závislý. Je dost pravděpodobné, že v Carefatu bydleli Baalovi ctitelé. Jehova nicméně viděl, že tato vdova je něčím výjimečná.

I když žila mezi modláři, ukázala, že věří v Boha Izraele. Jehova k ní poslal Elijáše a užitek z toho měla jak ona, tak prorok. Jaké poučení si z toho můžeme vzít?

Ne všichni obyvatelé Carefatu byli úplně zkažení. Tím, že Jehova poslal Elijáše k této vdově, dal najevo, že si všímá dobrých lidí, kteří mu ještě neslouží. „V každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ (Sk. 10:35)

Kolik lidí ve tvém obvodu se podobá této vdově? I když jsou obklopeni lidmi, kteří jsou členy falešného náboženství, touží po něčem lepším. Možná o Jehovovi vědí jen málo nebo vůbec nic, a proto potřebují pomoc, aby ho mohli začít správně uctívat. Hledáš takové lidi a pomáháš jim?

Zamysli se nad tím, o co Elijáš vdovu požádal. Právě mu řekla, že potom, co udělá ještě jedno jídlo pro sebe a svého syna, čeká je smrt. Co jí i přesto odpověděl? „Neboj se. Vejdi, učiň podle svého slova. Jenom mi nejdřív udělej z toho, co tam je, malý kulatý koláč a vyneseš mi jej, a pro sebe a svého syna můžeš něco udělat potom. Tak totiž řekl Jehova, Bůh Izraele: ‚Velký džbán mouky se nevyčerpá a malý džbán oleje neselže až do dne, kdy dá Jehova na povrch zemské půdy liják.‘“ (1. Král. 17:11–14)

Někoho by možná napadlo: Vzdát se posledního jídla? To si snad dělá legraci! Tak ale vdova nezareagovala. I když toho o Jehovovi moc nevěděla, věřila Elijášovi a udělala, o co ji požádal. Byla to velká zkouška víry. A rozhodla se opravdu moudře!

Bůh chudou vdovu neopustil. Bylo to tak, jak Elijáš slíbil – Jehova znásobil její skromné zásoby, takže pro Elijáše, vdovu a jejího syna vystačily na celé období sucha. „Velký džbán mouky se nevyčerpal a malý džbán oleje neselhal, podle Jehovova slova, jež mluvil prostřednictvím Elijáše.“ (1. Král. 17:16; 18:1) Kdyby ta žena zareagovala jinak, mouka a olej, které měla, by jí  asi skutečně stačily jen na poslední jídlo. Ona ale projevila víru, důvěřovala Jehovovi a nejdřív dala najíst Elijášovi.

Co se z toho učíme? Bůh žehná těm, kdo projevují víru. Až budeš ve zkoušce a ukážeš, že Jehovovi věříš, pomůže ti. Dá ti, co budeš potřebovat, ochrání tě a bude při tobě stát, abys zkoušku zvládl. (2. Mojž. 3:13–15)

V roce 1898 Sionská Strážná věž uvedla k příběhu o chudé vdově toto poučení: „Kdyby ta žena měla víru a uposlechla, byla by považována za hodnu Pánovy pomoci skrze proroka; kdyby ji neměla, našla by se jiná vdova mající víru. Totéž lze říci o nás – na naší stezce života nás Pán přivádí na místa, kde zkouší naši víru. Pakliže ji projevíme, získáme požehnání. Pakliže ne, ztratíme jej.“

Když procházíme zkouškami, musíme hledat Boží vedení v Písmu a publikacích založených na Bibli. V souladu s tím, jak nás Jehova vede, bychom potom měli jednat – bez ohledu na to, jak těžké to může být. Požehná nám, pokud se budeme řídit tímto moudrým příslovím: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.“ (Přísl. 3:5, 6)

Vdovu čekala další zkouška víry. Biblická zpráva uvádí: „Po těchto věcech se stalo, že syn té ženy, paní domu, onemocněl, a jeho nemoc byla tak krutá, že v něm nezůstal dech.“ Truchlící matka hledala důvod, proč se tato tragédie stala, a tak řekla Elijášovi: „Co s tebou mám společného, muži pravého Boha? Přišel jsi ke mně, abys připomněl mé provinění a usmrtil mého syna?“ (1. Král. 17:17, 18) Co ta hořká slova znamenala?

Trápilo ji svědomí kvůli nějakému hříchu? Myslela si, že smrt jejího syna je trestem od Boha a že Elijáš je Božím vykonavatelem rozsudku? Bible na to neodpovídá, ale jedno je jasné: Neobviňovala Boha z žádné nespravedlnosti.

Elijáš musel být ze smrti jejího syna otřesený a určitě ho překvapilo, že toto hrozné neštěstí dávala za vinu jemu. Odnesl chlapcovo bezvládné tělo do nástřešní místnosti a zvolal: „Ó Jehovo, můj Bože, to také na vdovu, u které přebývám jako někdo cizí, musíš přivést škodu tím, že usmrcuješ jejího syna?“ Prorok se nedokázal smířit s myšlenkou, že by bylo pošpiněno Boží jméno tím, že by Bůh dovolil, aby tato laskavá a pohostinná žena ještě víc trpěla. A tak se úpěnlivě modlil: „Jehovo, můj Bože, prosím, způsob, aby se duše toho dítěte do něho vrátila.“ (1. Král. 17:20, 21)

Jehova naslouchal. Vdova se postarala o jeho proroka a projevila víru. Bůh zřejmě dovolil, aby následkem nemoci chlapec zemřel, protože věděl, že ho vzkřísí a že tento zázrak dá naději dalším generacím. Bylo to první vzkříšení zaznamenané v Písmu. Elijáš Jehovu snažně prosil a on chlapce přivedl zpátky k životu. Představ si, jakou musela mít vdova radost, když Elijáš řekl: „Vidíš, tvůj syn je naživu!“ Řekla pak Elijášovi: „Teď vskutku vím, že jsi Boží muž a že Jehovovo slovo v tvých ústech je pravé.“ (1. Král. 17:22–24)

Dál se už o této ženě nepíše. Jelikož se o ní ale pozitivně zmínil Ježíš, můžeme předpokládat, že do konce života věrně sloužila Jehovovi. (Luk. 4:25, 26) Tato zpráva ukazuje, že Bůh žehná těm, kdo pomáhají jeho služebníkům. (Mat. 25:34–40) Je dokladem toho, že Bůh svým věrným ctitelům dává všechno, co potřebují, i když jsou v zoufalé situaci. (Mat. 6:25–34) Také se z ní dozvídáme, že Jehova touží vzkřísit mrtvé a má moc to udělat. (Sk. 24:15) To jsou pádné důvody, proč si tento krásný příběh uchovat ve své mysli.