Teď si představ jinou situaci: Jeden manželský pár pozve na návštěvu sestru, která sama vychovává dvě děti. Když se to děti od maminky dozvědí, rozzáří se jim oči. Nemohou se toho večera dočkat. Ale den předtím manželé sestře řeknou, že jim do toho něco přišlo a musí návštěvu zrušit. Později se sestra doslechne, co to bylo. Manželé dostali na tentýž večer pozvání od přátel a šli raději k nim.

Jako křesťané bychom své slovo měli vždy dodržet. Nikdy by se nemělo stát, že řekneme „Ano, a přesto Ne“, tedy že něco slíbíme, a pak to nesplníme. (2. Kor. 1:18) Jak je ale vidět z uvedených příkladů, ne všechny situace jsou stejné. Někdy nám nezbývá nic jiného než svůj slib zrušit. Jednou se to stalo i apoštolu Pavlovi.

V roce 55 n. l. se Pavel během své třetí misionářské cesty dostal do Efezu. Odtamtud plánoval plout přes Egejské moře do Korintu a pak měl v úmyslu pokračovat do Makedonie. Na zpáteční cestě se chtěl v Korintu zastavit znovu, zřejmě proto, aby tam vyzvedl dary pro bratry v Jeruzalémě. (1. Kor. 16:3) Vyplývá to z jeho slov zapsaných ve 2. Korinťanům 1:15, 16: „S touto důvěrou jsem tedy předtím zamýšlel k vám přijít, abyste měli druhou příležitost k radosti, a po zastávce u vás jít do Makedonie a vrátit se z Makedonie k vám a být vámi doprovázen část cesty do Judeje.“

O svém plánu Pavel Korinťanům zřejmě napsal. (1. Kor. 5:9) Krátce poté se ale od členů domácnosti Chloé dozvěděl, že v korintském sboru nastaly vážné problémy. (1. Kor. 1:10, 11) Pavel proto svůj původní plán změnil a napsal do sboru  dopis, který dnes známe jako 1. Korinťanům. V něm dal křesťanům laskavé rady a usměrnění. Zmínil se i o tom, že nejdřív pojede do Makedonie a až potom do Korintu. (1. Kor. 16:5, 6) *

Zdá se, že poté co Korinťané Pavlův dopis dostali, někteří „nejznamenitější apoštolové“ Pavla nařkli, že je nespolehlivý a že neplní své sliby. Pavel na svou obranu napsal: „Nuže, liboval jsem si snad v nějaké lehkovážnosti, když jsem měl takový úmysl? Nebo co zamýšlím, zamýšlím snad podle těla, takže by u mne mělo být ‚Ano, ano‘ a ‚Ne, ne‘?“ (2. Kor. 1:17; 11:5)

I nás by mohlo napadnout, že Pavel bral celou záležitost na lehkou váhu. Tak to ale rozhodně nebylo. Je to vidět z jeho řečnické otázky: „Zamýšlím snad podle těla?“ Vlastně se Korinťanů ptal, zda si o něm myslí, že se při rozhodování řídí tělesným smýšlením. Chtěl jim tím ukázat, že důvodem, proč své plány změnil, nebyla nespolehlivost.

Jejich obvinění důrazně popřel, když napsal: „Ale na Boha se lze spolehnout, že naše řeč adresovaná vám není Ano, a přesto Ne.“ (2. Kor. 1:18) Když Pavel změnil plány, nepochybně to udělal v nejlepším zájmu korintských bratrů a sester. V 2. Korinťanům 1:23 vysvětlil: „Dosud [jsem] nepřišel do Korintu proto, abych vás šetřil.“ Chtěl, aby členové sboru měli příležitost dát všechno do pořádku ještě před tím, než je osobně navštíví. A to se také stalo. Když byl Pavel v Makedonii, Titus mu přinesl zprávu, že jeho dopis vyvolal v Korinťanech lítost a že činili pokání. Pavel z toho měl velkou radost. (2. Kor. 6:11; 7:5–7)

Co možná nepřímo říkali bratři, kteří Pavla obvinili z nespolehlivosti? Mohli naznačovat, že když Pavel nedokáže plnit své sliby v každodenním životě, nedá se věřit ani tomu, co je učí. Pavel ale Korinťanům připomněl, že je vyučoval o Ježíši Kristu. „Vždyť Boží Syn, Kristus Ježíš, kterého jsme mezi vámi kázali, totiž já a Silvanus a Timoteus, se nestal Ano, a přesto Ne, ale Ano se v jeho případě stalo Ano.“ (2. Kor. 1:19) Byl snad Ježíš Kristus, Pavlův vzor, nespolehlivý? Ne. Během celé své služby na zemi vždy mluvil pravdu. (Jan 14:6; 18:37) Ježíšovo učení bylo naprosto spolehlivé. Pavel kázal tutéž zprávu, a proto se i jeho učení dalo věřit.

Také Jehova mluví vždy pravdu. (Žalm 31:5) Vidíme to z Pavlových dalších slov: „Ať je totiž Božích slibů jakkoli mnoho, staly se Ano [Kristovým] prostřednictvím.“ Během své služby na zemi Ježíš zůstal věrný a tím vyvrátil veškeré pochybnosti ohledně Božích slibů. Pavel pokračuje: „Proto je také skrze něho řečeno ‚amen‘ Bohu k slávě skrze nás.“ (2. Kor. 1:20) V jakém smyslu je skrze Ježíše řečeno amen? Ježíš je zárukou toho, že Bůh všechny své sliby splní.

Stejně jako Jehova a Ježíš vždy mluví pravdu, i Pavel vždy myslel vážně to, co řekl. (2. Kor. 1:19) Nebyl nespolehlivým člověkem, který dává sliby „podle těla“. (2. Kor. 1:17) Vždy se naopak nechával vést duchem. (Gal. 5:16) Když jednal s druhými, měl na mysli jejich dobro. Jeho „ano“ znamenalo „ano“.

Dnes je běžné, že lidé, kteří se neřídí biblickými zásadami, dají nějaký slib, a potom ho poruší, protože se objeví drobný problém nebo se jim naskytne něco lepšího. Ani v obchodních záležitostech „ano“ vždy neznamená „ano“. Zárukou nebývá ani dohoda potvrzená písemně. Podobné je to s manželstvím. Mnoho lidí ho už nevnímá jako svazek na celý život. Manželský slib považují za nezávazný a myslí si, že ho mohou kdykoli zrušit. Svědčí o tom rozvodovost, která stoupá raketovým tempem. (2. Tim. 3:1, 2)

A co ty? Znamená tvé „ano“ vždy „ano“? Jak je vidět ze situace popsané v úvodu, někdy se stane, že dohodu musíš zrušit. Není to proto, že bys byl nespolehlivý, ale mohou za to okolnosti, které nemůžeš ovlivnit. Pokud ale něco slíbíš nebo se k něčemu zavážeš, jako křesťan bys měl udělat všechno pro to, abys své slovo dodržel. (Žalm 15:4; Mat. 5:37) Když to budeš dělat, druzí tě budou znát jako spolehlivého člověka, který vždy mluví pravdu. (Ef. 4:15, 25; Jak. 5:12) Lidé, kteří uvidí, že se ti dá věřit v maličkostech, možná budou ochotnější vyslechnout si od tebe dobrou zprávu o Božím království. Ze všech sil se tedy snaž, aby tvé „ano“ vždy znamenalo „ano“.