Nejspíš znáš někoho, kdo je rozvedený. Není se čemu divit, protože dnes je rozvod běžná věc. Z jednoho průzkumu provedeného v Polsku vyplynulo, že nejčastěji se rozvádějí třicátníci, kteří jsou svoji tři až šest let. Ale rozvádějí se lidé všech věkových skupin.

Jeden španělský institut pro rodinu uvádí: „Statistiky ukazují, že [v Evropě] se rozvede polovina lidí, kteří vstoupí do manželství.“ A v mnoha vyspělých zemích mimo Evropu to vypadá stejně.

Co je příčinou tohoto běžného jevu? Jedna zkušená manželská poradkyně z východní Evropy vysvětluje: „Rozvod je jen oficiální vyjádření toho, co se stalo už předtím – vztah se rozpadl a partneři se odloučili. Citově je to velmi bolestné.“ Dodává, že často následuje „příval silných emocí – vzteku, lítosti, zklamání, zoufalství a studu“. Rozvedený člověk někdy začne přemýšlet o sebevraždě. „Když rozvod proběhne, přichází další fáze. Člověk se zmítá v pocitech prázdnoty a odcizení a začne si říkat: ‚Teď když jsem rozvedený, kdo vlastně jsem? Pro co teď budu žít?‘“

Ewa vzpomíná, jak se před lety cítila: „Když se naše manželství rozpadlo, v očích sousedů a kolegů jsem byla ‚ta rozvedená‘. Cítila jsem se trapně a zároveň jsem byla naštvaná. Zůstala jsem sama s dvěma malými dětmi a teď jsem jim musela být maminkou i tatínkem.“ * Adam před rozvodem dvanáct let sloužil jako sborový starší a druzí si ho vážili. Vypráví: „Ztratil jsem sebeúctu. Kvůli tomu jsem někdy naštvaný na celý svět a nejradši bych nikoho neviděl.“

Někteří lidé mají po rozvodu obavy z budoucnosti a je pro ně těžké znovu získat vnitřní rovnováhu. Může jim to trvat celé roky. Možná začnou mít pocit, že se o ně nikdo nezajímá. Jedna novinářka říká, že těmto lidem se „úplně změní život a musí se naučit, jak se sami vypořádat se svými problémy“.

Stanisław vzpomíná: „Po rozvodu mi bývalá manželka bránila vidět se s našimi dvěma holčičkami. Měl jsem pocit, že mě nikdo nemá rád a že  mě opustil i Jehova. Už jsem neměl chuť žít. Teprve časem jsem si uvědomil, jak hodně jsem se mýlil.“ Také Wanda se po rozvodu bála, co přinese budoucnost. Vypráví: „Byla jsem si jistá, že na mě a na moje děti si za chvíli nikdo ani nevzpomene, včetně spoluvěřících. Teprve teď vidím, kolik bratrů nám přispěchalo na pomoc, když jsem se snažila vychovávat děti tak, aby měly rády Jehovu.“

Z těchto vyprávění je vidět, že po rozvodu některé lidi zaplaví negativní pocity. Mohou na sebe mít zkreslený názor a myslet si, že za nic nestojí a že si nezaslouží pozornost ostatních. Zároveň mohou být kritičtí vůči svému okolí. Mají dojem, že lidé ve sboru jsou lhostejní a nemají pro ně pochopení. Z toho, co řekli Stanisław a Wanda, je však vidět, že rozvedení si časem mohou uvědomit, jak moc se o ně bratři a sestry zajímají a že to vlastně dělali od samého začátku.

I když děláme pro rozvedené spolukřesťany vše, co je v našich silách, čas od času je může trápit osamělost. Především sestry mohou mít pocit, že na nich nikomu nezáleží. Alicja přiznává: „Od našeho rozvodu uběhlo už osm let, ale i přesto mě někdy přepadnou pocity méněcennosti. V takových chvílích mám tendenci se izolovat od ostatních, brečet a litovat se.“

Výše popsané emoce jsou u rozvedených lidí běžné. Bible však varuje, aby se člověk od ostatních neizoloval. Kdyby křesťan této rady nedbal, jednal by „proti vší praktické moudrosti“. (Přísl. 18:1) Na druhou stranu by měl osamělý člověk chápat, že by nebylo moudré opakovaně hledat pomoc a útěchu u téže osoby opačného pohlaví. Tak mezi nimi nevznikne nevhodné citové pouto.

Rozvedené křesťany často svírají obavy z budoucnosti, bojují s osamělostí a mají pocit, že se k nim všichni obrátili zády. Tyto problémy jsou běžné a není lehké se s nimi vypořádat. Proto napodobujme Jehovu tím, že budeme věrně podporovat bratry a sestry, kteří se do takové situace dostali. (Žalm 55:22; 1. Petra 5:6, 7) Můžeme si být jistí, že si naší pomoci budou moc vážit a budou rádi, že našli oporu u pravých přátel ze sboru. (Přísl. 17:17; 18:24)