„HEURÉKA!“ Toto slovo znamená „Našel jsem to!“. Často zaznívalo z úst zlatokopů během zlaté horečky, která vypukla v 19. století v Kalifornii. Charles Taze Russell a ostatní badatelé Bible ale našli něco mnohem cennějšího – biblickou pravdu. A nadšeně o ní mluvili s druhými.

V létě 1914 se v mnoha velkých městech shromáždily miliony lidí, aby viděli „Fotodrama stvoření“, které připravilo Mezinárodní sdružení badatelů Bible (IBSA). Skládalo se z filmu, barevných diapozitivů, nahraných biblických přednášek a klasické hudby. Osmihodinové představení založené na Bibli provedlo diváky od stvoření přes celou lidskou historii až do konce Kristovy tisícileté vlády. Všichni jím byli nadšení. (Zjev. 20:4) *

Ale co lidé, kteří žili v malých městech a na venkově? Badatelé Bible nechtěli nikoho vynechat. V srpnu 1914 proto vydali tři zkrácené verze „Fotodramatu“ označované jako „Drama Eureka“. Tyto tři verze neobsahovaly film a byly dostupné v mnoha jazycích. „Drama Eureka X“ tvořily jen nahrané přednášky a hudba. „Drama Eureka Y“ se skládalo z barevných diapozitivů a všech audionahrávek. A „Drama Eureka Family“, které bylo určené k domácímu přehrávání, obsahovalo část nahraného komentáře a písně. K dispozici byly i levné gramofony a vybavení potřebné k promítání.

Badatelé Bible nepotřebovali klasickou promítačku ani plátno, a tak se mohli rozjet do venkovských oblastí a zadarmo přinášet dobrou zprávu o Království dalším lidem. „Drama Eureka X“ se mohlo přehrávat ve dne i v noci. „Drama Eureka Y“ se promítalo na diaprojektoru, který nepotřeboval elektřinu. K jeho provozu stačila karbidová lampa. Ve finské Strážné věži bylo napsáno: „Ty obrázky můžeme promítat v podstatě kdekoli.“ A přesně tak to taky bylo.

Místo aby si badatelé Bible pronajímali velká divadla, často se jim podařilo najít prostory, kde pronájem platit nemuseli. Promítali ve školách, soudních budovách, nádražních halách, a dokonce v obývacích pokojích velkých domů. Představení často probíhalo pod širým nebem a jako promítací plátno sloužilo velké bílé prostěradlo pověšené na stěně stodoly. Anthony Hambuch napsal: „Farmáři udělali ve svých sadech hlediště z klád, na  kterých lidé seděli a sledovali program.“ Jeho promítací tým měl i koňský povoz, ve kterém převážel vybavení, zavazadla a všechno potřebné k táboření a vaření.

Publikum někdy tvořila jen hrstka lidí, jindy jich byly stovky. V jednom městečku ve Spojených státech, které mělo 150 obyvatel, se několika představení ve školní budově zúčastnilo celkem 400 diváků. Na jiném místě šli někteří lidé osm kilometrů tam a osm kilometrů zpátky, aby mohli „Drama Eureka“ vidět. Ve Švédsku se u Charlotte Ahlbergové sešli její sousedé a pak řekli, že když slyšeli nahrávky, „úplně je to dojalo“. K představení v jednom odlehlém hornickém městě v Austrálii se shromáždilo asi 1 500 lidí. Strážná věž uvedla, že na středních a vysokých školách „jsou profesoři a studenti nadšení z našich diapozitivů a působivých gramofonových nahrávek“. „Drama Eureka“ bylo oblíbené i na místech, kde lidé byli zvyklí chodit do kina.

„Drama Eureka“ bylo užitečným nástrojem při takzvaném „rozšiřování tříd“. Tato činnost spočívala v tom, že badatelé Bible posílali řečníky, aby zakládali nové studijní třídy tam, kde ještě žádné nebyly. Nedá se přesně říct, kolik lidí „Drama Eureka“ vidělo. Některé kopie „Dramatu“ se používaly nepřetržitě. V roce 1915 ale pravidelně podávalo zprávu jen 14 z 86 promítacích týmů. Ve výroční zprávě bylo uvedeno, že údaje žel nejsou kompletní, ale že „Drama“ určitě vidělo přes milion diváků. Asi 30 000 lidí požádalo o biblické publikace.

„Drama Eureka“ možná nebylo žádným milníkem v historii. Ale je jasné, že toto jedinečné představení viděly miliony lidí od Austrálie po Argentinu, od Jižní Afriky po Britské ostrovy a od Indie po Karibik. Mnozí z nich díky němu našli biblickou pravdu, která je daleko cennější než zlato, a mohli zvolat: „Heuréka!“