FERNANDO * byl nervózní. Dva starší mu totiž řekli, že by s ním chtěli něco soukromě probrat. Už několikrát s ním vždycky po návštěvě krajského dozorce mluvili o tom, na čem má ještě pracovat, aby mohl mít ve sboru další výsady. Po nějaké době začal pochybovat, jestli se vůbec někdy stane starším. Poslední návštěva krajského dozorce proběhla nedávno. Co mu starší řeknou tentokrát?

Fernando seděl a poslouchal. Starší se zmínili o myšlence z 1. Timoteovi 3:1. Potom mu řekli, že dostali informaci o jeho jmenování. Fernando zpozorněl: „Co prosím?“ Bratr mu to zopakoval a Fernandovu nervozitu vystřídal úsměv. Když pak bylo jeho jmenování oznámeno sboru, měli radost i všichni ostatní.

Je nesprávné toužit po výsadách ve sboru? Vůbec ne. První Timoteovi 3:1 říká, že ten, kdo „usiluje o úřad dozorce, touží po znamenité práci“. Mnozí bratři se touto vybídkou řídí a dělají duchovní pokroky. Díky tomu jsou v Boží organizaci stovky tisíc schopných starších a služebních pomocníků. Sbory ale rostou, a proto je potřeba, aby o výsady usilovalo ještě víc bratrů. Jakým způsobem by to měli dělat? A je nutné, aby je trápily stejné pochybnosti jako Fernanda?

Řecký výraz přeložený slovem „usilovat“ nese myšlenku „silně toužit“ nebo „natahovat se po něčem“. Může to v nás vyvolat představu člověka, který stojí pod stromem a snaží se dosáhnout na lákavě vypadající ovoce. Usilovat o výsady však neznamená chamtivě toužit po postavení dozorce. V čem je rozdíl? Cílem těch, kdo chtějí ze správných pohnutek sloužit sboru jako starší, je věnovat se „znamenité práci“, a ne získat významné postavení.

Mnohé požadavky na starší jsou uvedené v 1. Timoteovi 3:2–7 a v Titovi 1:5–9. O těchto  vysokých měřítkách jeden dlouholetý starší jménem Raymond říká: „Podle mě jde hlavně o to, jaký je člověk uvnitř. Umět vyučovat je sice důležité, ale ještě důležitější je být bez výtky, být umírněný v návycích, mít zdravou mysl, být pořádný, pohostinný a rozumný.“

Bratr, který ze správných pohnutek touží být starším, chce být bez výtky, a proto se vyhýbá jakékoli nečistotě a nepoctivosti. Je také umírněný v návycích, má zdravou mysl a je pořádný a rozumný. Díky tomu mu spoluvěřící důvěřují, když vyučuje ve sboru a pomáhá jim řešit problémy. Pohostinnost, doslova lásku k cizincům, dává najevo tím, že se zajímá o mladé a o ty, kdo jsou ve sboru noví. Miluje dobrotu, a tak se rád věnuje nemocným a zestárlým křesťanům a je pro ně zdrojem útěchy. Tyto vlastnosti rozvíjí proto, že chce pomáhat druhým, a ne proto, aby si zajistil jmenování. *

Starší takového bratra rádi povzbudí a řeknou mu, na čem má pracovat. Ale to, aby splňoval biblické požadavky na jmenování, je pouze na něm. Henry, zkušený starší, říká: „Jestli chceš být starším, ukaž, že jsi na to připravený.“ Poukazuje na Kazatele 9:10, kde je myšlenka, že ať člověk dělá cokoli, má na tom pracovat ze všech sil. Vysvětluje: „Ať tě starší pověří čímkoliv, snaž se odvést co nejlepší práci. Vezmi s radostí každý úkol včetně zametání podlahy. Starší si tvojí snahy časem určitě všimnou.“ Pokud si přeješ sloužit jako starší, buď pracovitý a zodpovědný ve všech oblastech svaté služby. Ze všeho, co děláš, by měla být cítit pokora, ne ctižádost. (Mat. 23:8–12)

Bratra, který touží po výsadách ve sboru, by mohlo napadnout, že na sebe bude starší nějak upozorňovat nebo je ovlivňovat ve svůj prospěch.  Také mu může být nepříjemné, když starší poukážou na nějaký jeho nedostatek nebo mu poradí. Takový bratr by se měl sám sebe zeptat: O co mi jde? Chci prosadit svoje zájmy? Nebo se chci pokorně starat o Jehovovy ovečky?

Ten, kdo usiluje o výsady, by měl pamatovat na další důležitý požadavek, který musí starší splňovat. Musí být „příkladem stádu“. (1. Petra 5:1–3) Co k tomu patří? Dává si pozor na nesprávné uvažování a jednání. Pracuje také na tom, aby byl trpělivý a vytrvalý. Takové vlastnosti samozřejmě musí projevovat všichni bratři, ať už jsou starší nebo ne. To, že je někdo jmenován starším, totiž neznamená, že jako zázrakem přestane dělat chyby. (4. Mojž. 12:3; Žalm 106:32, 33) Může se také stát, že bratr si není „sám proti sobě ničeho vědom“, ale druzí to vidí jinak. (1. Kor. 4:4) Když ti tedy starší dají dobře míněnou biblickou radu, pokorně jim naslouchej a to, co ti řeknou, uplatňuj.

Hodně bratrů má pocit, že na jmenování čekají moc dlouho. Pokud i ty usiluješ „o úřad dozorce“ už mnoho let, býváš z toho někdy sklíčený? V tom případě přemýšlej o těchto inspirovaných slovech: „Odkládaným očekáváním onemocní srdce, ale když vytoužená věc skutečně přijde, je stromem života.“ (Přísl. 13:12)

Když se člověku zdá, že vytouženého cíle nikdy nedosáhne, může ho to skličovat. Své o tom věděl Abraham. Jehova mu slíbil, že bude mít syna, ale léta plynula a Abraham se Sárou stále žádné děti neměli. (1. Mojž. 12:1–3, 7) Zestárlý Abraham volal k Jehovovi: „Svrchovaný Pane Jehovo, co mi dáš, když vidíš, že jsem stále bezdětný . . . Nedal jsi mi žádné semeno.“ Jehova ho ujistil, že svůj slib splní. Abraham ale musel čekat nejméně dalších čtrnáct let. (1. Mojž. 15:2–4; 16:16; 21:5)

Ztratil Abraham během tohoto období radost ze služby Jehovovi? Ne. Nikdy nepochyboval, že Bůh svůj slib splní, a stále se na to těšil. Apoštol Pavel napsal: „Když Abraham projevil trpělivost, obdržel pak tento slib.“ (Hebr. 6:15) Požehnání, které nakonec Abraham od Jehovy získal, daleko předčilo jeho očekávání. V čem ti může být Abraham příkladem?

Pokud bys rád sloužil jako starší, ale jmenování celá léta nepřichází, dál důvěřuj Jehovovi. Neztrácej radost z toho, že mu sloužíš. Warren, který mnoha bratrům pomohl udělat duchovní pokrok, vysvětluje: „K tomu, aby bratr mohl být jmenovaný, je zapotřebí čas. Jeho schopnosti a postoje se totiž postupně projeví v tom, jak se chová a jak plní své úkoly. Někteří bratři si myslí, že dokud nezískají určitou výsadu, nemůžou být se sebou spokojení. Takové uvažování je  ale nesprávné a z touhy po jmenování se může stát posedlost. Ve skutečnosti nezáleží, kde člověk je nebo jaký má úkol. Když věrně slouží Jehovovi, může být se sebou spokojený.“

Jeden bratr čekal na jmenování starším víc než deset let. Zmiňuje se o první kapitole knihy Ezekiel a říká, co se během té doby naučil: „Jehova řídí svůj vůz, to znamená svoji organizaci, rychlostí, kterou sám zvolí. Důležité je, jak vnímá čas on, ne jak ho vnímáme my. Když jde o přání sloužit jako starší, není důležité, co já chci nebo čím bych já chtěl být. Může se stát, že já chci jednu věc, ale Jehova ví, že potřebuju něco jiného.“

Pokud toužíš po „znamenité práci“ staršího, usiluj o to tak, že budeš přispívat k hezké atmosféře ve sboru. Jestli máš pocit, že čekáš dlouho, nenech se tím sklíčit a buď trpělivý. Raymond, kterého jsme už citovali, říká: „Ctižádost je nepřítelem spokojenosti. Ti, kdo se pořád trápí, že ještě nebyli jmenováni, se připravují o spoustu radosti ze služby Jehovovi.“ Zaměř se na to, abys ještě víc projevoval ovoce ducha, zejména trpělivost. Studuj Bibli, aby sis osvojil Jehovův způsob uvažování. Věnuj víc času kazatelské službě a biblickým studiím. Veď duchovně svou rodinu a nezapomínej na pravidelné rodinné uctívání. Využívej každou příležitost, kdy můžeš být se svými bratry a sestrami. Díky tomu všemu budeš na cestě ke svému cíli šťastný.

To, že bratři mohou usilovat o výsady ve sboru, je nádherná příležitost od Jehovy. Ani on, ani jeho organizace ale nechtějí, aby někdo z nich byl kvůli tomu sklíčený a ztratil radost ze služby. Bůh naopak podporuje ty, kdo mu slouží z čistých pohnutek, a žehná jim. Ani k tomuto požehnání „nepřidává žádnou bolest“. (Přísl. 10:22)

I v případě, že usiluješ o výsady už dlouho, můžeš stále dělat další a další duchovní pokroky. Pracuj na křesťanských vlastnostech a ochotně plň své úkoly ve sboru, aniž bys přitom zanedbával svoji rodinu. Tak si budeš vytvářet dobré jméno u Jehovy. Na tvé úsilí nikdy nezapomene. Ať ti tedy služba pro něj přináší radost bez ohledu na to, jaké máš výsady.