Přejít k článku

Přejít na obsah

Otázky čtenářů

Otázky čtenářů

Co znamenají Jeremjášova slova, že Ráchel pláče nad svými syny?

V Jeremjášovi 31:15 čteme: „Tak řekl Jehova: ‚V Ramě je slyšet hlas, nářek a hořký pláč; Ráchel pláče nad svými syny. Odmítla se dát utěšit nad svými syny, protože už nejsou.‘“

Ráchel ale zemřela dřív než její dva synové. Proto se může zdát, že Jeremjášova slova zapsaná 1 000 let po její smrti jsou nepřesná.

Ráchelin první syn byl Josef. (1. Mojž. 30:22–24) Později se jí narodil Benjamín. Při jeho porodu však zemřela. Proč se tedy v Jeremjášovi 31:15 píše, že Ráchel pláče, protože její synové „už nejsou“?

Zamysleme se nad následujícími skutečnostmi: Josef se stal otcem Manasseho a Efrajima. (1. Mojž. 41:50–52; 48:13–20) Z Efrajimových potomků vznikl kmen, který byl časem nejvýznačnější a nejvlivnější v celém severním izraelském království a začal představovat všech deset kmenů. Kmen, který tvořili potomci Ráchelina syna Benjamína, byl součástí jižního království, k němuž patřil také Juda. V určitém smyslu proto mohla být Ráchel považována za symbol všech matek v Izraeli.

V době, kdy vznikala kniha Jeremjáš, bylo severní desetikmenné království v rukou Asyřanů a mnozí jeho obyvatelé byli ve vyhnanství. Někteří z Efrajimových potomků však už předtím utekli do Judy. V roce 607 př. n. l. dobyli jižní dvoukmenné judské království Babylóňané. Zdá se, že mnozí zajatci byli shromážděni v Ramě, která ležela asi osm kilometrů severně od Jeruzaléma na území Benjamína, kde byla pohřbena Ráchel. (1. Sam. 10:2; Jer. 40:1) Někteří z nich tam možná byli povražděni. To, že Ráchel plakala nad svými syny, by tedy mohlo naznačovat, že v obrazném smyslu oplakávala Benjamínovce obecně nebo ty, kdo byli zabiti v Ramě. Také to mohlo znamenat, že všechny matky v Božím lidu plakaly nad ztrátou Izraelitů, kteří zahynuli nebo byli odvedeni do vyhnanství.

V každém případě Jeremjášova slova o plačící Ráchel prorocky ukazovala na to, co se stalo o staletí později, když byl ohrožen život malého Ježíše. Král Herodes nařídil, aby byli zabiti všichni chlapci mladší dvou let žijící v Betlémě, který ležel jižně od Jeruzaléma. Tito synové už nebyli, protože přišli o život. Představ si, jak zoufale je musely matky oplakávat. Jako by jejich pláč byl slyšet až v Ramě, která se nacházela severně od Jeruzaléma. (Mat. 2:16–18)

Ať už se tedy jednalo o Jeremjášovu dobu, nebo o tu Ježíšovu, Ráchelin pláč nad jejími syny dobře vystihuje zármutek, který pociťovaly židovské matky nad smrtí svých dětí. Ti, kdo zemřeli, neboli odešli do „země nepřítele“, se z tohoto zajetí mohou vrátit při vzkříšení. (Jer. 31:16; 1. Kor. 15:26)